ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ...

Únor 2010

PRŮKAZKA

27. února 2010 v 19:22 | Klevka |  ÚVAHY O DNEŠKU

Bylo kolem jedenácté hodiny před polednem, asi dva týdny před vánocemi. Tramvaj sice ještě nebyla plná lidí vracejících se z práce, zato školáků v ní bylo dost. Na obvyklý konec vyučování bylo ještě dost brzo, zřejmě se tedy přesunovali na nějakou mimoškolní akci. Seděli na volných místech v přední části vozu a nastupující starší lidé se proto museli posunout do další části.
Podle hlučné zábavy školáků bylo vidět, že se dobře znají a že tedy jsou přinejmenším spolužáci z jedné školy, ne-li třídy. Děvčata se chichotala po každé poznámce svých spolužáků a kluci povzbuzeni jejich uznáním se snažili o ještě "ostrovtipnější" a smělejší poznámky na adresu dění kolem nich. Největší pozornost na sebe upoutával hezký blonďák, zjevně miláček všech dívek, které ho znaly. Oči mu zářily sebeuspokojením a jeho pozornosti samozřejmě neušlo, že svým projevem zaujal i spolucestující… (Někdy je opravdu zajímavé poslouchat mluvu "týnejdžrů" a něco se od nich "přiučit".)
Na jedné zastávce v centru města nastoupilo několik žen s nákupy, ale nikoho z těch mladých lidí nenapadlo vstát a uvolnit některé z nich místo. A jelikož mezi nimi nebyl žádný pedagog, nikdo jim tuto samozřejmost nepřipomněl. Vstaly dvě ženy středního věku…
Zábava školáků v tramvaji pokračovala, i když tramvaj zastavila na další zastávce a naplnila se dalšími cestujícími. Přistoupil i jeden poněkud starší muž s berlemi, zřejmě (invalidní) důchodce.
V obličeji měl utrápený výraz a bylo vidět, že má bolesti. S obtížemi zvládl nastupování a nyní se pomalu prodíral k sedadlům ve voze. Nikdo však nevstával… Obrátil se tedy na "našeho" mladíka, který seděl nejblíže na místě vyhrazeném invalidům a právě rozdával samolibé úsměvy svým obdivovatelkám. Podle mimiky a gesta starého muže bylo znát, že ho žádá, aby mu uvolnil místo. Mládenec se však s výrazem suveréna podíval na starce a zeptal se ho:
"A průkazku na to místo máte?!"
... s vědomím své převahy zvedl hlavu.
Ztuhla mi krev v žilách nad tou drzostí a bezohledností! Sama jsem - odkázána na jednu berli - seděla opodál...
Děvčata se chichotala, kluci uznale mlčeli a náš "hrdina" se rozhlížel po tramvaji, jakoby očekával aplaus. Ostatním cestujícím možná také ztuhla krev v žilách jako mně, možná jim bylo trapně. Nikdo však neřekl nic…
Vtom jedna žena středního věku zachránila situaci, vyskočila z místa za mladíkem a pustila muže sednout…
Nevím, co bylo dál, protože na další zastávce jsem musela vystoupit. Ale ještě dnes mne vnitřně rozechvívá vzpomínka na chování resp. reakci toho "dorostence", za kterým vidím hlubší příčiny, než jenom "nevychovanost", a ze kterého by zkušený psychlog určitě vyčetl i celou "rodinnou anamnézu"...
Projevy neetického chování, se kterým se v dnešní době setkáváme stále častěji, mne mrzí za všechny, kterých se dotýkají, a stály by za hlubší úvahy o morální krizi celé společnosti, ale nyní se omezím na citát, jehož výpověď jsem volila zcela adekvátně k výpovědi "našeho" mladíka:

"Není v Americe člověka, který by někdy tajně nezatoužil nakopat dítě do zadku."
William Claude Fields

Můj postoj k problému nejlépe vyjádřil Wiesław Brudziňski těmito slovy:
"S dětmi, s nimiž si rodiče nedělají starosti, často mívají starosti dějiny."
A ještě připojuji zajímavý citát skvělého romanopisce, přestože s ním vnitřně nesouhlasím:
"Teprve, když člověk umírá, pozná, co jsou to děti! Ach, drahý příteli, nežeňte se, nemějte děti! Dáte jim život, ony vám dají smrt. Vy je uvedete do světa, ony vás z něho vyštvou."
Honoré de Balzac








KRIZE ? ČEHO?

26. února 2010 v 12:19 | T. BAŤA |  ÚVAHY O DNEŠKU


VÝROK TOMÁŠE BATI Z ROKU 1932

Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe.
To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu.
Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek.
V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu.
V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací.Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku.
Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání.
Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze.

Důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.



(.... Kéž by si to uvědomili hlavně ti, kteří náš stát řídí ... kl.)




KARTOMANTIE

22. února 2010 v 8:57 | Klevka |  KARTY HRACÍ I VYKLÁDACÍ

ĎÁBLOVY OBRÁZKY

Karetní hry si okamžitě po svém úspěšném "tažení" na evropský kontinent koncem 13. a začátkem 14. století podmanily nejednoho vladaře a staly se velkou módou v každé "nóbl" společnosti. Používaly se pro zábavu na společenské hry i na předvídání budoucnosti.
Velice brzo se zjistilo, že mohou být rovněž nástrojem na provozování hazardních her - velkou výhodou hracích karet totiž bylo, že jeden a tentýž balíček karet umožňoval hraní vícero různých her. A tak rychlé rozšíření hracích karet mělo za následek, že hráči vkládali do her stále větší sumy, takže se v hazardních hrách daly vyhrát celé balíky peněz. Ovšem mnozí méně šťastní hazardní hráči vložené peníze také snadno prohrávali a časem jejich hráčské dluhy rostly. Vášniví hráči se nezalekli ani zástavy svých majetků, někteří z nich přicházeli dokonce o veškeré své celoživotní jmění, a pak, v zoufalství, "čestně a džentlmensky" páchali sebevraždy. V tom lepším případě z domovského místa emigrovali, když se styděli, že nebyli schopni své hráčské dluhy splácet. Dokonce i islámská kultura holdovala hazardu, o čemž svědčí záznamy už z roku 1400, kdy sám dědic tureckého trůnu vyhrál v kartách pořádnou sumu peněz.
Světská vrchnost na tuto situaci reagovala vymezováním pravidel karetních her nebo se je snažila zakazovat, avšak tyto zákazy a postihy za porušení zákazů byly mírné /mnohem mírnější než například u zákazů her v kostky/. Královský dekret z roku 1369, podepsaný francouzským králem Karlem V., svědčí o tom, že z výše uvedeného důvodu karetní hry byly zakázány už nedlouho po jejich příchodu na starý kontinent. Jeho příklad následovaly další státy, které se rovněž snažily zavést zákony zakazující hraní karet mezi příslušníky nižších vrstev.
Pro církevní vrchnost byly hrací karty něco neslýchaného a nanejvýš pochybného a církev karty označovala jako "ďáblovy obrázky". V druhé polovině 14. století byla vydána už výše zmíněná "Modlitební kniha ďábla" a do potlačování her pak vstupují i fanatičtí mniši - jedním z nejznámějších byl například Girolamo Savonarolla. Ti začínají pronásledovat nejen hráče, nýbrž i výrobce karet, ba i samotný "zavrženíhodný krám". A tak se ve středověku nezřídka stávalo, že byly upalovány nejen čarodějnice, ale i karty samotné. Později se zákaz karetních her úředně sjednotil a jejich provozování bylo povoleno výlučně v kasínech, na které stát dohlížel. Z toho vytěžila státní pokladna, protože se pak zavedly daně z karetních her.
Není bez zajímavosti, že v roce 1900 vydali v Německu zákon, že dluhy z karetných her jsou čestné dluhy a nemohou být žalovatelné.

KARTY A BIBLE
Po zákazech karetních her ve 14. století netrvalo dlouho a začaly vznikat nové hrací karty, což dokládají zejména písemné zprávy z Itálie o "…hrách s ručně malovanými kartami…". V této době vznikají také francouzské karty, tzv. pikety, dnes také nazývané žolíkové karty podle později přidaného žolíka. Vytvořil je v roce 1392 jakýsi šílený muž, kterého pověřil už poněkud starý a mentálně nemocný král Karel VI. výrobou dvou balíčků karet.
Onen muž byl údajně jakýsi degenerovaný řemeslník, prý byl posedlý a podle tehdejších etických zásad asi "zlý" člověk. Posmíval se Bohu a jeho přikázáním a pro své "ďábelské dílo" si vybral biblické postavy. Karetní KRÁL byl v jeho představách sám ďábel, KRÁLOVNA byla Ježíšova matka, Marie, a sám Ježíš se dostal do karetních symbolů jako KLUK /SPODEK/. Barva SRDCE měla představovat krev Páně a KŘÍŽE zase pronásledování svatých… V tomto "šíleném" příběhu je až příliš mnoho zloby, nicméně mu nesmíme upřít, že odkazy takto vytvořených karet na biblické motivy jim dávají spirituální punc.
V této souvislosti nelze nevzpomenout na baladu "Balíček karet", která se velice zpopularizovala v druhé polovině 20. století díky své country verzi známé i u nás. Původně vznikla koncem 18. století v Anglii jako náboženská píseň "Duchovní karty: almanach vojáka". Líčí se v ní příběh vojáka v činné službě, který během bohoslužby drží v ruce balíček karet. Odvedou ho před maršála a on se musí zodpovídat ze svého "činu". Ve své obhajobě říká, že karty jsou Bible i modlitební knížka, a pak postupně vysvětluje jejich biblickou symboliku: ESO je jeden Bůh, DVOJKA jsou dvě části Svatého Písma - Starý a Nový zákon, TROJKA je trojjediný Bůh - Otec, Syn a Duch Svatý, ČTYŘKA to jsou čtyři evangelisté - Matouš, Marek, Lukáš a Jan, PĚTKA je pět ran Kristových, ŠESTKA je šest dnů stvoření Nebe a Země, SEDMIČKA je sabat, den Božího odpočinku, OSMIČKA je osm spravedlivých, zachráněných před Potopou - Noe, jeho žena, tři synové a jejich nevěsty, DEVÍTKA je devět malomocných očištěných Kristem /z nichž mu jen jeden poděkoval/, DESET je počet přikázání, které dostal Mojžíš na hoře Chóreb, SPODEK se stal ďáblem, KRÁLOVNÁ je královná ze Sáby, KRÁL je Bůh sám… Dále se v písni pomocí čísel kalendáře popisuje úžasná komplexnost hracích karet, ačkoli se svými čtyřmi symboly a několika obrázky vypadají tak jednoduše. Jeden balíček má - 52 karet, což je počet týdnů v roce. - 2 sady barev, červenou a černou, jako den a noc. - 4 symboly, které odpovídají 4 ročním obdobím: kříže /žaludy/ - jaro, kára - léto, srdce - podzim, piky - zima. - Každý symbol obsahuje 13 karet, což je stejně jako 13 týdnů každého ročního období a 13 lunárních měsíců v roce. Měsíc se za jeden den posune o 13 stupňů. - Sečtením karet /eso -1, spodek - 11, královna - 12, král - 13 + součet dalších karet 2 až 10/ dostaneme 91, což je počet dní v jednom ročním období. - 91 dnů x 4 období = 364, což je přesně počet dnů stabilního lunárního roku. /Později doplněný žolík doplňuje tento počet na 365./
Tato čísla odhalují vskutku zajímavý pohled na souvislost hracích karet s jejich záhadným původem

ŠÍŘENÍ HRACÍCH KARET
První hrací karty byly ručně malované, tudíž byly drahocenným luxusem, který byl přístupný jenom šlechtickému stavu, a díky své umělecké hodnotě byly takové karty velice ceněny a uchovávány ve sbírkách.
Sériové rozšiřování hracích karet začalo až ruku v ruce s rozvojem dřevořezby v 15. století. Dosud zachovalá "Hra královských úředníků", která vznikla kolem roku 1450 v Německu, je nejstarší tištěná a dodatečně kolorovaná karetní hra, velice ceněná pro svou obrazovou symboliku. Souběžně s rozvojem dřevořezby, mědirytiny a knihtisku mohli němečtí výrobci karet zjednodušit proces jejich výroby natolik, že je dokonce mohli začít vyvážet do dalších zemí, a hrací karty se staly oblíbeným exportním šlágrem. Výsledkem toho byla skutečnost, že za hranicemi Německa a zejména ve Francii /se střediskem v Lyonu/ se rozvíjí nový barevný systém, který se de facto používá dodnes /srdce, piky, kříže, kára/.
Od 16. století se pak díky tomuto rozšíření po celé Evropě karetní hry mohly provozovat v salonech vyšších společenských vrstev jako prestižní forma kratochvíle.

KARTY A JAZYK
O kartách se dozvíme hodně i z názvů a podoby nejstarších dochovaných karet. Pokud jde o podobu či tvar hracích karet je obecně známé, že většinou měly obdélníkový tvar. Pak je docela zajímavé se dozvědět, že ty, se kterými se hrávalo v Číně, byly vlastně podlouhlé a úzké pruhy kartonu, a že v Indii se dokonce hrálo s kulatými kartami. Samotný pojem "karta" lze odvodit ze středověkých slovníků jako chartae, cartae nebo charticelae. Tyto pojmy se původně používaly jako název pro psací papír vyrobený z papyru a až později se toto označení přeneslo z papíru na hrací karty.
Ve 14. a 15. století měla karetní hra v Itálii pojmenování naibi a ve Španělsku naypes. Obě slova pocházejí z arabštiny a hebrejštiny. Naibi je odvozeninou dvou arabských slov, která v doslovném překladu znamenají hračka/hra a prorok a vedou přímo k věštění, ke kterému se karty používaly a dodnes používají. Zejména v Kastílii se pro karetní hru udržely výrazy naibis/ naibes, ze kterých se později odvodil pojem NABOB, což v sanskrtu znamená "místokrál, místodržitel, guvernér".
V Itálii se objevil také název taroccino, tarocco, tarocci, který se vztahoval k řece Taro, což je vedlejší přítok Pádu. V této souvislosti si můžeme znovu připomenout onu ohromující podobnost názvů Taro a Tora a jejich kombinaci jako poukaz na tajemný původ karet: ROTA TARO ORAT TORA ATOR.

Vykládání karet se lidé začali věnovat pravděpodobně až koncem 15. století, kdy se v Německu objevuje první kniha o tomto způsobu použití hracích karet.
Prvenství ve vykládání karet se však přisuzuje cikánům, kteří šířili tuto praxi i mimo evropský kontinent. Termín cartomancy se pak objevuje koncem 18. století ve Francii, kde se už hodně "zasvěcenců" věnovalo umění "jak se zabavit s balíčkem karet".
I když se pro vykládání karet používal stále populární tarot, francouzský parukář a věštec jménem Eteilla použil pro své věštby docela běžný balíček hracích karet, ze kterého však vyřadil karty s čísly 2-6 a ke zbylým kartám přiřadil obrázky a klíčová slova. Takový karetní systém pro věštění osudů si pak oblíbili právě cikáni, kteří začali rozlišovat významy obrázkových karet i podle jejich polohy, čímž se jejich výpovědi staly mnohem přesnějšími. Proto tyhle karty později dostaly název "cikánské karty".
Na přelomu 18. a 19.století ve Francii získala velkou popularitu Madam neboli Madmoiselle Marie Lenormand, známá jako "Sibilla Paříže", která navázala na Eteillův systém. Byla osobní přítelkyní Napoleonovy manželky Jozefíny a svými věštbami je oba provázela až do jejich "císařského" konce. Své karetní věštby vykládala nejen vyšší či nižší šlechtě, její věštby neminuly ani francouzské revolucionáře a i samotnému Robespierrovi předpověděla jeho násilnou smrt. Zpočátku i ona sama používala pro své věštby obyčejný balíček 36 karet, přesně tolik jich totiž bylo zapotřebí na "piquet", starou francouzskou karetní hru, která byla v její době opět velmi populární. Postupně si však vytvářela vlastní karetní systém dodnes známý pod jejím vlastním jménem jako Věštecké/Vykládací karty Madam Lenormand.
Vytvořila rozsáhlý karetní systém, ve kterém místo původně známých 36 hracích karet jich bylo až 60. Její symboly vznikaly na základě jejích vlastních životních zkušeností a měly pro ni hluboký osobní význam. Obsahovaly kromě kreseb a obrázků také znamení hvězd, souhvězdí, ba dokonce i celé hvězdné konstelace, které sloužily na velmi přesné určování času. Zvláštností jejích karet bylo, že ona sama, ovlivněna tarotem nebo numerologií či jinou formou okultní tradice, dala každé kartě poněkud
unikátní výklad, který se nepodobá žádnému jinému karetnímu systému. Pro kartáře měly a dodnes mají tyto karty tu výhodu, že kromě své názorné obrazové symboliky mají rovněž číselné označení podle žolíkových karet / což se ovšem může při interpretaci výkladu ignorovat/. Toto označení má však ale význam při interpretaci velkých tabulí a slouží například pro ulehčení bližšího popisu osob nebo časových vztahů.
Dnes jsou její karetní symboly zjednodušené, karty jsou menší a jejich počet je zredukován na 36. V oblasti věšteckých karet jsou její karty snad ty nejoblíbenější, a to až dodnes. Umění vykládání karet se koncem 18. a začátkem 19. století díky osobě i pověsti Marie Lenormand rozšířilo po celé
Evropě a velice se zpopularizovalo. Našlo si cestu ke střední vrstvě obyvatel jako oblíbená forma kratochvíle, a tak se věštění z karet věnovalo mnoho žen i mužů. Nahlíželi do příštích osudů zejména šlechticů, důstojníků a velkostatkářů, kteří je za tím účelem dokonce sami vyhledávali. Když ale jejich předpovědi byly "špatné", ne zřídka se pak stávalo, že leckterý kartář-kartářka záhadně a navždy zmizeli.
Kartomantie se však i přesto postupem času prosazovala stále více. Zejména po roce 1850 přichází do Evropy módní vlna spiritualizmu, která všemu dodávala esoterický "punc". Na sklonku 19. století začala éra znovuobjevování okultizmu a ve 20.století bylo věštění z karet opět doménou tarotu. Jako kdykoli jindy v historii, když bylo vykládání karet zakázáno a bylo nesnadné obstarat si tarotové karty, nástrojem předvídání budoucnosti se staly běžné karty.
Tak tomu bylo i za dob vlády fašizmu v Evropě, kdy měli kartáři na Hitlerem okupovaných územích opět špatné časy. Jelikož Hitler sám se intenzivně zabýval mystikou a magií a čerpal z ní sílu a energii, zakázal veškerý okultizmus pod trestem smrti. Kartáři a kartářky byli systematicky pronásledování, a tak nezbývalo nic jiného, než se stáhnout "do podzemí".
Z tohoto důvodu v době mezi dvěma válkami díky přísným zákazům vznikli některé nové karetní systémy, avšak nejčastěji se pro věštění osudů používali již zmiňované cikánské karty, protože byly nejpopulárnější z nich. Rozšiřovaly se sice jako hrací karty, což byl jen "chytrý" tah, jak nahradit a zamaskovat věštecké karty. Dnešní doba je dobou duchovního rozmachu lidstva, kdy každý, kdo projeví jen trochu zájem, má možnost se duchovně vzdělávat a rozvíjet.
V knihkupectvích i na internetu se nám nabízí nepřeberná paleta duchovní, esoterické literatury, po které můžeme sáhnout. A to se týká i karet, zejména těch vykládacích, s čímž samozřejmě souvisí i množství erudované literatury o kartomantii. Je to způsobeno tím, že tradiční karetní systémy, které dosud pojímaly tematické okruhy lásky, práce, rodiny, zdraví a změn v životě, se díky rozšířenému lidskému vědomí rozvíjejí o nové aspekty - mystické, astrologické, duchovní i různé další, a také se vyvíjejí stále nové systémy vykládacích karet, které nám pomohou nahlížet do tajemné Knihy života.
Závěrem jedna rada:
Pokud se rozhodnete začít odhalovat síly či principy, které zasahují do našich životů, mějte na paměti, že náhoda neexistuje, respektive že náhoda není beze smyslu, nýbrž je prostředkem, jímž vyšší moc řídí naše životy. Proto věštby fungují.


B.NĚMCOVÁ NA SLOVENSKU

22. února 2010 v 8:49 | Klevka |  STUDUJEME ZA ŠKOLOU
Upozornění čtenářům: Všechny příspěvky tohoto blogu jsou pod ochranou zákona o autorských právech.

(Navazuje na ČLÁNEK KRÁSNÁ BARBORA...)

Korespondence Boženy Němcové, kterou na Slovensku už v 80.letech 19. stol. vydával Jaroslav Vlček, přední slovenský a český literární historik, nám opravdu řekne nejvíce o jejím osobním rozpoložení, smýšlení i o její práci. Dopis se totiž pro ni stal aktem privátní písemné komunikace, ve kterém může ventilovat všechny své niterné pocity a tísně. Němcová ve svých dopisech zpracovává řadu témat. - některé z nich / jako její literární práce, zdraví, hmotná situace rodiny, manželovy problémy, smrt syna Hynka, nemoci syna Jaroslava, smrt známých lidí / zpracovává pro jejich důležitost častěji, ale dotýká se i spousty různých objektivních i osobních "drobností".
A tak sama v roce 1847 například. přiznává, že prožívá tvůrčí krizi.
Jaroslav Vlček ve svém (už zmiňovaném) díle o její korespondenci píše:
"…V zbierke "Čeští spisovatelé XIX. století", ktorú redigujem, sl. Gebauerová vydáva i všetku dostupnú korešpondenciu Němcovej, zosbieranú s veľkou usilovnosťou a pietou. Tie tri zväzky privátnych listov Boženy Němcovej budú najkrajším doplnkom jej literárnych diel, a verejnosť to vcelku i tak chápe. Predsa však (a čudno, práve u časti terajších ženských spisovateliek inak duchovne najslobodnejších) ozývajú sa hlasy, že tieto a takéto súkromné listy tlačou vydávať by sa nemali, lebo verejnosti neboli určené, odhaľujú vraj intímnosti osobné, choroby tela, muky duše a srdca, tône domácnosti, biedu hmotnú a bezcitnosť okolia. To je pravda. Ale z toho všetkého nič nepadá na jasný obraz Němcovej ženy a spisovateľky, naopak: ešte ho dvíha. Práve v tom, že v takýchto okolnostiach vedela stvoriť, čo stvorila, je veľké jej víťazstvo ľudské i umelecké. Vynechajte z literatúry svetovej korešpondenciu geniálnych duchov, a vypadne vám najbezpečnejší kľúč k ich porozumeniu, odhodíte často najkrajšie prejavy človeka i básnika. Či by kto ľahko oželel nejednu lyrickú iskru, hlbokú reflexiu, sviežu maľovku prírody, chutný žánrový obrážtek, životné portréty osôb známych i neznámych, ba i tie nepriame, ťažké a zahanbujúce obžaloby spoločnosti, ktorá nedomyslela sa ratujúcu ruku podať ubiedenej zlatej duši - či by to všetko, reku, kto rozsudný dnes ľahko oželel z korešpondencie Boženy Němcovej, keby nám bola ostala neprístupná? Ak je tam i tôňa, tá nepadá na pisateľku; padá na tupé hlavy a tvrdé srdcia jej okolia..."
Čestné místo v bohaté korespondenci Boženy Němcové měly dopisy, které si vyměňovala se slovenskými "národovci", s Andrejem Sládkovičem, Samem Chalupkou, Gustavem Kazimírem Zechenterem - Laskomerským, dále to byl Janko Francisci - Rimavský a mnoho dalších.

O Slovensku se Božena Němcová dozvídá už v polovině 40. let 19.stol. díky časopisům i Slovákům, kteří v té době v Čechách žili.
Když jejího manžela v r.1851 přeložili do Miškovce, podnikla svou první cestu na Slovensko. Během cesty, kterou popsala ve své práci Vzpomínky z cesty po Uhřích (Lumír, 1854), navštívila Bratislavu, Štúrovo a Pešť.
Druhou cestu na Slovensko podniká 10. srpna 1852, kdy cestuje spolu s dětmi za manželem do Balášských Ďarmot, kde Josef Němec pracoval jako hlavní komisař finanční stráže. Manželovu služební cestu do Banské Bystrice využívá Božena Němcová na to, aby podnikla s rodinou svůj první výlet na Pohroní. Navštívila Banskou Štiavnici, kde si prohlédla důl, dále Banskou Bystrici a s dětmi pobývá v lázních Sliač. V Banské Bystrici se seznámila s předními kulturními osobnostmi jako byli Michal Rárus, Július Plošic, Juraj Slota, dr. Gustáv Kazimír Zechenter, Jozef Božetech Klemens, Samuel Ormis, Augustín Horislav Škultéty, Ján Francisci-Rimavský, sběratel pohádek, který jí daroval výtisk své sbírky slovenských pohádek k další dispozici, aj. V Hájnikách spolu s manželem navštívila římsko-katolického faráře Štefana Záborského, který "má faru jako panský dvorec, ale užitek nevelký" a který jí všestranně pomáhal během jejích kratších či delších návštěv Slovenska.
Tento pobyt na Slovensku znamenal pro Boženu Němcovou začátek jejích národopisných a cestopisných studií. Dojmy a zážitky z pobytu v Balášských Ďarmotách a jejich okolí zpracovala v národopisném obrázku Uherské město Ďarmoty, který vyšel v Časopise Musea království Českého v r. 1858. Během návštěv v Ďarmotách přišla do kontaktu i s vinohradníky a obeznámila se s prací ve vinohradu. Píše, že zde se každý měšťan i sedlák snažil, aby měl svoji vinici, a líčí, jak ve vinohradech vznikaly sklípky, nad nimiž si někteří budovali domečky. V nich byl pokoj, předsíň s ohništěm a lisovna. Patřilo k dobrým zvykům, že v neděli majitel zašel do vinohradu a poseděl s někým u dobrého vínka, družně si pohovořil o čemkoli…Namáhavá práce končila vždy veselím a pořádnou hostinou, jejíž ozdobou byly - stejně jako na vinohradě - "oběračky" slavnostně oděné v krojích.
Po podrobném popisu práce ve vinohradě pokračuje: "V určitý den, kde kdo, staří, mladí, pěšky i na voze, táhnou do vinic, kde čilý život od časného rána panuje. Zpěv oběraček rozléhá se po vinicích, neboť kde Slovenka, tam zpěv, a raději - říkají robotnice - máme pána, který méně platí, jen když nám dovolí svobodně zpívati". A tak se ve vinohradě zazpívaly desítky písní. Božena Němcová si zaznamenala i tuto:
Rastie - da javor, javore ,/ tej mojej mamke vo dvore ,/ rozpúšťa lístek zo široka./ Prikry - da môjho milého, / či je nádej u neho.
"…K večeru začne chasa venku hodovat, ačkoli nemají tolikero jídel jako páni, mají dobrého chleba a masa dostatek, k pití pálené neb víno, a byť i bylo kyselé, přece po něm srdce veselé, a když potom cikáni hrát přijdou, je veselost ještě větší. Tančí se, zpívá, fajčí a pije, střílí, rozličné fígle se robí, a když se stmí, nakladou se ohně a rozsvítí smolnice…".
V roce 1853 znovu jela i s dvěma nejmladšími dětmi opět za manželem do Balášských Ďarmot. Tehdy tam sice nepobyla dlouho, ale stihla poznat alespoň slovenské lidové pohádky
O dvanástich mesiačikoch, O hlúpej žene a jiné.
Ten rok byl pro ni kritický. Pro Hynkovu nemoc se musela z Ďarmot předčasně vrátit do Prahy, milovaný syn ale umírá. Ve stejném roce byl Němec zbaven služby, později mu zastavili i plat, což mělo vliv na jeho náladu, a hmotná situace rodiny se stále zhoršovala. Nebyly peníze na domácnost, Němcová churavěla, ale podrážděný manžel ji nechápal. A když byl nakonec propuštěn ze služby, jejich vzájemné neshody se prohlubují a finanční situace rodiny se zhoršuje. Je to doba strádání, kdy Němcové nezbylo, než se doprošovat pomoci u svých přátel a kdy poznala i nevděk tzv. vlastenecké společnosti, přesto právě tehdy vznikalo její největší dílo, Babička. Rodina však musela žít na dluh! Božena Němcová přesto neustávala v práci ani v této době. Poznala, jaké to je být v těžké situaci, což prohloubilo její sociální cítění - proto neschvalovala nové liberální zákony, jež stát připravoval:
"Boháči … budou mít z toho nejlepší užitek, ale řemeslníci přijdou s tím zcela na mizinu. K takové svobodě patří lepší časy a potom hlavně vzdělaný řemeslnický stav. Měli nám dáti dříve dobré školy průmyslové a potom svobodu řemesel a obchodu."

Její poslední návštěva Slovenska v roce 1855 byla nejdelší. Tehdy - už nemocná, ale také veřejnosti známá jako autorka Babičky - se začátkem září přijela léčit do lázní Sliač. Pobyla tam ale pouze dva týdny, protože, jak píše J. Vlček,
"...potom už udreli chladné noci, pacientke sa priťažilo, a bolo treba sa uchýliť do mesta. V B. Bystrici u Rárusov Němcová cítila sa ako doma. "Věru mne ti lidé přijali", bláha si v liste mužovi dňa 19. septembra, "jak bych dítě jejich byla… Zde se zase spravím. První den jsem si jen hověla se starým pánem; on je rád, že má s kým mluvit. Je to vskutku velmi vzdělaný člověk, že se málo takových nejen zde, ale i v Čechách najde, a dobrý člověk. A ona je též velmi dobrosrdečná paní, a kdyby nebyla tak veselá a těkavá, věru by ani on ani ona šťastní nebyli".A nielen u Rárusov, tiež inde Němcová cíti sa dobre. Priateľka Pepa Szablaková ju zaviedla na medokýš na Štiavničky. Čulen jej poukazoval staré pamiatky v kostole na Hôrke ("tam kdyby se Krolmus nebo Vocel podívali, radostí by se pominuli nad těmi starožitnostmi. A což pro Mánesa by tu bylo studií, jsou tu malby a řezby z XII. století a stavby z jedenáctého a ještě dřevnejší doby", natešená volá Němcová). Ukázali jej robotu v baniach, na Lúkach obznala sa s českými učbármi z banskobystrického gymnázia ("pan direktor Růžička, profesor Vlček - môj nebohý otec, Franta a Kořínek" i druhí) a hneď s nimi a ďalšími známymi uhovorili výlet do Seliec k Plošicovi. "Je tady i hodný kaplan Gerometta", poznamenáva Němcová. ..."
Navzdory nemoci teď podniká svou druhou, měsíční studijní cestu po Horehroní. Zajímá se zde o každodenní život a starosti lidí. A i když v kraji tehdy řádila cholera, neodradilo ji to od toho, aby šla mezi místní obyvatele. Jednoho nemocného dokonce osobně navštívila v obci Rybáre a později si na jeho pohřbu zapsala improvizovanou veršovanou "odobierku", kterou mu nad rakví odříkala jeho mladá vdova. Navštívila Zvolen, Pustý hrad i proslulý výroční Radvanský jarmark a jeho "známý stisk a hurhaj", navštěvuje salaš v Selcích, v Brezové si prohlídne železárny, v Bacúchu se zajímá o práci dřevorubců. Obdivuje starožitnosti, kroje, zvyky, písně, lidové pohádky a pověsti a také psychologii slovenského člověka, společenské tradice a národní smýšlení i cítění. A pouští se také do literární činnosti.
V próze Obrazy ze života slovenského píše také o minerálních pramenech, kterých je podle ní na Slovensku velké množství, a to "kyselých, hořkých, slaných i teplých, kde vře voda ohněm, jak lid říká". Popisuje rovněž lázeňskou činnost na Sliači a využívání zdejších pramenů. Koncipuje prózu Pohorská vesnice a "přepisuje" pohádku Sůl nad zlato, kterou jí vyprávěla jedna slovenská služebná.
"…Podľa listov, v septembri 1855 posielaných mužovi, ....o svojej chorobe nehovorí priveľa, zato však čochvíľa počujeme o známych, starších i novších. Hneď v liste dňa 4. septembra 1855 písanom zo Sliača čítame, že cestou z Levíc v druhom poštovskom voze začula známy hlas Juraja Slotu, vtedy profesora kat. gymnázia banskobystrického a veršovca českého i slovenského. Katolícky farár Záborský v Hájnikoch Němcovej vďačne ponúkol každodenný hosťovský stôl obedný a k raňajkám jej na Sliač dával posielať smotanu. Z bystrických známych spomína starého chorého Rárusa s paňou. Od prof. Šemberu z Viedne niesla si odporúčajúci list na Sládkoviča do Hrochote ("farář evangelický Braxatoris, básník, je prý velmi hodný člověk, jak mi i Záborský povídá"). Z Trenčína má zprávy o Bodorovskom, z Brezna o Chalupkovcoch a dr. Zechenterovi atď....", píše Vlček.
V Banské Bystrici jí dělali společnost i další přední vzdělanci jako Martin Čulen a Juraj Slota. V Brezně si ji lidé podávali téměř z ruky do ruky. Tam navštívila Dr. G.K. Zechentera, se kterým si intenzivně dopisovala a teď u něj i nějakou dobu bydlela.
"…Dr. Zechenter ju neskoro večer z hostinca, kde zosadla, zaviedol do svojej domácnosti, hoc mu matka po cholere ležala ťažko chorá. Stade si Němcovú odviedli k Jánovi Chalupkovi, ten zase ju vystrojil na Hornú Lehotu k mladšiemu bratovi Samovi, Zechenter ponúkol svoje kone do Tisovca k Daxnerovi a ten zase Němcovú mal ďalej poslať do Revúcej..."
Dr. Zechenter-Laskomerský ji také doprovázel na její cestě do Čierneho Balogu a věnoval jí vlastnoručně malovaný obraz. V Štiavničkách její přítelkyně Jozefína Szablaková pro ni sbírala slovenské pohádky a mnohé další jí převyprávěl evangelický farář a básník Samo Chalupka. U něj Němcová chválí "široké vzdělání", u paní farárky zase "slovenskou upřímnost".
"Ta Lehota je zde jako zavátá v těch horách, ale krásně je to zde v těch krajinách, že se mi věru odtud nebude chtít. Chalupka mi ukázal svoje starožitnosti, vykopané na hoře Babě u Lehoty, i svoji sbírku písní. Přemluvila jsem ho, aby dal národní některé balady do ,Musejníka', to je rozkoš, jak utěšené některé jsou. Dal mi i mnoho pověr, co nasbíral… Však se podiví, jakých já krásných věcí domů přinesu - zvlášť jednu pověru, která snad ani v celém Slovanstvu není, mimo tohoto zákoutí, okolo Lehoty..."
Během jejího týdenního pobytu u Sama Chalupky a jeho paní Frusky v Horní Lehotě se jejich přátelství tak upevnilo, že se stalo významným nejen pro život obou autorů, ale i pro dějiny lidových pohádek. Dodnes těží její čtenáři na Slovensku i v Čechách z její sběratelské a etnografické činnosti a není snad nikdo, kdo by neznal pohádky O dvanácti měsíčkách nebo Sůl nad zlato.
A navíc - na rozdíl od českých pohádek, které se nebála pozměňovat, u slovenských pohádek se drží více předlohy a v dialozích se pokouší použít dokonce slovenštinu…
Banskobystrický rodák Dr. Gustáv Kazimír Zechenter - Laskomerský o ní napsal:
"Božena náš národ obzvlášte milovala a medzi nami dlhší čas sa zdržiavala, zbierala naše zvyky, načúvala naším povestiam, nás s bratmi Čechmi oboznamovala, medzi nami vzájomnú lásku budila. My jej v srdciach našich staviame pomník na večné časy."
Poslední etapou její cesty byl Gemer. Zde navštívila Revúcu, kde si měla podle Francisciho převzít rukopis lidových pohádek, které už dávněji na podnět Reussů sesbíralo několik osobností, ale otec Reuss jí sbírku nakonec nepůjčil. Navštěvuje Pílu, Muráň, Tisovec a poznává další vzdělance a "národovce". Na zpáteční cestě navštívila v Chyžném Samuela Tomáška, autora hymnické písně Hej, Slováci.
Všude se seznamuje s prací a zvyky prostých lidí a nenechává si ujít žádnou kulturní památku. Všechno, co zde poznala, zpracovala v rozsáhlém díle Kraje a lesy ve Zvolensku (1859) a Obrazy ze života slovenského (1859). Nikdo před ní a málokdo po ní nepřiblížil slovenskou kulturu českému národu s takovým porozuměním a hloubkou jako ona. Její schůzky a vycházky se slovenskými vlastenci, byť jakkoli nevinné, vzbudily pozornost bachovské "žandarmerie", která ji začala sledovat. Ale Němcová se nezalekla a směle "šla rovno na úrad a tam rozpovedala, že - pro nic a za nic člověka trestat nemohou; přece není zakázáno, aby kdo, když cestuje, si neprohlídl krajiny a lid - a stavil se u známych... Mrzelo by mne jedině to , - aby přišli v noci ke mně do cizího stavení, ačkoli pan Rárus i ona povídali, abych si z toho nic nedělala, že jím je to jedno a že si z toho málo dělají - referuje mužovi dňa 23. septembra."
A opět Dr. Zechenter, její přítel, ten vzpomíná na její pobyt takto:
"... obyčajné staré rozprávačky, babičky, k sebe volávala, ich za stočcek usadila a s celou poobožnosťou ich rozprávkam načúvala. Navštevovala ich príbytky, prezerala náradie, slovom, nič jej pozorné oko a sluch neminulo... Úbohá, kdekolvek sa ona či v súkromnom dome, chalupe, v lese, či kde inde ocitnula, ihned v tom okoli, nečisty duch "piklhabny", romantickej tejto prikrývky, akoby zo zeme vyrastol... Tak ďaleko to doviedli, že navrátiac sa do Bystrice, dľa rozkazu nazad do Prahy odcesovať musela, Bože, ako sa mocná vláda slabej ženy báť môze!... Ja sám som sprvu nevedome stál pod policajnou dohliadkou, keď pani Božena so mnou navštevovala rybárske dediny, zbierajúc povesti, etnografické zvláštnosti a piesne ľudu. Kdekoľvek sme sa obrátili, v šetrnej diaľke nás oko žandárske sprevádzalo..."
Po návratu do Banské Bystrice chtěla dále literárně pracovat u rychtáře Michala Ráruse, ale uherská policie, která sledovala každý její krok, ji vypověděla ze země. A tak 20. října 1855 musela Božena Němcová nedobrovolně opustit Slovensko.
Co ji čekalo doma?
Na konec padesátých let plánovali členové Nerudovy skupiny vydání almanachu Máj. Božena Němcová byla jedna z mála členů starší generace, která byla oslovena. Neruda na to později vzpomíná:
, rozumí se, že rovněž"…vědouce z doslechu, že se jí nedaří valně, byli jsme odhodláni, jí jediné … nabídnouti honoráře. Byli jsme uvedeni do pokoje… A seděli jsme tu jako zařezáni. Zraky naše bloudily po chudičkém, oloupaném nářadí a stále se vracely na vybledlý … ubrus …; podnes vidím v něm … otvory, zacelené bílými stehy. … Němcová přišla v kartounové suknici, v hedvábném sice, ale již prastarém límci černém. Usedla na pohovku sešlou a hrbolatou. … Byli jsme rádi, když jsme byli zase přede dveřmi…"
Krize manželského soužití Němcových vyvrcholila koncem padesátých let, kdy se Němcová rozhodla žit sama s dětmi. Krize vedla k odloučení v roce 1861, necelý rok před její smrtí. Němcová, u níž nemoc přešla v rakovinu dělohy, sužovaná stálým krvácením, si najímá na čas samostatný byt.
Posléze odjíždí na venkov a nakonec do Litomyšle, kde podepisuje smlouvu o vydání sebraných spisů s nakladatelem Augustou. V Litomyšli bydlí v hotelu, dělá korektury svých knížek a pokouší se o novou tvorbu. Vysílená nemocí však nestíhá práci v dohodnutých termínech. Augusta tedy odmítá platit zálohy, což autorku, chtějící se osamostatnit, ohrožuje existenčně.
Na naléhání přátel si ženu nakonec v listopadu 1861 odváží Josef Němec do Prahy. Nemocnou a zlomenou.
Vydání svých spisů se Božena Němcová nedočkala - těsně před smrtí však ještě stačila podepsat první, ještě nesvázané výtisky druhého vydání Babičky a 21. ledna 1862 v 6.00 zemřela v domě U Tří lip, v místech, kde dnes stojí Československá obchodní banka. Pohřbena je na Vyšehradě . Čeští vlastenci jí vystrojili okázalý pohřeb, dostalo se jí i hodně posmrtné slávy, to však velice kontrastuje s tím, že Božena Němcová prožila celý život v ponižující chudobě a často i v hladu a že byla nucena opakovaně žádat o pomoc v českých vlasteneckých kruzích - té se jí však nedostalo.
Na závěr bude příhodné ocitovat opět J. Vlčka, který nejlépe vyjádřil postoj jejích vděčných současníků na Slovensku k její osobnosti a dílu:
"Němcová je blízka nielen slovenskému životu, ale i slovenskému srdcu. Bez predsudkov a doktrinárstva, hlbokou, čistou dušou, bystrým, jasným a pritom detsky naivným pozorom, čujno i teplo zároveň, v priamom styku osobnom študuje kraj i ľud, vyhľadáva známosti v meštianskych rodinách i medzi literátmi, načúva prostonárodným poviestkam u starkých žien a dáva si spievať piesne od mladých dievok, u odborníkov kutá a zhŕňa literatúru predmetu a sama zbiera si látku, motívy, figúry a kombinuje a idealizuje svojou zdravou, nevyčerpateľnou obrazotvornosťou. Po Tylovi ona prvá sympaticky uviedla živel drotársky do českej beletrie v svojej "Pohorskej vesnici", írečité ľudové postavy naše umelecky zachytila v "Chyži pod horami", našu dedinu, naše mestečko, našu prírodu národopisne i krajinársky vymaľovala v dlhom rade čŕt a obrázkov, a poviestky naše obecenstvu svojmu, vkladajúc do nich vlastnú individualitu, vyrozprávala ako pred ňou a po nej nikto
druhý. To všetko vďačne sa uznáva tiež u nás; Božena Němcová je i naša."
(Původně pro SETIP)


(Na fotografii vidíme Renátu Nemcovou se synem - je prapraprapravnukem Boženy Němcové.)

BEZDOMOVEC

21. února 2010 v 17:48 | Klevka |  ÚVAHY O DNEŠKU

aneb ZPĚT K PŘÍRODĚ

Jednou, bylo to asi před šesti lety, jsem procházela pěšinou v centru naší městské aglomerace, vyšlapanou jako zkratku spojující jedno "minisídliště" o šesti panelácích na odlehlejší komunikaci s komunikací frekventovanější a lemovanou obytnými domy. Vede kolem husté a divoce rostoucí zeleně všeho druhu, která lemuje areál velkého sportovního hřiště. Po setmění jsem tudy nerada chodila …
A právě tam, asi tři metry od stezky, jsem zcela nečekaně zahlédla člověka klidně spícího v tom porostu.
Nikdo a nic ho nevyrušilo ze spánku…
Nedalo mi, a "zvěčnila" jsem jej svým fotoaparátem, protože takhle zblízka jsem se s podobnou lidskou tragédií dosud nesetkala.
...ale ještě několik dnů jsem přemýšlela o něm i o příčinách jeho (bohužel už ne zcela ojedinělého) "osudu". Snímek jsem ve svém archivu pojmenovala "NÁVRAT K PŘÍRODĚ".
Když jsem jej nedávno vložila do Fotogalerie v tomto blogu a dala jsem mu "aktuální" název "Bezdomovec", první "komentátoři" blogu mne "obviňovali", že si z něj "dělám legraci" nebo že mi připadá "komický", a vůbec je nenapadlo zamyslet se nad ním…
Ve mně však vyvolal celý řetěz vážných myšlenek a asociací o příčinách, díky kterým pozbyl tento člověk střechu nad hlavou a zůstal na ulici…
Tehdy i teď.
… odkud nebo z čeho jsme vyšli, co jsme jako "rozumná" lidská rasa dostali do vínku a jaké byly začátky lidské civilizace,… jakým vývojem lidstvo prošlo, co během svého vývoje dosáhlo a v čem se z něj poučilo,… jak se proměňovala společnost nejen z hlediska jejích výdobytků, ale i myšlení, postojů a vlastní zodpovědnosti …
...jak před šedesáti lety zněly na ulicích budovatelské písně a "zmizeli" z nich žebrající i invalidní lidé (ovšem ne proto, že by žádní nebyli), ... jak jsme měli nejen právo na práci, ale i povinnost pracovat a jak se v úderníckém hnutí podávali výkony plněním norem i na 130% … a říkali jsme tomu "lidová demokracie" …
Našli se takoví, kteří se chtěli pokusit o "socialismus s lidskou tváří", tato snaha však byla díky "internacionální pomoci" v zárodku udušena. Jak jsme pak pěstovali formalizmus a "socialistické známosti" a výmluvně citovali okřídlené "kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu", ... posléze jsme tomu říkali "reálný socialismus", přestože jsme před ním utíkali na chaty a chalupy - nebo právě proto?… Jak jsme před dvaceti lety zvonili klíči a "vykřičeli" jsme si DEMOKRACII
A kde jsme dnes? V "demokratické" společnosti, ve které sice máme zakotvena "občanská práva", ale žádné povinnosti,… kde je "dovoleno všechno, co není zakázáno",… kde máme právní řád, kdy při výkladu jednoho zákona předloží 30 právníků 30 právních názorů, … ve společnosti, která jen přihlíží, jak se "rozevírají nůžky" mezi bohatými a chudými, a která připustila bujení korupce i v státní správě,… ve společnosti, kde se pojmy "slušnost, čest, poctivost, spravedlnost, úcta…" vytrácejí ze slovníku nebo ztrácejí původní obsah…
Proč morální krédo lidstva zakotvené v Bibli jako DESATERO a vyznávané i ctěné ještě za dob našich dědů a babiček dostalo nálepkou "náboženského tmářství"…?
A co tento člověk? Kdo to je? Proč ztratil svou lidskou důstojnost? Nebo hrdost? Je jednou z "obětí" nebo si svůj "osud" zavinil sám…?
Pod dojmem všech těchto myšlenek (i těch dalších, nevyslovených) jsem ten snímek pojmenovala "návrat k přírodě"..., protože ať to je jakkoli, "prach jsi a v prach se obrátíš" …

Citát:

Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii.

Tomáš Garrigue Masaryk





ROZEŽRANÍ SENIOŘI

20. února 2010 v 17:56 | Klevka |  ÚVAHY O DNEŠKU
"ROZEŽRANÍ" SENIOŘI je asi dost neobvyklý titulek, ale nepochází ode mne...
Souvisí s mým nedávným zážitkem, který si nemohu nechat pro sebe. Proč?
I v důchodu si snažím udržovat některé pracovní aktivity a v tomto případě, o kterém chci mluvit, šlo o práci porotkyně při jedné školní konverzační soutěži. V porotě jsme byly samé ženy - kromě mne, důchodkyně, to byly vesměs kolegyně v aktivním věku cca od 30 do 50 let.
Do místa soutěže jsem se dostavila asi tři čtvrtě hodiny před začátkem; když jsem vešla do místnosti určené lektorům, už se tam připravovaly některé z porotkyň - kontrolovaly obsazení kategorií, audiovizuální pomůcky, témata… a jedna byla zahloubaná do čtení novin.
Zrovna jsem odkládala svou berlu k šatníkové stěně, když dotyčná pronesla:
"… tak si představte, co zde píší… - V domově důchodců v… žádali důchodci… upoutaní na lůžko, aby jim vedení… umožnilo přístup k internetu…"
Ani jsme se nestihli dozvědět další podrobnosti o dění v onom domově, když do toho jiná kolegyně, skoro padesátnice, rozhořčeně zvolala:
"No co si ti rozežraní senioři představují!!! Tak ti ležáci chtějí notebooky ještě i do postele!!! ... "
Musím se přiznat, že mi v tu chvíli ztuhla krev v žilách.
... tak tato žena (předtím už dvakrát jsme se sešly při práci v komisi a docela jsme si rozuměly) pracuje jako učitelka základní školy, asi má (předepsané) vzdělání vyššího typu, a jakožto pedagožka má pomáhat rodičům svých žáků jejich děti nejen vzdělávat, ale i vychovávat…! Jakoby na školách neexistovaly předměty jako "občanská" nebo "etická" výchova. S takovým postojem ke starým lidem?!
V tu chvíli mne také napadlo, jak se dotyčná asi chová ke svým rodičům nebo prarodičům…, ale neměla jsem odvahu vyslovit nahlas nic z těch otázek.
Dokázala jsem se jen ležérně nahlas zasmát a říci něco ve smyslu "… ale, dámy, copak nevíte, že tady, jen kousek od vás, při OU funguje univerzita třetího věku, která má mnoho "virtuálních" aktivit, …děláme prezentace, píšeme eseje…třeba se tam za nedlouho potkáme…"
V místnosti zůstalo ticho a mně bylo mi trapně… víc za ni a její názor než za můj seniorský věk…
Nestává se náhodou tento názor-jev jedním z typických v dnešní době?!
Je docela pohodlné i jednoduché zaujímat zcela a priori negativní, v tom lepším případě pasivní postoje a říkat "důchodci nám berou práci", "důchodci mají své jisté" a podobně. Dokonce dnes jim každodenní život často navozuje i pocit, že jsou na obtíž…
Nezapomínají náhodou ti mladší na to, že důchodci po celý aktivní věk poctivě přispívali do té společné solidární kasy a tudíž mají právo na "důstojné stáří"…?
Stárnou všichni, všichni budou jednou seniory…
Toto si dnes uvědomuje celý svět, protože stárnoucí populace začíná být celosvětovým problémem, a hledá řešení …
Myslím, že "podpora důchodců" jako program vládnoucích institucí nebo aktuální "hit" ve volebních programech některých politických stran by měla být nejen o důchodech či jiných formách finanční pomoci, měla by být "etickým programem" celé společnosti.
Pokud jde o možnosti a formy jejich sebeuplatnění (v souladu s populárním sloganem "aktivní stáří"), tady kromě osvědčených klubů důchodců ukazují schůdnou cestu univerzity třetího věku, mezi nimiž zcela netradiční formou je (mezinárodní) projekt SETIP při OU Ostrava, který vstoupil už do druhého roku své existence, a na něj navazující projekt virtuální U3V, který rovněž předpokládá mezinárodní účast.
(O tom ještě více v příspěvku Nikdy není pozdě... - Aktivní senioři)
Citát:

ÚCTA K DRUHÝM JE DŮVODEM, PROČ SI ČLOVĚK VÁŽÍ SÁM SEBE.

John Galsworthy




POLITIKUM

20. února 2010 v 17:15 | Karel Čapek |  ÚVAHY O DNEŠKU
KAREL ČAPEK A DNEŠEK
Po přečtení následujícího textu jsem neodolala a rozhodla jsem se předložit jej i návštěvníkům tohoto blogu.
Možná i vás, stejně jako mě, překvapí (nebo NE ?!), jak podobné politické nálady sdílí dnešní generace s Karlem ČAPKEM, které prezentoval ve svých BRITSKÝCH LISTECH. A tak nejen jeho dílo, ale i jeho názory publikované už ve dvacátých letech 20. století nelze označit jinak než jako navýsost AKTUÁLNÍ.

P O L I T I K U M

Karel Čapek (1925
Snad to, co chci říci, říkám za řadu jiných: za mnohé z těch, kteří nejsou politiky, nýbrž jenom občany; kteří snad jsou nebo byli dosti špatnými straníky, protože se snaží být co možná dobrými občany. Je nás dosti, kdo necháváme politiku jiným, protože děláme něco jiného; děláme svou práci a věříme, že to nejlepší, co můžeme, vydáváme všem právě ve svém povolání. Není to politická netečnost; říkáme-li, že chceme míti pokoj od politiky, znamená to něco velmi vážného: že chceme, aby politika byla v pořádku; aby nás neotravovala nad našimi pracovními stoly; aby nás neponižovala. Rádi bychom považovali politiku za určitou práci, která se koná stejně pozorně a věcně, jako my konáme svou a jako žádáme od svého krejčího nebo zámečníka; rádi bychom důvěřovali politikům tak, jako důvěřujeme železnici, že nás poveze tam, kam jsme si koupili lístek. Nepleteme se zámečníkovi do jeho práce, ani strojvůdci do jeho řízení; předpokládáme prostě, že rozumí své věci a že si z nás nedělá blázny!
Náš život by byl neobyčejně trpký, kdybychom k nim nemohli mít této důvěry. Nuže, náš politický život je v tomto smyslu velmi trpký. Máme ponižující vědomí, že s námi političtí lidé dělají, co jim je libo. Jsme jim dobří jen k tomu, abychom jim odevzdali hlas; vše další, co nám demokracie dává, je politická bezmoc. Sneseš takovou bezmoc, pokud je demokracie v pořádku; ale dusíš se jí, jakmile si uvědomuješ, že demokracie jde špatnými cestami.
Když šlo o novelu tiskového zákona, varovala od ní celá veřejnost; vy, politikové však nedbáte toho, co na vás voláme. Ponížili jste nás a dali jste najevo, že vám nezáleží na ničem. Strojíte ponižující volební reformu, která z nás občanů učiní državu stran. Jakou zbraní se máme bránit my, kteří jsme jednotlivci, proti vám, kteří jste strany? Co vám je po nás? Nejste mandatáři naši, nýbrž mandatáři stran; neptáte se nás, nýbrž výkonných výborů stran; nejste odpovědni nám. Mezi námi, kteří jsme jenom občany, a vámi, kteří jste zaměstnanci stran, není nic společného; parlament není tribunou naší, nýbrž zbytečným a nedůstojným předstíráním veřejné kontroly nad politickým handlem. Nemluvíte za nás; jen se o nás dohodujete. Mezi námi a vámi zeje propast, která se nenaplní řečmi na schůzích stran ani předem napsanými a domluvenými rezolucemi.
Ponižuje nás, že volíme poslance, kteří nejsou našimi poslanci; že svěřujeme všechnu moc ve státě parlamentu, jenž není již parlamentem; že naším jménem jsou dělány zákony a reformy, jež nejsou dobrými zákony a reformami. Pro nás, kdo nejsme politiky, je demokracie jistý systém kreditu; volíce tu nebo onu stranu, svěřujeme jí svůj morální souhlas; ponižuje nás, je-li ho zneužito k věcem nedobrým. I mým hlasem bude přijímána nemravná volební reforma; i můj hlas byl spolusčítán, když byla svoboda tisku uražena tiskovou novelou. Stydím se za to, jako bych byl spoluviníkem; tj. to politické ponížení, ve kterém žiji.
Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem; ponižuje nás parlamentní systém, v němž bez hrubé a honorované majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání; co jde vysoko nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno jako chalupníkovi aviatika. Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdám stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy.
Jsme velmi bezmocní; ale je nás mnoho. Nemáme nic než ten svůj hlas, pokud i ten nám koaliční demokracie nevezme; avšak i ten bezmocný hlas znamená mnoho, neboť jím dáváme mravní souhlas, aby věci zůstaly při starém nebo aby se přesevše zkusilo změnit je. Je to věc kreditu; my, kdož jsme jenom občané, uvěřujeme jistou mravní hodnotu lidem, kteří s ní mají hospodařit. Naše politika (mluvím stále o nás, kdo necháváme politiku jiným) je prostě otázka důvěry; naše politická činnost je omezena na akt, jímž svěřujeme jiným plnou moc, aby jednali za nás. Skutečný kredit může být jenom osobní; ale náš volební řád ho nepřipouští. Svěřit svůj souhlas nové straně je jisté riziko; můžeme být zklamáni; ale bez nějakého rizika se v tomto světě nepodaří nic.
Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! Ne; je-li nám čeho třeba, tedy je to
pracovat proti stranám; proti vládě stran; proti hlasovací mašinérii; proti inkompetenci; proti politice za zavřenými dveřmi; proti všemohoucnosti výkonných výborů; proti našemu ponížení; proti úpadku demokracie. My, pouzí občané, nechceme vládnout; my chceme jen důvěřovat. My můžeme znovu a znovu zkoušet, než se najde politický systém hodný naší důvěry; ta jediná možnost a to právo nám ještě zbývá; a bylo by politickou letargií, kdybychom toho práva neměli užít v této neslavné době.

JDE O PODOBNOST ČISTĚ NÁHODNOU...?


FUNKCIONÁLNÍ STRAVA

20. února 2010 v 16:05 | Klevka |  ZDRAVÍ

anebo JAK JÍST ZDRAVĚ


Na našem potravinovém trhu s se objevuje stále více poživatin, které jsou obohaceny o další výživné látky. Je to opodstatněné, pokud naše strava neobsahuje takové důležité živiny, které naše tělo potřebuje.
Proč? Jsme stále ve spěchu, tu si dáme ve stoje chlebíček, nebo si sedneme na chvíli k nějakému rychlému občerstvení, za rohem si dopřejeme nějaký pohár, ti, co nejvíce spěchají, se před důležitou schůzkou uspokojí s kopečkem zmrzliny nebo šálkem kávy, aby v žaludku měli alespoň něco. Při takovém způsobu stravování naše tělo sotva dostane všechno, co pro správnou funkci potřebuje - vitamíny, minerály, stopové prvky.
A právě tady pomáhá f u n k c i o n á l n í s t r a v a. Tak označujeme potraviny, které jsou dodatečně obohaceny živinami, bez kterých se naše tělo neobejde, a které pomáhají vyrovnávat nedostatky způsobené nesprávným stravováním. V USA se používají běžně už léta. Například se takto obohacuje mléko, a tak si zákazník může vybírat mezi mlékem obohaceným o vitamíny, kalcium nebo směsí minerálů. Tento trend se stále více prosazuje v Evropě a už i u nás. A tak si dnes už můžeme koupit ovocné a zeleninové šťávy obohacené o vitamínové "kokteily".

MLÉČNÉ BAKTERIE NIČÍ ŠKODLIVÉ KMENY

Jestliže všechno začínalo kalciem a vitamíny, teď se prosazují p r o b i o t i c k é j o g u r t y /pro bios = pro život/. Obsahují kombinaci živých mléčných baktérií a vlákniny /zátěžové látky/. Tato směs podněcuje rozmnožování střevních mikroorganismů, trávení probíhá lépe a škodlivé kmeny se vylučují. Současně se působením bakterií posiluje imunitní systém, mléčný cukr se zpracovává lépe, klesá cholesterol, a je také prevencí proti rakovině střev a prsu.

MASTNÉ KYSELINY OMEGA 3 CHRÁNÍ SRDCE
Kromě bakterií kyseliny mléčné, kterými se obohacují potraviny, stále častěji se na zkvalitnění potravin se používají mastné kyseliny omega 3. Tyto nenasycené kyseliny pomáhají odbourávat škodlivý cholesterol, který se podílí na vzniku srdečních infarktů. Už jistou dobu se nabízejí jako doplněk výživy i ve vejcích - ta se však získávají od drůbeže krmené speciálními kalifornskými mořskými řasami.

FUNKCIONÁLNÍ STRAVA zaznamenává v poslední době značný vzestup, což ale mnoha odborníkům dělá vrásky na čele. Neexistuje totiž žádná kontrola toho, jaké množství doplňkových látek v upravených potravinách přijímáme a ty mohou být v příliš velkých dávkách našemu organizmu škodlivé.
Proto vědci varují, aby se funkcionální potrava nikdy nestala náhradou za pořádnou denní stravu, může být pouze doplňkem, pokud si výjimečně nemůžeme dopřát řádné denní jídlo.
(Podle zahr. mat.)


SÍDLIŠTNÍ POHÁDKA

19. února 2010 v 12:17 | Klevka |  ÚVAHY O DNEŠKU

Bylo, nebylo, v jednom městě na jednom sídlišti, ve čtvrtém patře jednoho ošumělého panelákového věžáku byly tři byty a v jednom z nich žila ONA a ON.

Za oknem pocákaným listopadovým nočním deštěm bylo ještě šero a ONA spěšně vkládala peněženku do nákupní tašky. ON ještě spal, protože do kuchyně slyšela jeho spokojené odfukování. Hnaná myšlenkou na to, že ještě není uvařená Jeho oblíbená ranní melta, spěchala ze dveří bytu k
výtahu, aby to stihla, než se ON vzbudí...

Výtah, jako dost často, opět nejel, a tak začala pomalu sestupovat po schodech dolů. Když se blížila k bytům druhého patra, uviděla sousedovic nerudného Pepu, který měl na triku už nejednu poškozenou schránku i počmáranou zeď v domě, jak ohleduplně zavírá dveře bytu: "Dobré ráno, paní Nováčková," zavolal dnes na ni zvesela a s houpajícím školním batohem na zádech bral schody dolů po dvou.
"Dobré ráno, Pepíku," řekla s laskavým tónem v hlase.
Pomalu scházela k prostoru poštovních schránek a ani si nevšimla, že u vchodových dveří už na ni čekal manžel té smutné sousedky odvedle, který se často zapomínal v hospodě a díky tenké zdi pak z toho bytu slýchali křik, rozbíjení nádobí, ba i tupé rány. Právě ten jí teď už kynul gestem ruky v pootevřených dveřích a v předklonu volal: "Tááák, paní Nováčková, dámy mají přednost! Dnes máme krásný den!" Skokem byl před domovní bránou a roztáhl deštník, protože venku trochu pokrapovalo.
Do jejich obchůdku to však nebylo daleko.
"Půlku chleba, jedno máslo, mléko,…" vypočítává položky z nákupního lístku, když jí mladá prodavačka pošeptala: "… paní, ten chléb je včerejší…, ale ti s ranními houskami už přijeli…"
"Děkuji," řekla s vděčným úsměvem a naskládala nákup do tašky, jen síťku s bramborami nesla v ruce.
Déšť začal opět sílit, když přicházela k domu. U schránek se zastavila u hromady nových letáků, jeden z nich vybrala, a tu slyší hlas studentky, která bydlí v podnájmu o patro výš a právě se vracela z ranní roznášky novin a letáků.
"Paní, Nováčková, dejte, já vám ty brambory vezmu nahoru…"
A tak stoupaly spolu nahoru po schodech, jedno patro za druhým, zastavily se až u dveří Jejího bytu, z nichž se linula neuvěřitelná vůně té Vojtovy oblíbené melty…
"Děkuji, Leničko, … zastavte se, když budete něco potřebovat," řekla s dobrým pocitem na duši a s úsměvem na rtech strčila klíč do zámku.

EIN NEUES MUSICAL

19. února 2010 v 11:28 | Klevka |  EINE HANDVOLL DEUTSCH
Ich bin ein kulturliebhabender Mensch und seit vielen Jahren beziehe ich Abonnement ins Ostrauer Nationaltheater. Dieses Theater mit seinen drei Szenen - um die Kammerszene Arena und die Petr-Bezruč-Theatergesellschft und die Janáček-Philharmonie und viele andere Kultureinrichtungen und -veranstaltungen nicht zu vergessen - gehören zu dem Besten, was man nicht nur in der Region Ostrava an Kulturgenuss erleben kann.
Außerdem interessiere ich mich auch, wie es irgendwo anders mit der Kultur steht und verfolge oft verschiedene Theaterübertragungen im deutschen und österreichischen Fernsehen.
Im Herbst habe ich im Teletext eines deutschen Satelittenkanals eine kurze Mitteilung gelesen, die mich ein bisschen überrascht hat. Warum?
Ich zittiere:

"Angesichts der Finanzkrise kommt in China die Kapitalismuskritik wieder in Mode. Ein Theater in der Wirtschasftsmetropole Shanghai plant die Inszenierung von Karl Marx´ Werk DAS KAPITAL als Musical. Dem einfachen Mann auf der Straße sollen darin auf möglichst unterhaltsame Weise die Hintergründe der Finanzkrise erläutert werden..., sagte der Wirtschaftsprofessor Zhang Jun. Die komplexe Theorie des mutmaßlichen kapitalistischen Systemfehlers soll in dem Musical anhand der Geschichte von Büroangestellten veranschaulicht werden..."

...Da können wir uns sicher auf ein höchst interessantes künstlerisches Erlebnis freuen...



PÝCHA

19. února 2010 v 11:14 | Ellen Caddyová |  POSELSTVÍ MOUDRÝCH

POSELSTVÍ PRO TENTO DEN

Je mnoho důležitých lekcí, kterým se musí každý v životě naučit.
Například je třeba naučit se dělat vše, co musí být uděláno, tiše a nenápadně, bez jakéhokoli hluku a slávy. Neodsouvej tyto lekce stranou a nemysli si, že znáš na vše odpověď a nepotřebuješ se proto učit tak jednoduchým lekcím. Dívej se hluboko do svého nitra a nedovol duchovní pýše, aby ti zabránila vidět tvé nedostatky, protože se nemůžeš plně uplatnit, jestliže jí umožníš, aby ti stála v cestě. Tak ti může pýcha často zabránit učit se novým a životně důležitým úkolům, které na tebe čekají, a může zbrzdit tvůj duchovní růst.
Vždy existuje něco nového a nádherného, čemu je možné se učit a co je možné přijímat, a ty toho budeš schopen, jen když budeš ochoten zůstat otevřen a uvědomovat si, co potřebuješ.
Hledej uspokojení svých potřeb v opravdové pokoře a hluboké vděčnosti. Nikdy se ve svém životě nepřestaň učit.

VÁNOČNÍ SVĚTLA

18. února 2010 v 20:35 | Klevka |  FOTOGALERIE

ROZZÁŘENÁ NOVÁ RADNICE


OSTRAVA - EUROPÄISCHE KULTURHAUPTSTADT

18. února 2010 v 20:31 | Klevka |  EINE HANDVOLL DEUTSCH

Mein Herz war ganz aufgewärmt, als ich in der Zeitung las, dass Ostrava im Februar 2009 Kandidat für den Titel die EUROPÄISCHE KULTURHAUPTSTADT 2015 wurde.
Eine tschechische und eine belgische Stadt wird mit diesem Titel geehrt werden.
Es dauerte einige lange Jahre, fast vier Dekaden, wo Ostrava wegen ihrer Orientierung auf die Schwerindustrie "das stählerne und Eisenherz der Republik" genannt wurde. Um so mehr ist die Kandidatur für diesen Titel eine Hochachtung an sich selbst - es ist die Anerkennung aller Anstrengung und Bemühungen derjenigen, die in den Theatern, Musikensembles, Kulturhäusern, bildenden Künsten und Galerien, Museen, in den Klubs und Kinos, Bibliotheken, Festspielen und auch in der Volkskunst und Architektur die ganzen Jahre gearbeitet und das kulturelle Geschehen bewirkt haben.
Es ist wahr, dass Ostrava nicht auf viele historische Bauten, die architektonisch wertvoll wären, stolz sein kann, aber von der Sicht der modernen Architektur ist Ostrava eine der interessantesten Städte in der Tschechischen Republik. Ein Spaziergang im alten Stadtzentrum könnte eine große Impression vom Jugendstil und weiterer Stile wie Neubarock, Neurenaissance, sogar holländische Backsteinrenaissance, Neoklassizismus, Kubismus und auch Funktionalismus werden.
Es bieten sich auch viele Möglichkeiten Ihrer Freizeitgestaltung in der wunderschönen Natur um Ostrava an und Besuch eines der Naturschutzgebiete Nordböhmens kann Ihren Aufenthalt in unserer Stadt angenehm gestalten...
(NOVÁ RADNICE)
Kommen Sie und Sie werden Lust an unserer Stadt finden. Oder Sie können sich wenigstens eine der vielen Präsentationen unserer Stadt im Internet ansehen...

(DIVADLO ANTONÍNA DVOŘÁKA)

SVĚTOVOST ČESKÉ HUDBY

17. února 2010 v 19:23 | Kleva |  KULTURA



Bedřich Smetana, Antonín Dvořák - světoví skladatelé?


Při přečtení této otázky profesora Mazurka, hudebního pedagoga, docenta OU, se mi zcela mimoděk vybavil jeden "filmový" zážitek.
Sledovala jsem tehdy, bylo to někdy začátkem 90. let, jeden z oceněných amerických filmů (název není pro tuto chvíli důležitý) zpracovávajících téma mezilidských vztahů. Režisér však z osobního tématu udělal obecně lidské téma a tím dovedně vtáhl diváka do děje.
A tak, když hlavní hrdinka, je to Američanka žijící v typicky americkém prostředí, která je ve vážné manželské krizi, hledá východisko, hledají i diváci východisko obecně použitelné pro všechny. S velkým zaujetím sledujeme scénu, jak si v potemnělém pokoji celá rozervaná usedla do křesla, pustila si hudbu a najednou ze z gramofonové desky začne linout… soprán Milady Šubrtové v nádherné árii Měsíčku na nebi hlubokém… Sevřelo se mi srdce. Nejen dojetím z lidského osudu, byla to hrdost…

A obdobně mne zahřeje u srdce, když slyším výňatky ze Smetanovy Mé vlasti jako "background" filmových přírodních scenérií…
Místo těchto dvou skladatelů nejen v české, ale i evropské hudební kultuře, je nezadatelné, a zda jsou světoví?
Na to jsem právě odpověděla svou vzpomínkou, ale podívejme se, co píší odborníci.
Nejprve autor hesla Bedřich Smetana v anglické Wikipedii:
Existuje široká shoda většiny komentátorů, že
"… Smetana vytvořil kánon české opery, jelikož předtím neexistovala, a že ve všech svých skladbách vyvinul hudební styl, kterým se ztotožňoval se vznikajícím českým národním duchem…" Modifikovaný pohled na Smetanu předkládá hudební spisovatel Michael Steen, který se ptá, zda skutečně může existovat "nacionalistická hudba":
"…Měli bychom si uvědomit, že ačkoli hudba je nesmírně expresivní, sama o sobě se nehodí k popisu konkrétních, pozemských objektů nebo představ…"
Dochází k závěru, že hodně závisí na tom, jaké předpoklady pro její poslech mají posluchači…Podle muzikologa John Tyrrella Smetanova úzká identifikace s českým nacionalismem a tragické okolnosti jeho posledních letech mohou ovlivnit objektivitu, s jakou byla jeho práce hodnocena zejména v jeho rodné zemi. Tyrrell tvrdí, že téměř ikonický status udělený Smetanovi v jeho vlasti ho tak "monumentalizoval", že české orgány byly ještě i v poslední části 20. století "odrazovány" od veškeré kritiky jeho života nebo práce." Z toho vyplývá, jak tvrdí Tyrrell, že byl vypěstován takový pohled na českou hudbu, který bagatelizuje příspěvky jeho současníků a následovníků, jako byli např. Dvořák, Janáček, Josef Suk a další méně známé osobnosti. To je v rozporu s jejich vnímáním ve vnějším světě, kde se Dvořák hrál mnohem častěji a byl mnohem známější. Harold Schonberg poznamenává, že "Smetana byl ten, kdo založil českou hudbu, ale ... Antonín Dvořák… ji popularizoval."
Ten Tyrellův docela "kacířský" názor nic nezmění na tom, jak já vnímám hudbu tohoto "národního génia", a při začátku Pražského jara nikdy nezmeškám příležitost slyšet jeho symfonickou báseň Má vlast .
A teď pro změnu heslo Antonín Dvořák v německé Wikipedii:
Dvořákovým mnohostranným dílem našla česká hudební scéna charakteristickou národní identitu.
bs
Co započal Bedřich Smetana s národními tématy a folklorními prvky některých jeho oper a svým cyklem Má vlast, to Dvořák dovedl k vrcholu. Nehleděl na ideologické proudy své doby a šel svou vlastní cestou, přitom dokázal stejným způsobem obdivovat Wagnera i Brahmse. Vlastenectví, láska k přírodě, hluboká zbožnost, ale i opojná radost ze života, to vše dostává své vyjádření v díle Antonína Dvořáka, které muselo ustát i několik neúspěchů. Až nakonec na Brahmsovo doporučení byly tiskem vydány jeho Slovanské tance a hudební svět se o něm dozvěděl… Zpočátku se v mezinárodním hudebním průmyslu uchytilo jen několik jeho prací, vše se však změnilo zejména poté, když István Kertész zhotovil kompletní nahrávku jeho symfonií...
Na závěr ještě dvě perličky:
- V roce 2005 byla na počest Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka ve zvláštním balení opatřeném fólií vydána série oběžních mincí, která obsahuje aktuální kurzovní mince České republiky a speciální pamětní minci z nordického - severského zlata.
- Vnuk B. Smetany, Zdeněk Heydušek, byl známým hráčem i funkcionářem stolního tenisu.



SMYČCOVÝ KVARTET B MOLL

17. února 2010 v 18:44 | Klevka |  KULTURA
BEDŘICH SMETANA:
Z MÉHO ŽIVOTA - SMYČCOVÝ KVARTET B MOLL

Úvodem výňatek z jedné recenze:
Druhý smyčcový kvartet z roku 1883, Smetanovo poslední komorní dílo, je zároveň i jednou z jeho posledních skladeb vůbec. Ač neexistuje vlastní přímý a autentický skladatelův výklad díla (jako v případě prvého kvartetu), žádný z vykladačů Smetanova díla nepochybuje o tom, že je i tento kvartet - jak vyplývá z četných skladatelových dopisů - jakousi osobní zpovědí.
Za všechny alespoň jedna ze skladatelových výpovědí:
"Stran sazby této [první] věty jsem v rozpaku, věta je tuze neobyčejná ve formě a těžce k pochopení, jakási rozervanost vládne celou větou a bude, jak se mi zdá, dělat velké obtíže hráčům - je to následek mého nešťastného živobytí."
Jelikož se o tomto skladateli, bez nějž by historie nejen naší české hudební kultury byla velice ochuzena, napsalo už mnoho studií a biografií, my nechceme psát ani o jeho životě nebo díle, ani je nechceme hodnotit.
My se teď pokusíme zachytit, jaké nálady může vyvolat jeho smyčcový kvartet d moll, resp. jak jej může vnímat laický posluchač, který nenastudoval žádné osvědčené teorie ani recenze a při vnímání prezentované hudby spoléhal jen na své srdce:

"… 1. Jediný tón hned v úvodu ukázky jako výkřik raněné duše vtáhne posluchače do bolestné nálady. Společně s autorem se pak ponořujeme do jeho bolestně tichého rozjímání a bezmocně vnímáme jeho volání po-móz-mi, po-móz-mi, a pak ještě naléhavější ne-slý-ším, ne-slý-ším… a dokonce se obrací vzhůru … vo-lám-Tě, Bó-že… Opakující se motiv je chvílemi naléhavý, chvílemi upadá do rezignace, jakoby se už svému osudu odevzdával…
2. Nálada se mění do jakéhosi dialogu se sebou samým, kdy si chce připomenout ty uplynulé "lepší časy", a několik lehčích, tanečních motivů je smutnou reminiscencí jeho práce, která nás těší ještě i v 21. století.
3. Hluboké tóny střídající se s jemnou lyrikou i tichou náladou pomáhají naší představivosti pochopit, jak vlastně k tomu neštěstí došlo a co autor prožíval, když ho pomalu opouštěl sluch, prostě - jak "probíhal proces ohluchnutí".
4. Najednou vnímáme oživení nálady i snahu překonat depresi a krizi - jeho vitalita opět narůstá a autor získává sebedůvěru… Vydrží mu to?
Bohužel ukázka je nenadále "useknuta" /?/."

Závěrem opět slovo odborníka:
…Kvartet taky jisté rozpaky vzbudil - zcela nezvyklý ráz celé skladby, její stručnost, "nespojitost" a hutnost zůstaly ještě dlouho i pro Smetanovy ctitele jakýmsi projevem nezvládnutí tvůrčího procesu. Opak je však pravdou, toto dílo bezesporu předběhlo svou dobu a svou nekompromisností tak stavělo most mezi stoletími a právě díky výše zmíněným atributům se zařadilo po bok progresivním dílům 20. století.




KAREL IV. A ČESKÝ JAZYK

17. února 2010 v 18:32 | Klevka |  STUDUJEME ZA ŠKOLOU
Není od věci, když si občas navodíme atmosféru, která nás přenese do historie, a připomeneme si nejen data smutná až tragická, ale i ta patřící ke slavným obdobím našich dějin (snad právě proto, že jich nebylo mnoho).
Před téměř sedmi sty lety v Čechách žil, panoval a pracoval člověk jménem Karel IV. , kterého dnes vnímáme opravdového státnika a OTCE VLASTI.
KAREL IV. byl skutečný panovník, protože cítil za dobrou správu této zeme velkou zodpovědnost... Dokazuje to kniha Jiřího Spěváčka KAREL IV., kterou bych chtěla připomenout i doporučit ji kpřečtení.
V souvislosti s územím, na kterém dnes žijeme a pracujeme, ocituji tu pasáž z oddílu PANOVNÍK A JEHO LITERÁRNÍ ČINNOST, ve které se Karel IV.v předmluvě k novému zemskému zákoníku MAJESTAS CAROLINA zamýšlí nad složitostí restitučního procesu královského majetku i samotného kodifikačního procesu a která jasně poukazuje na to, jak mu osud jeho české země opravdu "ležel na srdci":
"...Tím vším se starostlivost naší královské lásky v bdělé mysli obírala, strávila mnoho bezesných nocí, dobrovolně podstupovala každodenní námahy, aby pozdvihla stát jsoucí v naprostém úpadku a toužícímu lidu útrapami minulého zármutku utlačenému hleděla zjednat bezpečnost a mír..." (s.340)

Nezanedbatelnou byla kulturní politka Karla IV., v jejíž centru stála snaha o integraci české kultury s tou francouzskou a italskou.
Vděčíme jí kromě jiného za to, že ve 2.pol. 14. stol. dochází k nápadnému rozmachu češtiny, jehoř důsledkem je masový vznik neologizmů a slovních typů, který rozšířil slovní zásobu češtiny téměř o třetinu, že nakonec byl vznesen požadavek,
"... aby čeština převzala do jisté míry úlohu středověké latiny a stala se v oblasti slovanských státních útvarů jakýmsi univerzálním slovanským jazykem..." (s.372)
Věděli jste to?


VSTUPTE......

16. února 2010 v 19:57 | Klevka |  VÍTEJTE

..... a nemusíte se zouvat!
Stačí, že máte Slunce v duši a na tváři úsměv.

Je radost vidět, že vás oslovují naše názory a zajímají naše aktivity, a budeme vděčni za vaše podněty a názory.
Ještě vděčnější budeme, máte-li co lidem a říct a uděláte to zde, na těchto stránkách.
...a omluvte naši technickou nedonalost...


TY KOPRETINY JSOU PRO VÁS!
Vaše Kleva/Klevka/EBA.

PS:
Děkuji Alici za příspěvek o pračkách /PRADLENKÁM/, Evě S. za text Bridžový pozdrav a za přidaná fota také Věrce a (znovu) Alici.

PPS:
Vítám zde pana Pavla a děkuji za příspěvky o karetní hře BRIDGE! (18.4.2010)

POKOJNĚ KRÁČEJ ŽIVOTEM

16. února 2010 v 19:37 | Anonym |  POSELSTVÍ MOUDRÝCH
Tento text byl nalezen v Chrámu sv. Pavla Za hradbami v Římě Léta Páně 1696.

Pokojně kráčej životem
Jdi klidně uprostřed rozruchu a chvatu!
Vzpomeň si jaký klid najdeš v tichu.
Pokud je to možné, bez ztráty tváře,
vycházej dobře se všemi lidmi.

Mluv svou pravdu klidně a jasně,
Naslouchej ostatním i těm
omezeným a nevědomým.
I oni mají svůj životní příděl.
Vyhýbej se hlučným a svárlivým osobám
- otravují ducha!

Budeš-li se porovnávat s druhými
můžeš se stát domýšlivým
nebo malomyslným,
neboť se vždy najdou lidé
větší i menší než ty.

Raduj se nejen z toho, čeho si dosáhl,
ale i z neuskutečněných plánů.
Udržuj zájem o vlastní životní cestu,
jakkoli skromnou - je to pravé bohatství.

Buď opatrný ve svých záležitostech,
protože svět je plný podvodů,
ale nenech se tím zastrašit.
Mnoho lidí zápasí o svoje ideály
a všude je život plný hrdinství.

Buď sám sebou! Nepředstírej city.
A nestav se cynicky k lásce,
neboť tváří tvář ke vší vyprahlosti,
láska je věčně svěží jako tráva.
Přijímej klidně, co ti radí roky.
Až přijde čas, s půvabem odlož
všechno, co přináleží k mladosti.

Rozvíjej sílu ducha,
aby tě mohla ochránit v nečekaném neštěstí,
a netrap se představami.
Mnoho obav se rodí z únavy a nudy.
Buď k sobě přísný, ale ne tvrdý.

Jsi dítětem vesmíru, ne méně
než hvězdy. Máš právo tu být.
Ať je ti to jasné nebo ne,
Vesmír se nepochybně rozvíjí
tak, jak má.
Žij proto v pokoji a míru s Bohem,
jakkoliv si ho představuješ.

A nechť jsou tvoje úlohy a snahy
v hlučném zmatku života jakékoliv,
udržuj pokoj ve své duši.
Navzdory všem nedokonalostem
je to přece krásný svět.
Jdi za štěstím, jdi za Bohem !

EASTER

16. února 2010 v 4:46 | Klevka |  ENGLISH THOUGHTS

Easter traditions

Easter traditios vary according to religion and geographical location.
Easter, like Christmas, has two distinctly different meanings to many people not only in Europe. For Christians, Easter is the most religious or sacred holiday of the year. It´s a period of time to remember the sacrifice made by Jesus Christ. Forty days before Easter Sunday, on Ash Wednesday, the period of preparations called Lent begins. That means, people give up e.g. eating meat or drinking alcohol.
Then, there is the Holy Week with its four important days - Palm Sunday, Maunday Thursday, Good Friday and Easter Sunday.
On Good Friday, most churches hold mournful cervices to commemorate the crucifiction of Jesus Christ by the Jews - leaders of Jerusalem. Mostly no food is eaten.
Easter Sunday is a cheerful and glorious day - churches are decorated with colourful banners and Easter lilies and they hold services (often before sunrise) which are a joyous celebration of Jesus´resurrection from death.
Most people participate in secular habits of celebrating Easter as the symbolic beginning of Spring. Eggs, rabbits and baby chickins are the three symbols of new life or fertility as Spring approaches after the long winter. In western coutries, there is a habit for children to hunt for colloured eggs hidden in the garden or a park on Easter Sunday called Easter Day.

In our country, children have a lot fun on Easter Monday. Boys (often accompanied by their fathers and "equipped" with a bottle of perfume and a typical Easter stock whip) visit the girls in the neigbourhood or in their family from early morning till noon.
A day before, they plaited their own willow canes and decorated them with ribbons (or bought them in the Easter market) and now, they are whipping the girls (and their mothers) on their legs and bottoms with them. While whipping boys say various traditional rhymes called "koleda".
After they have poured perfume (sometimes water!) on the girls, they get some cakes, chocolate Easter eggs or painted eggs (some get even money) from them. The more "hamper" - eggs, chocolate, money or ribbons (tied on the cane) the boy gets, the luckier he is!
As for me and my family, we have always kept our traditional customs.

JEN PĚT KROKŮ

16. února 2010 v 3:56 | Klevka |  ZDRAVÍ

JEN PĚT KROKŮ K NALEZENÍ VNITŘNÍHO STŘEDU

Kdo má jasno sám v sobě, žije zdravěji a déle

Lékaři a psychologové říkají, jak můžeme najít své vnitřní centrum klidu
Existují lidé, které nic nevyvede jen tak lehce z klidu. Malé katastrofy všedních dnů se jich nedotknou a míjejí je, jako by byli impregnováni spokojeností. Vyzařují vnitřní klid a pohodu, která nás přitahuje. Takoví lidé totiž uměli najít svůj vnitřní střed a jsou vyrovnaní, protože čerpají sílu z vlastní duše. Nejsou často nemocní, rychle se uzdravují a žijí déle.
Švýcarští vědci při jedné studii na Univerzitní nemocnici v Curychu zjistili, že pozitivní postoj vůči sobě samému i k životu posiluje samoléčebné síly člověka. Ale nejenom to.
Ti z nás, kteří našli svůj vnitřní střed, žijí jednoduše šťastněji, jako by v našem vnitru existovala rezervní dávka spokojenosti, která není nijak závislá na vnějších vlivech.
To, čemu říkáme "vnitřní střed", není žádná ezoterická hříčka, žádná absolutní pravda, kterou jsme našli a která nás vždy postaví na nohy. Vnitřní střed je to, co psychologové nazývají "životní spokojenost", to znamená mít v sobě jasno, je to druh míru, který při troše pevné vůle může v sobě najít každý z nás.
Chceme-li najít své vnitřní centrum klidu, poslechněme lékaře a psychology, kteří nám doporučují docela praktické a prospěšné věci:
1.
Akceptujme sami sebe
Sociologové zjistili, že ctižádost nás obírá o spokojenost. Ten, kdo si klade příliš vysoké cíle, je snadněji frustrován. Proto bychom měli poznat, kde jsou naše vlastní meze, a vyvarovat se trvalé frustrace. Takový postoj zbystří náš zrak a přiměje nás pohlédnout na vlastní silné stránky, protože platí: kdo si stanovuje dosažitelné cíle, je odměněn sice ne velkými, zato ale pravidelnými úspěchy, a tím se naučí akceptovat sám sebe.
2.
Užívejme si zdravě
Mnoho lékařů dnes zastává názor, že zdravé je to, co nás těší. Samozřejmě, s mírou. Radost z požitků je důležitý faktor spokojenosti, který se však nedá jednoduše převážit půl kilogramem, které ztratíme, když se ani netkneme sladkostí!
A potom, leckterá zátěž našeho organizmu, které se tak často obáváme, je pro naše tělo dokonce prospěšná. Jedna či dvě skleničky červeného vína k večeři například podněcují látkovou výměnu a zmenšují riziko srdečního infarktu. A čokoláda zase obsahuje látky, které uklidňují tělo. 
3.
Dopřejme si čas
Chceme-li si občas zdřímnout, jít do kina za jasného odpoledne, vydat se na delší procházku o polední přestávce - to není plýtvání časem, to je načerpání síly, kterou bychom si sami měli dopřát.
Američtí psychologové Jeffrey Edwards a Cary L. Cooper doporučují prokládat den co největším množstvím podnětů pro radost a hledat důvody, proč odměnit sebe sama. Taková pohlazení duše vítězí nad stresem, dodávají nám klid a pohodu, a navíc posilují naše zdraví.
4.
Zdravý egoismus
To nejobtížnější, čemu se musíme naučit, je umět umlčet ten tichý hlásek v našem vnitru, který se stále ptá: " Co tomu řeknou lidé?!"
Nejsme zvyklí myslet jen sami na sebe a dělat to, na co máme chuť. To však ještě nemusí znamenat, že se hned staneme bezohlední vůči druhým a egoističtí. Je totiž velmi důležité umožnit sám sobě to, co si opravdu přejeme - posílí to naše sebevědomí.
A tak i když druzí budou kroutit hlavou, klidně se můžeme v padesáti letech zapsat na kurz malování v lidové škole umění, koupit si úzkou červenou minisukni, anebo si na víkend zajet na dobrý oběd do Vídně!
5.
Smějme se sami sobě
Když jsme nešikovní, nejistí nebo bázliví, často známe jenom dva způsoby, jak se s tím vyrovnat: pilně se snažíme problému zbavit, anebo ho v sobě potlačujeme.
Lékaři však znají ještě třetí cestu a doporučují: jednoduše se tomu zasmějme!
Srdečný smích nad sebou samým nejenom povzbuzuje krevní oběh a zásobuje tělo kyslíkem, posiluje imunitní systém, ale také produkuje látky navozující štěstí, které jsou našemu tělu vlastní. Vytváří také potřebný odstup, tzv. bezpečnostní distanci od pochyb nad sebou samým a zbytečným hloubáním. Tento odstup je nezbytný, abychom příště byli schopni si říct:
teď se to povede!

VITAMÍNY

16. února 2010 v 3:45 | Klevka |  ZDRAVÍ

VITAMÍNY STOPOVÉ PRVKY MINERÁLY

Dnes už víme, že vitamíny, stopové prvky a minerály jsou sočástí téměř každé potraviny. Nabízíme vám přehled, v jakých případech je vhodné jejich použití jako potravinových doplňků.
M U L T I V I T A M I N Y
Předchůdci funkcionálních potravin byly multivitaminové šťávy. Obohacovaly se zpravidla o dvanáct nejdůležitějších vitaminů, které měly pokrýt jejich základní potřebu. Na rozdíl od nich se šťávy "nové generace" obohacují o jednotlivé vitamíny, zato ale ve vyšší koncentraci jako cílená prevence proti nemocím. Kromě šťáv existují dnes ale také různé pamlsky, jako například bonbóny, které se rovněž obohacují o vitamíny. A už ani ovocné marmelády či zavařeniny nemohou postrádat vitaminové doplňky.

PRO- A PREBIOTIKA
Tyto látky byly nejdříve vyvinuty pro použití v jogurtech, přičemž si každý výrobce nechal patentovat svůj vlastní bakteriální kmen pro výlučné použití.
Probiotika jsou obsaženy výlučně v mléčných výrobcích. Prebiotika se přidávají například do chleba, housek, šťáv a osvěžujících nápojů.

MINERÁLNÍ LÁTKY A STOPOVÉ PRVKY
Do potravin se stále častěji přidávají nejen vitamíny, nýbrž také stopové prvky.
Jedním z prvních výrobků byla sůl, do které se nejprve přidával jód jako prevence proti tvorbě strumy. Dnes se obohacuje ale také fluórem proti tvorbě zubního kazu. Tuto dávku můžeme doplnit při snídani jedním vajíčkem obohaceným o jód.
Nejdůležitějšími minerály pro ty, kteří trpí osteoporózou, jsou kalcium a magnézium. Ty se přidávají do müsli, mléčných výrobků a osvěžujících nápojů.

VITAMÍNY Potravinářské výrobky se nejčastěji obohacují o vitamíny A, C a E jako lapače radikálů při prevenci rakoviny. Přidávají se zejména do osvěžujících nápojů, šťáv a zmrazené zeleniny a doplňují se také magnéziem a kalciem.

VÝTAŽKY Z ACEROLY A ZELENÉHO ČAJE
Do potravin se nepřidávají jenom jednotlivé nebo syntetické vitální látky, ale také koncentráty přírodních látek.
Zdrojem vitamínu A jsou např. aronia /ovoce podobné jablku/ nebo acerona /druh třešně/.
V Japonsku upřednostňují extrakt ze zeleného čaje, který má podobné účinky jako vitamíny A, C a E.
Lepek z ovsa snižuje hladinu cholesterolu a v koncentrované formě se přidává do müsli a pekárenských výrobků.
(Podle zahr. mat.)

JAK NA KLÍŠŤATA

16. února 2010 v 3:33 | Klevka |  ZDRAVÍ

K L Í Š Ť A T A ?

ODSTRAŇOVAT KLEŠTĚMI !
Když nastává jaro, celá příroda ožívá a s ní i klíšťata, která ohrožují nejen lidi, ale i naše zvířecí miláčky. Víme opravdu všichni, jak se máme zachovat, když na pokožce objevíme klíště, anebo jak se jeho zakousnutí vyvarovat?
Pokud se stane, že klíště rozmáčkneme na pokožce, měli bychom je co nejrychleji odstranit, neboť s každým dnem, o který klíště déle zůstává v kůži, roste pravděpodobnost, že onemocníme boreliózou. To je infekce, která vzniká tím, že klíště vyplivuje bakterie do krve své "oběti". Samozřejmě, že působení slin nějakou chvíli trvá, a pokud klíště odstraníme během první hodiny, tato infekce nám nehrozí.
Jinak je to s jarní meningoencefalitidou: Viry se přenášejí prakticky při každém kousnutí nakaženým klíštětem. Naštěstí výskyt těchto klíšťat není tak hojný a omezuje se jen na rizikové oblasti, o kterých se veřejnost může informovat. Jestliže se v takových oblastech musíme zdržovat, můžeme se nechat preventivně očkovat, což je u nás přístupné každému.
Pokud nás už klíště kousne, musíme jednat hned.
Jak je správně odstraníme?
 Vyhněme se oleji, lepidlům, alkoholu a lakům na nehty! Totiž právě když klíštěti hrozí udušení, začne vyplivovat do naší krve bakterie a viry.
 Klíště odstraňujte jenom mechanicky. Jde to hravě, pokud použijete speciální kleště na klíšťata, které jsou k dostání v lékárnách. Kleště otevřeme tlakem na perko, uchopíme hlavičku a perko uvolníme. Kleště jsou nastaveny tak, že nestlačují hlavu klíštěte a nenutí ho tudíž k vyplivování slin. Teď můžeme kleštěmi pomalu otáčet a klíště lehce uvolníme z kůže. Tak zabráníme tomu, aby v kůži nezůstala hlava klíštěte, která by pak zhnisala a museli bychom podstoupit chirurgický zákrok. Postižené místo však musíme vydesinfikovat.
 Pokud nejsme očkování proti meningoencefalitidě a byli jsme pokousání klíštětem v rizikové oblasti, musíme co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Do čtyř dnů po kousnutí je možné aplikovat injekci s látkami účinnými proti této nemoci.
 Pokud ke kousnutí klíštětem nedošlo v ohrožené oblasti, postačí, když v průběhu příštích dvou až čtyř týdnů vyhledáme všeobecného anebo kožního lékaře. Ten na základě krevní zkoušky zjistí, zda jsou v krvi přítomni původci boreliózy, a může eventuálně nasadit antibiotika. Nemoc se při včasném ošetření dá lehce zvládnout. Pokud k ošetření nedojde včas, původci se usídlí v kloubech, a pak je to s terapií obtížnější.
Jestliže se rádi a často touláme v lese nebo prolézáme houští, měli bychom klíšťatům ztížit útok na naši krev vhodným a dostatečným oblečením. Dlouhé kalhoty, uzavřené boty nebo holinky, košile a bundy by měly mít dlouhé rukávy. Obzvláště nohy bychom měli dobře chránit, např. tím, že na nohavice si navlékneme ještě podkolenky. Světlé oblečení je také vhodnější než tmavé, protože klíšťata najdeme lépe na světlém podkladu. Na pěších túrách bychom měli jít středem pěších stezek a neprodírat se křovím. Většina klíšťat se totiž vyskytuje v trávě anebo hustém porostu do výše nohou, jen výjimečně se nacházejí až ve výši půldruhého metru.
TIPY PRO PREVENCI:
Dobrou dodatečnou ochranou je natírání pokožky prostředky proti hmyzu. V lékárně nám poradí v hodné přípravky, protože ne všechny jsou účinné proti klíšťatům a některé mají také kratší účinek na klíšťata než např. na komáry, po dvou hodinách mohou být neúčinné.
Po procházce by nás měl někdo důkladně prohlédnout, zda nám přece jenom někde neuvízla klíšťata - mladá klíšťata jsou totiž malá jako puntík a dospělá jako sezamové zrníčko. Kritická místa jsou kolena, podpaží a oblast kolem pohlavních orgánů.
I zvířata přinášejí domů klíšťata, která pak mohou přesídlit na člověka. Pro kočky a psy jsou vhodné obojky napuštěné látkami odpuzujícími tyto nepříjemné roztoče.

A ještě několik základních informací !
Meningoencefalitida:
Je to virová infekce Ochranné očkování je možné Po propuknutí nemoci není žádná cílená terapie
P ř í z n a k y:
 2 až 28 dnů po kousnutí: dva až čtyři dny potíže podobné chřipce, nevolnost, horečka, bolesti hlavy a kloubů, žaludeční a střevní potíže,
 poté asi osm dnů bez potíží,
 následuje zánět mozkových blan s bolestmi hlavy, horečkou, eventuálně poruchy spojené se ztrátou vědomí, křeče, ochrnutí.
Boreliosa:
Bakteriální infekce Očkování je nemožné Nutná terapie antibiotiky
P ř í z n a k y:
 Kousnutí často není znatelné, eventuálně se po 8 dnech až 3 měsících může objevit kruhovité zarudnutí kůže kolem místa kousnutí,
 někdy po dobu 4 až 8 týdnů malátnost, horečka, bolesti hlavy a kloubů, kožní vyrážky,
 po týdnech až měsících se objeví zánět mozkových blan, bolesti svalů a kloubů, změny na kůži.

(podle zahr. mat.)

DIMENZE

16. února 2010 v 3:23 | Evin Starbuilders |  SPIRITUALITA
Následující článek byl pro jeho nesmírnou zajímavost i neobvyklost převzat ze stránek
http://www.inext.cz/astrologician/kosmologie.html
Je dobré udělat si představu o tom, jak Bůh stvořil svět a jeho struktury. Pro ty, kteří hledají pravdu, je model tím více vyhovující, čím širší je jeho záběr a čím je stabilnější.
Věda nám nabízí "faktické" kosmologie, zatímco náboženství a kultury si vytvářejí své vlastní mýty.
Mimozemský model, který následuje, naznačuje Zdroj, stvoření, dualitu, obyvatele jiných dimenzí a hierarchii v rámci dimenzionálního kontextu. Tento model obsahuje deset různých dimenzí; uvidíte, že čím vyšší dimenze, tím větší jsou inherentní paradoxy.
Dvanáctá dimenze - Vše, co existuje (a ještě něco navíc).
Zdroj Dvanáctá dimenze je nepopsatelná. Numerologicky je číslo dvanáct spojením 1 a 2. To představuje fúzi Jednoty (1) a Duality (2). V duchovním smyslu je to Bůh. Mnohé starobylé kultury charakterizovaly tohoto Boha jako "slovy nepopsatelného" a činily tak právem. Dvanáctá dimenze zahrnuje a přesahuje celé nekonečno. Nedefinovatelná, je vždy více, než si dovedeme představit. Můžete například říct: "Bůh je čistá, nepodmíněná Láska." Aby bylo toto tvrzení pravdivější, měli byste dodat: "a ještě něco navíc." Jinými slovy, cokoliv můžeme vyjádřit nebo si představit o této podstatě/stavu, vždy k tomu existuje ještě něco dalšího - "něco navíc." A konečně: toto je Zdroj - Vše, co existuje (a ještě něco navíc). Zde nejsou žádné "já", "ty" nebo "my".
Je absurdní tvrdit: "Já jsem [tento] Bůh.", protože na tomto stupni neexistuje žádné "já", které by to mohlo učinit.
Jedenáctá dimenze - Sémě a Půda Vesmírů.
Každou chvíli Zdroj projevuje "materiál", aby vytvářel Vesmíry. Tento "materiál" nazýváme Jedenáctou dimenzí. Vlastně to však jsou dvě odlišné podstaty v jednom. Numerologicky je číslo jedenáct kombinací čísel 1 a 1. Ta jsou si naprosto rovná a přece odlišná. (Kdyby nebyla odlišná, číslo by pak bylo pouze 1.)
Jedna z těchto entit je svou podstatou čistý jang - Velký Jang. Druhá je čistý jin - Velký Jin (neboli Prázdnota). Velký Jang existuje vždy a všude (dokud Vše, co existuje neřekne: "Vrať se domů.") Podobné je to s Velkým Jinem. Oba jsou všudypřítomné, avšak nějak je od sebe odděluje tenká "membrána". Tato membrána zajišťuje, že se tyto dvě Síly zcela neprolnou. Kdyby se to stalo, okamžitě by procitly ze svého hlubokého snu a navrátily by se ke Zdroji. To se vlastně také stává. Když k tomu dojde, končí Kosmický Rok.
Z teologického (a antropologického) hlediska je Velký Jang Bůh Otec, Stvořitel. Velký Jin je Bohyně Matka, Stvořitelka. V nich je potenciál pro spoluvytváření všech duchů, forem a vesmírů během Kosmického Roku.
Vytváření vesmíru
Vesmír se zrodí v okamžiku, kdy se sémě - částečka Velkého Jangu - přenese skrze tenkou membránu, která odděluje Jin a Jang. Sémě se spojí s "částečkou" Jinu a vznikne tak zygota, která spočátku velmi rychle roste.
Věda tuto událost nazývá "Velkým třeskem." Technicky vzato to však není exploze, ale explozivní růst živého vesmíru.
Desátá dimenze - Pravda; Vesmír a jeho parametry
Desátá dimenze je sebe si vědomá entita - Vesmír. Není to však vesmír forem. (Formy počínají v Deváté dimenzi.) Očima forem je vesmír zrozen, vyvíjí se, dozrává a umírá. Tento cyklus charakterizuje Kosmický Den. Numerologicky kombinace čísel 1 a 0 představuje spojení Něčeho a Ničeho.
Tato dimenze je jako vnější schránka vesmíru. Za ní je Prázdnota. Z perspektivy jedenácté dimenze můžeme vidět miliardy těchto zářivých schránek planoucích v Nicotě Prázdnoty. (Nicota Prázdnoty není to samé jako "kosmický prostor," pozdější existence spjatá s Třetí dimenzí.) V této schránce jsou stále menší schránky, z nichž každá reprezentuje určitou dimenzi. Pevné jádro je hmota, Třetí dimenze.
Nyní můžeme porozumět modelu Mystéria Svaté Trojice, který uvádí katolická církev, podíváme-li se na něj z perspektiv Desáté a Jedenácté dimenze. (Mystérium Svaté Trojice spočívá v tom, že existují "tři Bohové v Jednom" - Otec, Syn a Duch Svatý.)
Ve stručnosti: Bůh číslo jedna, Otec, je Velký Jang Jedenácté dimenze. Bůh číslo dvě je Ježíš sám, zosobněné vědomí Desáté dimenze. Ježíš řekl: "Otec a já jedno jsme."
Samozřejmě - desetirozměrné bytosti jsou ve své podstatě čisté směsi Velkého Jinu a Jangu. Bůh číslo tři, Duch Svatý, je sjednocené pole vědomí Desáté dimenze. (Kristus je pouze jednou z miliard a miliard bytostí, které tvoří tuto dimenzi/entitu.)
Takhle to tedy je - tři Bohové v Jednom. Jako "kosmická DNA", vesmír obsahuje plán všeho, co je třeba rozvinout během jeho existence. Tato "DNA" má jak aktivní, tak pasivní aspekty. Pasivně je to Božský Plán, to, "Co se Stane." Aktivně je to Síla Evoluce; ta pohání Božský Plán k jeho završení.
Desetirozměrné vědomí nazýváme "Kosmické" nebo "Kristovo vědomí." Kristus je Desetirozměrná bytost, která promítnula své vědomí do lidské formy. Nebyla to metafora, když řekl: "Já jsem Pravda, Světlo a Cesta." Desátá dimenze je Živá Pravda. Je také Světlem, které je obsažené ve všem. A konečně je to Cesta domů, zpět ke Stvořiteli.
Všechny bytosti - všechny body vědomí - mají aspekt Desáté dimenze. V Desáté dimenzi začíná existovat náš duch. Odtud můžeme promítnout své vědomí do kterékoliv formy ve vesmíru. (Jako kaskádu vědomí můžeme promítnout své vědomí řekněme do sedmirozměrné formy. Odtud se můžeme promítnout, řekněme, do třírozměrné formy.)
(Obrázky převzaty z www.cesty duší )
Devátá dimenze - Stvoření forem a hierarchie
V Deváté dimenzi se homogenní vědomí Desáté dimenze uspořádává do planetárních, hvězdných, galaktických, vesmírných a dimenzionálních vědomí. Je to přechod od beztvarého k formě. Jako devítirozměrné bytosti bychom mohli říct: "Zformuji se do podoby planety." Pak to udělaláme. Jako planetární (hvězdné, vesmírné, atd.) vědomí naše forma prochází jednotlivými fázemi evoluce.
Na třírozměrných planetách existuje to, čemu říkáme "anorganická hmota." Anorganická hmota nicméně slouží jako tělo (vůz) Planetárního vědomí. Toto tělo vytváří gravitaci, která je vlastně třírozměrnou manifestací sil devítirozměrného života.
Hierarchie je zjevná všude v přírodě. Od prostého stébla trávy až po noční nebe posázené třpytivými hvězdami, některé formy se jeví efektnější a vitálnější než jiné. Zde se projevuje, jak Jsoucí Síly - naše aspekty Deváté dimenze - vytvářejí hierarchickou strukturu. Stejně tak existuje hierarchie závislosti.
Lidstvo potřebuje Zemi ke svému vývoji a přežití, ale obráceně to neplatí. Podobně je život Země závislý na Slunci, zatímco Slunce může žít i bez Země.
Osmá dimenze - Skupinové duše (Oceány světla)
Skupinová duše je shromáždění entit, které spolu fungují jako jeden útvar. Pro ilustraci si představte, že každá buňka vašeho těla je sebe si vědomá entita. Existují "entity" jater, srdce, mozku a krve. Každá z nich je jedinečná a má vlastní funkce, přece však tvoří jedno tělo. Analogicky funguje Skupinová duše. (Skupinové duše jsou ve skutečnosti ještě více sjednocené než buňky našeho těla; jsou spíše jako kapky vody v oceánu, komunikující sdílením hologramů skutečného života.)
Jako členové Skupinové duše můžeme prorážet do jiných forem v jiných dimenzích. Celý deštný prales může být například tělem (vozem) jedné Skupinové duše.

Sedmá dimenze - Víry života
Sedmirozměrné bytosti mají mnoho forem. Některé vypadají jako vířivé pruhy duhově zbarvené energie. Jiné vypadají jako tkaniva nádherného zářícího Světla. Když tyto tajemné víry života promítnou své vědomí do tří- nebo čtyřrozměrných forem, nepřestávají "vířit." Víří však nejen vertikálně (jako víry na Zemi), ale i horizontálně, diagonálně a do minulosti a budoucnosti. "Točení" do budoucnosti umožňuje sbírání informací z daného času.
Na tomto stupni nežijeme na planetách. Naše "atmosféra" je spíše intenzivní pole barevné energie. Ačkoliv vypadáme spíše klidní, jsme ve skutečnosti velmi zaměstnaní. Jednou z našich aktivit je průzkum jiných dimenzí ve službách Sil Evoluce.

Šestá dimenze - Symboly; Komunikace
Zdá se lákavé nazvat Šestou dimenzi "Dimenzí učení." Záměr této dimenze/entity však není učit, ale spíše poskytovat informace a prostředky k jejich vyjádření.
Všechny jazyky, symboly a modely pocházejí odtud. Zde Vesmír odlévá archetypální formy. Na tomto stupni nalézáme formy astrologických a genetických kódů. Také Akašické záznamy, úplné archivy kohokoliv a čehokoliv, se nacházejí zde.
Tato poutavá dimenze je plástev dimenzí uvnitř dimenzí uvnitř dimenzí. Můžete zde strávit mnoho dlouhých životů a nikdy se nebudete ani na okamžik nudit. Obyvatelé jsou bystří, hbití a vzrušující.

Pátá dimenze - Nebe; Rovina Světla;Kamarádství
Pro většinu náboženství představuje Pátá dimenze nejvyšší říši, které může duše dosáhnout. Z duchovního hlediska je to na cestě dolů po dimenzionálním žebříku poslední zastávka před vstupem do říší s omezeními.
Zde se inkarnujeme jako oboupohlavní hvězdné bytosti. Žijeme na hvězdách a máme zářivá Světelná těla. Tyto věčné formy neznají bolest, varovný signál, který vysílají fyzická těla. Proto zde neexistuje fyzické utrpení. Netrpíme ani žádnou podobou osamění, neboť neustále prožíváme Jednotu s Bohem.
Naše činy jsou zcela založeny na lásce, nikdy na strachu. Na tomto stupni totiž strach neexistuje. Nic nám nemůže zabránit žít zázračné životy. Nesmrtelnost je prožívaná skutečnost.
Při zážitcích blízkých smrti (NDE) člověk častokrát prochází dlouhým tunelem. Tunel prochází temnotou (Čtvrtá dimenze) a končí otvorem vyzařujícím zlaté nebo bílé Světlo (Pátá dimenze). To je Vstup do Nebe - Zlatá Brána. Obvykle tam bývá někdo k uvítání, ačkoliv to vždycky nebývá Sv. Petr. Cestujeme na žádost Boží Vůle. Nejkratší vzdálenost mezi dvěma body není ani rovná ani zakřivená spojnice. V Páté dimenzi se zkrátka překopírujeme na cílové místo (místa). (Nelétáme však. Létání dostává pro přepravu nějaký smysl až ve Třetí a Čtvrté dimenzi.) Navíc můžeme cestovat pohybem skrze bránu uprostřed hvězdy.
V mnoha příbězích o Nanebevstoupení se Země proměňuje - společně se svými obyvateli - ve své pětirozměrné Světelné tělo. Fyzicky se přemístí z tuhého, materiálního těla do jednoho ze Světelných (hvězdy). Pětidimenzionální podoba hvězdy není ani horká ani ohnivá. Je to příjemné.

Čtvrtá dimenze - astrální rovina
Čtvrtá dimenze je šedá, polarizovaná rovina obývaná silami Světla a Temnot. Zde začíná boj mezi dobrem a zlem. Když Kristus pravil: "Nejste-li se mnou, jste proti mně.", sdílel tyřdimenzionální perspektivu.
V astrální rovině formy přecházejí zcela přirozeně jedna ve druhou. Strom se například může jednoduše proměnit ve vlka. Kvůli mimořádné mutabilitě forem a protože se zde manifestuje iluze dobra a zla, existuje tu nedůvěra a strach. V důsledku toho zde zásadní roli v obraně a kontrole okolností hrají síla Osobní Vůle nebo Osobní Moci. ("Jsem silný a znalý. Budu tě chránit a vést a dám ti, co si přeješ. Jen řekni, co chceš.")
Magie, cestování časem, karma, reinkarnace, osud, psychické operace, létání, čtení mysli, vyvtělení duchové, kouzla a přirozeně astrální cestování, to všechno pochází z této roviny. Žijí zde Bohové a Bohyně mnoha náboženství. Také peklo a očistec jsou umístěny ve Čtvrté dimenzi. Obsáhneme-li principy této roviny, získáme schopnost žít magický život.
Třetí dimenze - Tam, kde realita je vyleptána do kamene
Toto je poslední zastávka našeho průzkumu. Ve Třetí dimenzi je energie zmrazena do temných a hustých sraženin hmoty. Naše schopnost prožívat tady dole krásu ukazuje, že žijeme v milujícím vesmíru. Díky vjemovým filtrům (laskavostí Planetárního Vědomí) se může naše vědomí ztotožňovat s hmotou. Proto se můžeme zhutnit. Protože vesmír ve Třetí a Čtvrté dimenzi poskytuje iluzi Svobodné Vůle, můžeme se chovat jako svatí nebo démoni, nebo obvykle někde mezi tím.
Pokud své činy zakládáme výlučně na třídimenzionálních principech, žijeme v materiálním světě. Zde je "snadné ověřovat" realitu s využitím "logiky." To platí z toho důvodu, že věříme, že naše obrazy reality jsou realitou. Takto jsou naše životy spíše vyleptány do kamene než vykresleny ve Světle.
Závěr
Jak prozkoumáváme dimenzionální říše, odhalujeme o nich nové vzrušující informace. Žijeme v pestrém vesmíru naplněném vším, co si jen lze představit. Uvědomte si, že v tomto vesmíru žijete život plný zázraků.
V Jednotě
Evin Starbuilders


GRÓFSKY BYT

16. února 2010 v 3:03 | Klevka |  BEJVÁVALO...
(Úryvek ze vzpomínkové knížky...)
------
dlhá predsieň mala v živote našej rodiny veľmi dôležitú funkciu.
Okrem spomínanej "steny športovej slávy" otec mal v jej pravej časti svoju "dielňu" siahajúcu od okien až po zárubňu ďalšej izby. Boli tam časti rozobraných bicyklov, holé rámy z favoritov, rôzne reťaze, prehadzovačky, množstvo galusiek, šraubíkov a kľúčov na matky, na stenách kolesá a všade kolomaz. Tam trávieval veľa času premazávaním svojho bicykla, ale aj opravami a skladaním ďalších bicyklov - hlavne tých cudzích...
Keď malý Karol dostal prvý bicyklík, predsieň celkom stačila na jeho prvé pokusy o rovnováhu.
"No Julka, len sa poď pozrieť, ako mu to ide!" chválil sa pyšný otec.
Ale mama sa hnevala, keď na dlážke zostávali čierne stopy po pryžových kolesách, ktoré ona musela drhnúť ryžiakom a sódou.
Skúšali sa tam i prvé kroky na detských lyžiach - na vydrhnutej a napustenej drevenej dlážke to celkom šlo. A keď otec s Karolom pripevnili na dvere terčík a broky zo vzduchovky sa zarývali do dverí, mama bola zúfalá. V porovnaní s tým potom boli ich pokusy s hokejkami a pukom iba nevinným rámusom a stopy na dverách aspoň nezanechávali diery.
Dvere s hlbokými zárubňami mali skvelú výhodu - vošla sa do nich detská hojdačka zavesená na hákoch! A v našom byte boli všetky zárubne tak hlboké. Prvá hojdačka sa kúpila krátko po vojne a prežila ešte môjho o dosť rokov mladšieho brata i sestru.
Na predsieň mám aj iné spomienky... Asi ako päť-šesť ročná som vyparatila niečo,
za čo ma mama chcela potrestať. Zakázala mi ihrisko i hojdačky a za trest som musela drhnúť ryžiakom tú zašlú podlahu! Kľačala som na doskách, ktoré ma strašne tlačili na kolená, ľutovala som sa a slzy mi stekali rovno na miesto, ktoré som práve drhla. Úplne sama, všetkými opustená…
Pri veľkom upratovaní pred sviatkami ma síce nenechali opustenú, lebo mama zorganizovala prácu tak, že do nej zapojila každého. Vtedy ma však i v spánku prenasledovali mosadzné kľučky a dodnes som na ne nezabudla. Boli na všetkých dverách, veľmi rýchlo zašli a občas sa museli vyčistiť. Koľkože ich bolo? Ak dobre počítam, mali sme š t r n á s ť dverí, na nich po dvoch kľučkách. No, ale kto ich bude drhnúť sidolom tak dlho, kým krásne nezožltnú a nebudú sa lesknúť…? Otec? Ani nápad, ten mal svoj šport. Mama mala dôležitejšiu prácu v domácnosti, Karol nosil uhlie a radšej stál pri sporáku, no a ja …
" Eva! Už máš tie kľučky hotové?"
Celé dlane som už mala čierne, za nechtami plno mastnej špiny a boleli ma hánky
všetkých prstov na oboch rukách.
" Ešte nie…," a s povzdychom som ďalej leštila práve kľučku predsieňových dverí…

MASÁŽ

16. února 2010 v 2:56 | Klevka |  BEJVÁVALO...
(Úryvek ze vzpomínkové knížky...)

OTCOVA IZBA
V dobe, keď otec ešte aktívne pretekal, neexistovali žiadne posilovne ani rehabilitačné centrá.
Vždy ráno sa otec sám rozcvičoval pri otvorenom okne, potom cvičil na žinenke, posilňoval svaly s činkami všetkých možných váh, skákal cez švihadlo, cvičil beh na mieste rôznym tempom, nacvičoval dychové techniky, a dokonca si oprel bicykel o bočnú stenu izby a točil pedálmi na voľnobeh… Dnes sa na rovnaký účel kupujú drahé rotopédy.
Raz, mala som asi 8 rokov, sme boli s mamou práve v starej spálni a mama niečo šila, keď otec volal na ňu cez zatvorené dvere svojej izby:
"Julkááá, poď sem!"
Mama vyskočila a hneď utekala vedľa, do otcovej izby. Chvíľu bolo počuť iba tiché a kľudné hlasy oboch rodičov. Potom sa začalo ozývať otcovo vzdychanie a naraz vykríkol, že som to nemohla nepočuť:
"Aúúúú!!!"
Zľakla som sa, ale potom bolo zase chvíľu ticho.
"Tak pritlač!" zvola otec netrpezlivo.
"Nebolí to?" ozval sa mamin starostlivý hlas. Potom vzdychanie.
" Takto si sadni!" To znelo už nervózne.
Opäť chvíľu bolo ticho, a naraz sa ozvalo:
" Viac doľava!…. Teraz vpravo! …. Julka! Dávaj pozor!!!"
Zovrel sa mi žalúdok. Čo se to tam robí?
Nedalo mi to a s tlčúcim srdcom som pootvorila dvere do jeho izby, aby som zistila, o čo ide ....
Uvidela som otca, ako v teplákach ale bez tielka leží v posteli na bruchu, mama sedí obkročmo na jeho stehnách a valčekom na cesto mu vaľká chrbát, ako to mala vo zvyku, keď robila rezance. Keď ma otec zbadal, zabrblal:
" No, čo sa pozeráš! Niekto ma musí vymasírovať!"
Bol na seba tvrdý, ten náš otecko.

PRVNÍ ZÁVOD MÍRU...

16. února 2010 v 2:47 | Klevka |  BEJVÁVALO...
(Úryvek ze vzpomínkové knížky...)

8.
Pomaly prišiel rok 1948 a s ním 1. ročník pretekov Praha - Varšava - Praha, ktoré sa potom dlhé roky konali ako Preteky mieru. Na tomto mieste určite stojí za to pripomenúť si, ako na prvé kilometre "najkrajšieho cyklistického pelotónu sveta" spomínal môj otec:
Bol koniec marca 1948 a on pred šiestimi týždňami dovŕšil 35 rokov. Vtedy pracoval na riaditeľstve ČSD na Klemensovej ulici, keď ho tam navštívil Ján Hauskrecht, vtedajší predseda Slovenského cyklistického zväzu. Podal mu obálku, ktorú otec s búšiacim srdcom prevzal. Obsah poznal - bola to pozvánka na historicky prvé sústredenie cyklistov, kandidátov na štart v práve sa rodiacich Pretekoch mieru.
V tej dobe sa otec pripravoval opäť na beh Devín - Bratislava, v ktorom chcel opäť vyhrať. Ale šanca, ktorú mu teraz ponúkali, bola veľmi lákavá. Napriek tomu bol skromný:
"Veď máte lepších. Vlasto Ružička sa dostal do výbornej formy. Jasne vyhrával v kritériách a štartoval už aj na majstrovstvách sveta. A čo Rafo Krampl? Ten je predsa tiež výborný." Hauskrecht nato odvetil stručne:
"Ružička je ešte mladý, dlhšie etapy mu robia problémy, na sedemdňové preteky ešte nedorástol. Jeho čas príde. Kramplov však už končí, starne."
Sústredenie bolo v Piešťanoch - otec mi ukazoval niekoľko fotografií z tej významnej udalosti. V Piešťanoch sa zišlo asi 35 cyklistov. Ich počet sa menil, pretože niektorých po troch-štyroch dňoch poslali domov, iní zas prišli, aby skúsili šťastie. Pozornosť od začiatku priťahoval Ján Veselý, na ktorého už vtedy väčšina cyklistov hľadela s obdivom, už bol pre nich pojmom.
Vtedajšia jar bola nevľúdna, často pršalo, občas i snežilo. Cyklisti denne absolvovali 160 kilometrov, pretože všetci mali v nohách manko. Otec do tej doby ušiel necelých tritisíc kilometrov, tí najlepší o niečo viac, ale aj tak to bolo málo. Na sústredení zorganizovali niekoľko kontrolných pretekov - otec dva z nich vyhral, v jednom finišoval dokonca s desaťminútovým náskokom, a to rozhodlo o jeho účasti na tej skvelej premiére...
Štart pretekov bol pre všetkých veľkým vzrušením. Otcovi sa roztriasli kolená z tej neopakovateľnej atmosféry. Chodníky plné ľudí, ktorí sa tlačili na cestu k pretekárom, zasypávali ich kvetinami, špalierom, ktorý utvorili, sa pretekári predierali v zástupe. Až keď sa dostali za Prahu, nasledoval ostrý štart!
Otec si vzal na prvú etapu hliníkovú fľašu so šípkovým čajom, malú cyklistickú brašnu, v ktorej mal šraubovák, kombinačky a kľúč, okolo sedla si pripevnil náhradnú galusku. Všetko išlo hladko až do štvrtej etapy, ktorá viedla z Gottwaldova do Žiliny. Otec mal pád, pri ktorom sa mu zdeformoval bicykel, jeho "sedací sval utrpel tržnú ranu" a vyzeralo to tak, že otec v pretekoch skončí.
Čakal na sanitku, no ukázalo sa auto poľských funkcionárov, ktorí mu podali nový bicykel. Otec to nemohol odmietnuť, a tak so zaťatými zubami a krvácajúcou ranou došiel do Žiliny. Večer mu v nemocnici ranu zošili. Na ďalšiu etapu už nemienil nastúpiť.
Keď mu ráno Poliaci priniesli jeho opravený bicykel, chcel sa s nimi vyrovnať. Povedali: "Vyrovnáme sa vo Varšave."
Prišli ho povzbudiť i priatelia a kolegovia z Bratislavy: "Sme na teba hrdí, riaditeľ ti venuje osobitnú cenu, keď sa vrátiš."
Mohol ich sklamať? V duchu počítal: Koľko zostáva do Varšavy? Tri etapy, to je spolu 562 kilometrov... to musím vydržať!
V nasledujúcej etape ho nebolo vidieť v pelotóne, pretože hneď za Žilinou unikol, a keďže sa k nemu nikto nepripojil, sám šiel pred peletónom celých 71 kilometrov.
Na poľskom území síce čakali ako prvého svojho pretekára, no bol to Karol Herceg, ktorý dostal prémiu pre prvého pretekára - otec vtedy priviezol domov 30 kilo šunky! A to už predtým v Gottwaldove všetci pretekári dostali za odmenu exportné svetložlté topánky, ktoré otec s náležitou hrdosťou i nosil.
Preteky pokračovali, ale otcovi sa ozvali bolesti, bol unavený i hladný. Poliaci cyklistov vítali všade ako svojich hostí a častovali ich chlebom, dokonca aj oškvarkami, malinovkou i mliekom a kdesi sa objavila i fľaška vodky. Ďalšiu noc otec opäť strávil v nemocnici, pretože rana mu začala hnisať.
A ďalší štart...
Etapy v Poľsku boli dlhšie, ako bolo uvedené v protokole pretekov, priemerne o 10 - 20 kilometrov. Všade totiž boli ešte stopy vojny, cesty rozbité, obchádzky na každom kroku. Varšava ich vítala troskami, ktoré čneli niekde do výšky niekoľkých poschodí, ulice takmer neexistovali, ale štadión bol takmer neporušený.
Asi stotisíc divákov nadšene skandovalo víťazovi - Juhoslovanovi Zoričovi. A samozrejme i všetkým, ktorí prišli do cieľa. A zvíťazila aj myšlienka tohto prvého ročníka - túžba ľudí žiť už v mieri.
Otec bol šťastný, že napriek zraneniu vydržal a absolvoval celú trasu. Len výsledok ho mrzel. Preteky dokončilo 39 pretekárov z asi 95 štartujúcich /!/, on bol tridsiaty siedmy. Po návrate z Varšavy si doliečil zranenie a chcel stoj čo stoj napraviť svoj neúspech.

Á LA ZÁTOPEK

16. února 2010 v 2:30 | Klevka |  BEJVÁVALO...
(Z připravované vzpomínkové knížky...)
... To bol O T E C ....
Pre nás jednoducho OTEC, pre tých ostatných OSOBNOSŤ.
Osobnosť svojrázna, výrazná, nezabudnuteľná. Prísny na seba, obetavý voči druhým. Pekný muž, nie príliš vysoký, ale urastený, atletická postava mladíka vždy priťahovala ženy, ktoré sa "motali" okolo športu, no hlavne okolo športovcov. Gaštanovohnedé vlasy mu v neposlušných vlnách padali na obe strany čela, čím sa mu uprostred temena vytvoril nepravidelný pútec a zmiernili sa ostré kontúry výrazného V z vlasov nad čelom. Oči šedomodré, v oku iskra.
Vo voľnom čase ste ho mohli stretnúť niekde pri Dunaji alebo dunajských ramenách, na miestach, kde sa v tridsiatych rokoch schádzali bratislavskí trampovia a vodáci, vtedy k jeho "imidži" nerozlučne patrila gitara a kanoe, na ktorom bol štetkou a bielym vápnom vymaľovaný nápis: "VRÁTIM SA."
Tohto mladíka ukazovali časté fotografie v športových rubrikách už v tridsiatych rokoch uplynulého storočia buď z "anfasu", ako dlhými krokmi, s vypätou hruďou a zdvihnutými rukami pretŕha cieľovú pásku, alebo z profilu, ako s najväčším vypätím a sústredením, s bradou vystrčenou dopredu nasadzuje k finišu na posledných niekoľko metrov v cieľovej rovinke.
Veľa fotografií ukazovalo podobnú situáciu, lenže v tomto prípade sedel v sedle svojho favorita a vo finiši so sklonenou hlavou sa celou silou zapiera do pedálov, aby jeho špurt bol čo najrýchlejší. Časté boli fotografie, ako stojí na stupni víťazov, väčšinou na tom najvyššom, s vencom okolo krku alebo s pohárom v ruke. Doma sme mali i fotografie, na ktorých je zachytený aj ako lyžiar-bežec i skokan na lyžiach.
Ako malé dieťa som sa ho vypytovala, ako to, že môže mať na nohách lyže, keď mu chýbajú v rukách palice?

Diplomy, fotografie i novinové výstrižky dokumentujúce a oceňujúce otcove športové výsledky dlho dekorovali jednu celú stenu v našej prednej predsieni. Poháre rôznej veľkosti, a boli ich najmenej dve desiatky, zdobili každú vitrínku vysokého, členitého sekretára v secesnom štýle a s mramorovou doskou, ktorý stál dlhé roky v otcovej izbe. Keď sa v šesťdesiatych rokoch naši sťahovali do menšieho bytu, otec veľkú časť svojich trofejí venovalbratislavskému múzeu...

Po celý svoj život bol športovcom celým telom i duchom... Atléti mu radili odsunúť cyklistiku na vedľajšiu koľaj a naplno sa venovať atletickému tréningu. Cyklisti mu radili presne to opačné!
On si vždy vypočul jedných i druhých, ale potom si aj tak spravil po svojom - venoval sa naďalej obom svojím láskam. Keby jednu z nich opustil, bolo by mu ľúto za tou druhou, a naviac, jeho ctižiadostivosť ho vždy ponúkala: ... skús im to ukázať...!
A tak sa stávalo, že v jeden deň triumfoval na bicykli a druhý deň zase v maratónoch, neraz v mestách od seba značne vzdialených.
Dokonca raz na Všešportovom dni v Nitre v tento jediný deň zvíťazil na cyklistických i bežeckých pretekoch, a to už ráno absolvoval cestu z Bratislavy do Nitry na bicykli, ktorú si potom zopakoval neskoro večer opačným smerom. A podobné to bolo aj v štyridsiatom šiestom v Harmanci.
S jeho všestrannosťou súvisí i jedna príhoda, ktorú nám rozprával.
Na slávnosti k 35. výročiu založenia športu v Zlatých Moravciach sa v meste poriadali okrem futbalového zápasu i závody Beh mestom, ten bol predpoludním, a popoludní Jazda mestom. Víťaz mal dostať 100 korún. Otec tam prišiel na bicykli a ihneď sa rozhodol: "Budem aj behať." Sto korún totiž bola suma, ktorá znamenala môcť si kúpiť dve francúzske galusky zo surovej gumy, ktoré neprepichol ani špendlík.
A skutočne. Bežal a vyhral 1500 metrov za 4:45 min. bez preoblečenia a prezutia. Potom hneď, bez oddychu 25 kilometrov na bicykli v čase 37:01 min. Domov prišiel bohatší o dvesto korún. Bola to prvá aj posledná finančná odmena, akú vo svojej bohatej kariére za športový výkon dostal.
Napísal o tom: " Cieľovú pásku v bežeckej disciplíne som mal ešte na prsiach, sotva som ju stačil odložiť a už volali na štart k cyklistickým pretekom. O necelé dve hodiny som dostal pohár víťaza po druhý raz." "Karol Herceg je vzorom športovca," titulovali športoví redaktori tridsiatych rokov svoje články o našom otcovi, všestrannom športovcovi. Áno, i my sme ho poznali takého - zapáleného pre vec, o ktorú mu šlo, nadšeného, usilovného, vytrvalého, ba až zanovitého, tvrdošijného. Bol to človek obdivuhodný, s nesmiernou vôľou.

***** ***** ***** ***** ***** ***** ***** ***** ***** ***** ***** ***** *

DAS BUCH MEINES HERZENS

13. února 2010 v 5:37 | Klevka |  EINE HANDVOLL DEUTSCH
DAS GROßE LESEN
war der Titel einer großangelegten Aktion unter dem Titel "Unsere Besten. Das große Lesen", das im Jahre 2004 - nach dem englischen "Muster" THE BIG READ ein Jahr vorher - startete.
Eine Viertelmillion Teilnehmer konnten per Teilnehmerkarten in den Buchhandlungen, Bibliotheken und im Internet abstimmen und ihr Lieblingsbuch nennen - interessant daran war, dass der zweite Platz damals der BIBEL gehörte... Dieses Jahr wird es als eine globale Bildungskampagne mit Aktionen zu den Themen Alphabetisierung und lebenslanges Lernen und unter dem Motto "Bildung für alle" veranstaltet
Eine ähnliche Umfrage unter dem Titel DAS BUCH MEINES HERZENS startete ein Team von Enthusiasten im tschechischen Fernsehen geleitet von Aleš Ulm im Frühling 2009.
Das Ziel war, das Interesse für die schöngeistige Literatur zu erwecken und auch das beliebteste Buch aller Bevölkerungsschichten zu finden. Abstimmen konnte man per SMS, Telefon oder direkt im Internet. 322785 Teilnehmer warteten gespannt bis zu der letzten Minute der Fernsehshow am 17. Oktober, als endlich die Endergebnisse freigegeben wurden.
Der Fernsehabend war aber unterhaltsam, weil berühmte Persönlichkeiten in der Rolle der Anwälte auftraten und für ihre ausgewählten Titel mit allen möglichen Mitteln, lustig und witzig, Plädoyer vorbrachten.
Als erstes Buch platzierte sich SATURNIN, ein humoristischer Roman, von Zdeněk Jirotka. Es ist
sein bester Roman (1942) mit originellen Charakteren.
Er erzählt über einen gefährlichen Diener Saturnin, über seine unausstehliche Tante Kateřina und über ihren Sohn Milouš, Onkel František, Doktor Vlach und seinen Großvater. Das alles im Kleinstadtmillieu und von "feinem" Sarkasmus.
Das zweite war das GROßMÜTTERCHEN - BABIČKA - von Božena Němcová, einer Autorin des 19. Jahrhunderts.
Es ist ihre beste Arbeit und auch unter den Lesern auch die beliebteste Lektüre, die seit der ersten Ausgabe im Jahre 1855 zum klassischen Gut der tschechischen Literatur gehört. Ihre Anziehungskraft liegt darin, dass sie das idyllische Leben auf dem Lande des 19. Jahrhunderts so einmalig wie kein anderer beschrieb.
Der dritte Platz gehörte dem Buch DER KLEINE PRINZ von Antoine de Saint-Exupéry.
Er ist das bekannteste Werk dieses französischen Autors, eigentlich eines Aviatikers. Der Kleine Prinz (1943) ist eine vom Autor selbst illustrierte Erzählung und gilt als literarische Umsetzung seines moralischen Denkens und seiner Welterkenntnis. Es ist ein modernes Märchen, das sowohl Kinder als auch Erwachsene anspricht, weil der Kleine Prinz selbst einige ernste und idealistische Entdeckungen über das Leben und den menschlichen Charakter macht. Zum Beispiel erzählt der Autor über ein Treffen des kleinen Prinzen mit dem Fuchs, der ihm sagt, "…nur mit dem Herzen kannst du richtig sehen…", oder " Was wichtig ist, das das Auge sieht …"
Einerseits ist es ein Plädoyer für Freundschaft und Menschlichkeit, andererseits enthält es auch politische Anspielungen. Zum Beispiel der orientalische Astronom, dessen Entdeckung erst dann ernst genommen wird, als er sie in einem westlichen Anzug vorträgt, kann als Hinweis auf die Abschaffung der orientalischen Kopfbedeckung durch den türkischen Staatsmann Atatürk verstanden werden. Und vieles, vieles andere hinterlässt uns der Autor in diesem Büchlein als sein moralisches Kredo.
Die Befragung zeigte, welche Bücher ein Teil unserer nationalen Seele sind, gleichzeitig enthüllte sie auch unseren nationalen Charakter- wir lieben sarkastischen und intelligenten Humor genauso wie wir uns nostalgisch nach der Idylle der "alten Zeiten" sehnen und zuletzt die Schönheit und humanistische Philosophie bewundern.
Und wie ist es mit Euch und Eurem Buch des Herzens?




THE BOOK OF MY HEART

13. února 2010 v 1:02 | Klevka |  ENGLISH THOUGHTS


T H E   B I G   R E A D
was the title of the nationwide survey on books carried out first by the BBC in the United Kingdom in 2003, where over three quarters of a million votes were received to find the nations best-loved book. The goal was to find the "Nation's Best-loved Book" by way of a viewer vote via the Web, SMS, and telephone.
In spring 2007 Czech enthusiasts put together round TV staff and lead by Aleš Ulm started a similar half-year long inquiry supported by several accompanying programmes called KNIHA MÉHO SRDCE - THE BOOK OF MY HEART.
This opinion poll culminated on October 17 with a TV show hosted by celebrities, advocating their favourite books. After two hours of their witty performances the results of the voting were announced.

The book number 1 became SATURNIN by Zdeněk Jirotka. Saturnin (1942) is a humorous novel
by Zdeněk Jirotka with characters like the dangerous servant Saturnin, the annoying Aunt Kateřina and her son Milouš, Uncle František, Doctor Vlach, and the narrator's grandfather, all set in a provincial milieu and bearing sarcastic features. The book is probably the best work of Zdeněk Jirotka.

The GRANDMOTHER (Czech 'Babička') placed second. Babička (1855) is a novel written by Božena Němcová in 1855. It is her most popular work and is regarded as a classic piece of Czech literature because she - the writer - displayed the idyllic life in the Czech countryside in the 19th century like no one else.

The third place took THE LITTLE PRINCE by Antoine de Saint-Exupéry, a French aviator. It is his most famous novella published in 1943. Although considered a children's book, The Little Prince makes several deep-going and idealistic observations about life and human nature. For example, Saint-Exupéry tells of a fox meeting the young prince as he exits the Sahara desert. The story's essence is contained in the lines uttered by the fox to the little prince: "It is only with the heart that one can see rightly…", or "…what is essential is invisible to the eye." Other key thematic messages are articulated by the fox, such as: "You become responsible, forever, for what you have tamed" and "It is the time you have spent with your rose that makes your rose so important.

The survey showed which books are a part of our soul, which books you can be happy with or you can weep over or books which make you think about. It also showed our nation´s character - sarcastic, intelligent humor or nostalgic longing for nature and the "golden times" as well as admiration for beauty and humanistic philosophy are those which appeal the Czechs.
What about you and your (nation´s) favourite reading?

KDE SE VZALY KARTY

13. února 2010 v 0:49 | Klevka |  KARTY HRACÍ I VYKLÁDACÍ

MOCNÝ KOUSEK KARTONU
Hrací karty jsou "…obdélníkové kousky kartonu ve formátu padnoucím do lidské dlaně, tj. cca 6x9cm, které jsou na přední straně potištěné obrazovými motivy, číselnými údaji o hodnotě karty a symboly. Na zadní straně mají jednotný motiv, což zaručuje, že není patrný žádný údaj o hodnotě karty, která se má obrátit…"
To je řeč encyklopedie.
V řeči hráčů kanasty, mariáše, bridže nebo mnoha jiných her však spíše uslyšíme výrazy jako forhont, štich, flek, kontra nebo re… a spoustu dalších. Mnozí z nich jsou věrní vyznavači "karbanického" zaklínadla "Komu karty v ruce šustí, toho štěstí neopustí".
Každý z Vás už zajisté držel v rukou nějaký balíček hracích karet a byl jím více či méně fascinován. Mnozí si jimi dokáží příjemně ukrátit volnou chvíli, někoho zase mohla uchvátit lehkost, jak jediným tahem karetního listu lze přivolat štěstí /či neštěstí/ a jiného třeba upoutala jejich číselná magie nebo jejich schopnost působit na lidskou intuici.

KARTY NELŽOU
A třeba právě vás fascinovaly obrazy vaší minulosti, přítomnosti či budoucnosti, do kterých vám umožnily nahlédnout vykládací karty, když jste v kritické životní situaci nebyli schopní nést svůj úděl a pochopit ho, nebo jste dokonce v bláhové naději na zlepšení chtěli dostat svůj život pod kontrolu…

O tom, co karetní věštba může způsobit, pokud se s ní nezachází diskrétně, podává důkaz sám Giacomo Girolamo Casanova ve svém monumentálním románu Příběh mého života: "… Přišel jsem domů a naštěstí jsem ještě stihl uhnout před lahví, kterou po mně hodila Zaira, a která by mne zcela jistě byla zabila, kdyby mne byla trefila do hlavy. Zaira pak hodila sebou o zem a začala tlouci čelem o podlahu. Chvíli jsem si myslel, že zešílela, a přemýšlel jsem, zda nemám zavolat pomoc, ale za chvíli se zklidnila a začala mi nadávat vrahů a podvodníků se všemi peprnými přívlastky, na jaké si jen vzpomněla. A aby mne doopravdy usvědčila ze zločinu, ukázala mi pětadvacet karet přesně v takovém pořadí, jak ukazovaly mé mnohé hříchy, kterými jsem se dosud provinil…" Takhle líčí tento muž proslulý svou prostopášností a volnomyšlenkářstvím nepříjemný zážitek s jednou ze svých četných milenek, která neunesla nepříznivou karetní výpověď o svém svůdci. Odhalení jeho věrolomnosti vedlo samozřejmě k rozchodu milenců a ty "zlé" karty skončily v kamnech.

PŮVOD KARET
O původu karet se dosud napsalo už mnoho studií, které sledují jejich stopy do pradávné minulosti. V každé z nich se dozvídáme mnoho zajímavého o jejich historii, avšak pouze v jedné věci jsou si všechny práce úplně zajedno - že původ karet je záhadný.
V historických pramenech se dochovalo značné množství zpráv o jejich původu, který bývá zasazován do Číny, Korey ale i do Indie či Egypta, ale ty jsou příliš kusé na to, abychom si mohli udělat jasnou představu o vzniku a pronikání karet do celého světa. Vznik karet je opředen vskutku mnoha legendami.
Tak například je jejich původ připisován antickému filozofovi Chilanovi, který prý karetní hru považoval za nejvhodnější způsob, jak nechat chudině zapomenout na svou bídu. Na starých evropských kartách je zase často zobrazován bůh Merkur, jemuž prý lidstvo vděčí za tento dar. Jiná legenda praví, že karetní hra vznikla z dlouhé chvíle při obléhání Tróje - avšak motiv krásné Heleny se nedochoval na žádném karetním listu, což tuto teorii v zápětí vyvrací.
Není bez zajímavosti, že podobná legenda se traduje i o vzniku hry dáma i o vzniku hry v kostky.
O tajuplném vzniku karet mluví například následující kouzelná báje ze začátku 18. století: Místem děje teto báje by mohla být bájná Atlantida nebo období upadající slávy starověkého Egypta, ale také doba pádu římského impéria. Barbaři stojí za branami a město je odsouzeno k pádu. V hlavní svatyni se sešli všichni moudří a radí se, jak zabránit tomu, aby veškeré jejich poznatky, vědomosti a kolektivní moudrost, všechny jejich knihy a spisy, které barbaři budou pokládat za bezcenné, nebyly spáleny, a jak zachovat veškeré jejich vědění pro budoucí věky. Nejstarší a nejmoudřejší z nich usoudí, že jestli není možné se spolehnout na vznešené vlastnosti lidstva, bude lepší spoléhat na jeho hříšnou povahu, která by ty duchovní poklady pomohla zachránit. A tak vytvořili balíček karet a ukryli do něj ty nejvznešenější vědomosti, aby se tak díky slabosti lidí, kteří budou chtít hazardovat se štěstím, zachovala tajemství minulosti, budoucnosti, podstaty lidské existence i samotného času…..
Tento příběh je sice vymyšlen, zato je v něm zrnko pravdy - navzdory své zjevné jednoduchosti jsou karty ve svých výpovědích neskutečně komplexní. Uvedená báje, ač smyšlená, i úžasná komplexnost karetních výpovědí by nás tak mohly dovést k pochopení původu a vzniku samotných tarotových karet, který je nejzáhadnější.

Tajemný je už samotný název karet - T A R O T.
Ten může pocházet ze staroegyptštiny ze slov "královská /RO/ cesta /TAR/". Dnes se slovo tarot dává do souvislosti s tórou - tak se nazývá pět knih Mojžíšových, které tvoří začátek Starého zákona, a zákony židovského národa. V duchovních kruzích je slovo tóra interpretováno také jako Boží zákon. V souvislosti s dalšími teoriemi o egyptském, latinském a francouzském původu slova tarot americký znalec tarotu, P.F.Case, vytvořil kombinaci čtyř vyslovovaných písmen názvu takto: rota taro orat tora ator /= Kolo tarotu zjevuje zákon Hathory - zasvěcení/.
Spekuluje se také s tím, že Velká arkána tarotových karet nejsou nic jiného než Kniha moudrosti vytvořená egyptskou kněžskou kastou, která byla po tisíciletí předávána jen v těch nejokultnějších kruzích, a Mojžíš, který byl jako velekněz zasvěcen do egyptského mystéria, s odchodem izraelského národa z Egypta přinesl tyto karty do Palestiny. Tam prý byly karty propojeny s tajným židovským učením - kabalou, které ve 22 písmenech hebrejské abecedy ukrývá hlubší symboliku. A právě početní shoda těchto 22 znaků s 22 kartami Velké arkány mění tuto domněnku na pravděpodobnou tezi o původu karet.
Bez ohledu na staří těchto karet /5.000 - 500 let/ zůstává faktem, že se v nich zachovává moudrost z pradávných dob, která má kořeny v hlubinách kolektivního nevědomí a sahá až k prapočátkům vývoje lidského vědomí. Ve své hluboké symbolice ukrývají karty učení o životní cestě člověka, jak to názorně líčí i "naše" legenda.

PŘÍCHOD KARET DO EVROPY
Při studiu historie karet se často setkáváme s názorem, že do Evropy je mohli přinést buď cikánští kočovníci odněkud z Asie, čímž je míněna zejména Indie, nebo mongolští nájezdníci, a nebo poutníci putující ze Svaté země zpět do Evropy.
Nejpravděpodobněji to však asi byli křižáci, kteří se vraceli ze svých "svatých" výprav proti nevěrcům z východu, což by svědčilo o "egyptském" původu karet. Nicméně karty, zejména ty evropské, jsou pravděpodobně propojením islámského a západoevropského symbolizmu.
Podle této teze se hrací karty, jak je známe dnes, pravděpodobně vyvinuly z Malých Arkán tarotu. Jejich čtyři symboly se dávaly do souvislosti jednak se čtyřmi stavy ve středověku nebo se čtyřmi posvátnými insigniemi Keltů, ale i se čtyřmi atributy indických božstev, avšak především se čtyřmi živly.

Hrací karty se ovšem mohly vyvíjet i paralelně s tarotovými kartami, protože při jejich srovnání si nelze nevšimnout, že je mezi nimi přímý vztah: Oba karetní systémy mají čtyři srovnatelné symboly: srdce, piky, kára, kříže /žaludy/ na francouzských kartách jsou ekvivalentem k symbolům pohárů, disků /mincí/, holí /žezel/ a mečů na těch tarotových. Na francouzských kartách najdeme i podobné rozlišení elementů na mužské /oheň a vzduch/, které jsou černé /kříže, piky/, a ženské /voda a země/, kterým odpovídá červená barva /srdce, kára/.
Obdobný systém nacházíme i v dalších karetních systémech /Španělsko, Itálie/, které vznikly nebo se z nich vyvinuly později. Na německých kartách se pak jako symboly objevují "zvonky" /rolničky, u nás "kule"/, žaludy, listy/zelen/ a srdce. Avšak zatímco tarotové karty mají komplexnější obsah, hrací karty jsou jednodušší a ve své výpovědi přímější a jednodušší.
Při sledování stop hracích karet do minulosti zjišťujeme, že všechny se ztrácejí ve 13. století. V roku 1240 se sice na církevním sněmu ve Worcesteru uvádí jakási Hra pro krále a královnu, ale není zcela jasné, zda jde o hru karetní. Až různé doklady ze 14. století, z nichž vychází najevo, že "…karetní hry se zakazují…", jsou prvními záchytnými body.
O době počátku karetních her na našem kontinentu by mohl svědčit první doložený písemný zákaz používání " Modlitební knihy ďábla" z roku 1367 z Bernu - takto totiž církev nazývala hrací karty té doby. Pátrání po době "importu" hracích karet do Evropy nás přivádí i do Čech, a to díky jedné vědecké práci o počátcích obchodování v Českých zemích. V ní nacházíme zmínku o tom, že už v roce 1340 čeští šlechtici hráli karetní hry a že císař Karel IV. tuto hru zakazoval. Jeho zákaz se však zřejmě netýkal samotných karet - ty se vyráběly dál, jak o tom svědčí dobová zmínka o Jonathanu Krayzelovi z Norimberka, který v té době už působil v Praze a proslul svými ručně malovanými kartami....
(Pokračování v článku KARTOMANTIE)

TROJMEZÍ U HRČAVY

13. února 2010 v 0:32 | Kleva, Věrka (foto) |  LETEM-SVĚTEM
t
Kroužek Německé konverzace je jednou z pestré palety našich seniorských aktivit. Svou přísnou rukou, no zároveň vlídným úsměvem jej vede paní Věra.
Kroužek se schází každé pondělí. Jeho programovou náplní je čtení německého tisku, prodiskutování aktualit z běžného kulturně-společenského života u nás, častými tématy jsou také vnitropolitická a hospodářská situace naší země, dějinné události z nedávné i dávnější minulosti a nechybí ani "mluvnické okénko", ve kterém si členové pestrými formami oprašují své více či méně zapomenuté znalosti němčiny.
Během jednoho takového "sezení" se členové našeho klubu rozhodli, že podniknou společný výlet do lůna nádherné beskydské přírody, který by utužil jejich i beztak hezké mezilidské vztahy. Navržených destinací bylo několik, no kdo by odolal zjištění, že v HRČAVĚ lze bez problémů během několika málo minut, a dokonce pěšky, navštívit hned TŘI státy Evropské Unie. Právě tam totiž leží naše nejvýchodnější Trojmezí - nejjižnější místo dnes už bývalé česko-polské hranice a nejsevernější výspa té česko-slovenské. Bylo rozhodnuto!
A tak jednoho příjemného červnového dne se v 9.00 hod. sešlo 7 členů společnosti - 1 muž a 6 žen - a dvě osobní auta před "naším" kulturním zařízením a domlouvali strategii přesunu z Ostravy do Hrčavy. Z té vyplynulo, že auta nepojedou za sebou v "koloně", nýbrž po vlastní ose a výletníci se sejdou přímo v cíli naší cesty. A tak jsme nasedly /samé ženy/ a svěřily své "pasažérské" osudy do rukou dvou spolehlivých řidičů.
Trasa nejprve vedla z Ostravy přes Frýdek-Místek, pak jsme se stočili na severovýchod směrem na Třinec a Jablunkov. Cesta ubíhala poklidně, bez kolizí a cestující se mohly dosyta kochat přírodními krásami Beskyd, které cestu lemovaly tu zprava, pak zase zleva…
Z Mostů u Jablunkova, těsně před hranicí se Slovenskem, vede do Hrčavy jediné silniční spojení po asfaltové silnici zbudované v r. 1965, která byla k našemu podivu ve výborném stavu. Je to na stoupání náročný úsek, který vede nádherným lesním královstvím v délce asi 10 km. Vévodí mu vrch Gírová ve výši 839 m n.m.
Samotná obec Hrčava leží ve výši 594 m n.m. a snad právě díky této své dřívější nepřístupnosti si obec dlouho udržovala neopakovatelný ráz živého skanzenu lidové architektury. Na vrcholu stoupání nás už uvítala místní tabule obce Hrčava a hned na jejím začátku místní velmi moudře zbudovali velké parkoviště, na které jsme také hned odbočili. Vystoupili jsme, protáhli údy zmožené dlouhým sezením v autě a zběžný průzkum okolí ukázal, že to parkoviště je přímo před zahrádkou jedné z místních hospůdek, v jejímž čelním traktu byla prodejna smíšeného zboží. Velice jsme ocenili toto účelné uspořádání zařízení pro turisty nezbytných a jako správní Češi jsme zavítali nejprve do hospody.Tam jsme se před naší další teď už pěší cestou posilnili místní nabídkou nápojů i vlastními zásobami z domu...
První pozoruhodností na naší pěší pouti měl být místní kostel, o němž bude řeč později, jelikož však klíče od jeho brány má starosta, Josef Szkandera, který byl tou dobou na pochůzkách mimo obec, prohlídku jsme přesunuli na konec programu a podle turistických značek jsme se vydali rovnou na Trojmezí, což měla být nenáročná a pouhé dva kilometry dlouhá procházka.
Závan starých časů v podobě starých dřevěnic nás s nostalgií přenášel do doby dětství našich rodičů a možná i některých z nás, no pokud někdo nepočítal s tím, že převahu nad upravenými a udržovanými dřevěnkami zde mají dvougenerační zděné domy, možná byl zklamán. Tento dojem se později potvrdil a umocnil v samotné obci Jaworzynka na polském území.
Značka nás nejprve vyvedla z vesnice a pokračovala kolem rozlehlých pastvin a lučin, na kterých v neuvěřitelně vyrovnaných řadách stály jeden vedle druhého panáky z čerstvě usušeného sena a ještě voněly jetelem..., do toho se mísila vůně medoviny a lipových květů…Nádhera, nejen pro oko vnímavého pozorovatele.s
K postavám ženců a hrabačů sena, které se před námi v dálce kmitaly na okolních kopcích už chyběl už jenom zvuk typické místní gajdošské muziky, kterou hrčavští rodáci v minulosti prosluli. Gajdování se zde prý dědilo z generace na generaci, jen ten čtvrtek je nebylo slyšet - asi je z těch pastvin vypudil zvuk motorových sekaček, které dnes už"obhospodařují" většinu lučinatého porostu.
Pohlceni dojmy a ponořeni do vzpomínek jsme najednou zjistili, že cesta nás vede několika prudkými zákruty strmě dolů, do jakési strže, a ti méně pohybliví stále častěji otáčeli hlavy dozadu a "šacovali", jak budou zvládat při zpáteční cestě to prudké stoupání, kterému se nebude možné vyhnout. Na dně toho "dolíku" nám pak připadalo, že tu není nikde ani živáčka, takže by ani nebylo radno si zde třeba neopatrnou chůzí zlomit nohu…
Pak jsme zdolávali zase stoupání, chvilkami odpočívali, a najednou hle! před námi ve svahu se najednou vynořila upravená dřevěnka. Stála jenom kousíček od konce asfaltky, která nás přivedla až sem, a jako by právě ona byla tím koncem světa, za jaký bylaLidová architektura
obec pokládána ještě před čtyřiceti lety. Kolem ní vedla dál už jen polní cestička. Na druhé straně toho chodníku stála pláňka a v jejím stínu na židli odpočíval starý muž. Seděl a jakoby se díval na čerstvě posečenou trávu na kousku pastviny před svým domečkem. Nedalo nám to, a dali jsme se s ním do řeči. Řekl nám, že je nejstarším žijícím obyvatelem Hrčavy a že on je tím strážcem Trojmezí, který nedopustí, aby se tam děly nějaké nepravosti, a vyprávěl o cyklistech, kteří tam nedávno po jakési akci nechali velký nepořádek a nestarali se, kdo to po nich uklidí - samozřejmě místní museli po nich uklízet všechny ty plastové lahve, kelímky a tácky, se kterými si příroda neporadí...
My jsme se z jiného zdroje dozvěděli, že ten muž se jmenuje Ondřej Vavřač a že mu je 77 let. Prý 45 let pracoval v Jablunkově na dráze a celá léta společně s dalšími místními lidmi pěšky putovali lesními cestami dolů, do Jablunkova, a tak kdysi "cestovali" za prací. Vyprávěl o té době, kdy soused přátelsky zdravil souseda, všichni si pomáhali, v neděli chodili do kostela a večer se scházeli v hospodě u piva…
Vyprávěl také ještě mnoho zajímavého o své rodině, ale jedna naše skupinka už došla na nejvyšší bod louky a my jsme se vydali za nimi. Přišli jsme na vyvýšeninu, odkud byl nádherný výhled na východ do hlubokého kysuckého údolí Čierňanka. Jižním směrem od nás už vedla upravená stezka se schody a lemovaná zábradlím až dolů k lávce nad roklí potoka.
Vlastní TROJMEZÍ, tj.bod styku hranic všech tří států totiž leží ve strži potoka, která je 34 m široká 8 m hluboká. Pokud by trojmezní kámen byl umístěn zde, hrozilo by nebezpečí, že při jarním tání nebo při prudkých deštích jej odnese voda.
Proto zde byly v roce 1995 vztyčeny tři žulové monolity. Tyto tři kamenné jehlany tvoří jakýsi kruh, jehož střed se pokládá za hranici tří států. Nad samotnou roklí jednes dřevěná lávka otevřená v rámci akce Den bez hranic dne14.7. 2007. Ještě dnes dřevěné hranoly jejího zábradlí svítí novotou a připomínají vůni lesa…
Odtud jsme se pak na radu pana Vavřače vydali přes onu vyvýšeninu směrem na sever a dostali jsme se na pohodlnou cestu vedoucí do Jaworzynky, čímž jsme se vyhnuli té obávané zpáteční cestě dolů, do toho "dolíku" a pak do strmého kopce…
Tady byl už opravdu znatelný urbanistický boom poslední čtvrtiny 20. stol, kdy si tady především horníci pracující v ostravských dolech a hutníci z třineckých železáren stavěli velké břízolitové krychlové domy s moderně upravenými zahradami. Nemohli jsme se nezastavt v místní hospodě - chtěli jsme zde ochutnat krajovou specialitu "bigos" to je směs tří druhů
masa, zelí, hub a sušených švestek. Neměli však nic jiného než "zapiekanky" - těsto velice připomínající pizzu a z toho, co bylo nahoře, jsme identifikovali houby a výraznou chuť kečupu. Zato je podávali vložené do impregnovaného potravinářského papíru složeného do tvaru jakési "čepičky" či nedokončené "vlaštovky", na kterém byl notovým písmem zapsán nápěv, který jste si mohli při pojídání zapiekanek broukat… Milovníci piva zde oceňovali čepované černépivo! Prý však bylo velmi sladké…
Zbytek naší pěší túry zpět do Hrčavy byl velice pohodlný. Šli jsme po široké kamenité cestě, která evokovala obrázky dřívějších "cestářů" s neodmyslitelným dvoukolákem plným štěrku, jak vždy bez odkladů opravovali každý sebemenší výtluk na "jejich" cestě. U jedné chalupy se nám naskytl zajímavý pohled - dva chlapi ze stodoly právě vytahovali originální žebřiňák a snažili se do něj namísto koně "zapřáhnout" - traktor!
Cesta pak vedla jakoby po hřebeni a podél bývalé česko-polské hranice - ty na bílo natřené hraniční "patníčky" na obou stranách ještě nestačily úplně zarůst trávou. Netrvalo dlouho a přišli jsme k hrčavskému kostelu sv. Cyrila a Metoděje, který jsme chtěli vidět hned ráno. Je to dřevěný kostel z roku 1936, tudíž patří mezi nejmladší dřevěné kostely u nás a je proslulý svou dřevěnou křtitelnicí, kterou prý vyřezal místní hluchoněmý řezbář Ondřej Zogata. Právě tu jsme si přáli vidět nejvíce, ale ani teď se nám to nepovedlo, protože kostel byl stále zavřený. Zato jsme si prohlédli alespoň hřbitov, který láká návštěvníky zejména hrobem Anny Hlaváčové, babičky naší herečky Jany Hlaváčové - ta si Hrčavu oblíbila natolik, že si sama přála být zde pochovaná.
A odtamtud to už bylo jen pár kroků k parkovišti - pod ním se na kraji lesa nachází další hrčavská pozoruhodnost - "lurdská jeskyně". Je to vlastně kamenný oltář s lurdskou madonou, pod nímž vyvěrá pramen zázračné vody, který místní postavili v r. 1937. Samotná stavba je ukázkou toho,J
jak naši předkové uměli hospodařit. Využili na ni totiž kámen, který byl původně určen na kostelík, budovaný rok předtím. Kameny však zbyly, a tak byly použity na stavbu madonina oltáře i jeskyně, která chrání místní pramen - ten má prý dokonce léčivé účinky a dokáže nemocné zbavit očních chorob.
Naše poslední hrčavské kroky vedly opět do stejné hospody, kde jsme svá unavená těla vzpružili kávou a debatou o dalších zajímavostech Hrčavy: Byla založena v 17. století jako součást polské obce Jaworzynka. Po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 se obyvatelé hlásili k české národnosti a usilovali o oddělení od Jaworzynky a přičlenění k nově vzniklé ČSR. Povedlo se jim to až v roce 1924, kdy Hrčava získala status samostatné osady a až v roce 1927 jí byl udělen status samostatné obce. Mnohé vesnice v česko-polském pohraničí obývají Češi i Poláci, no lidé s polskou národností mají v nich převahu. Na Hrčavě však nikdy nebyla polská škola a ani nikdo z místních obyvatel své děti do polské školy neposílal, a to i přesto, že zde téměř všichni hovoří gorolským nářečím zvaným "po našimu", které má velmi blízko k polštině. K české národnosti se dnes hlásí 98% z 261 obyvatel Hrčavy - snad proto se jí také v okolí říká MALÁ PRAHA.
K místnímu koloritu patřili kdysi gajdoši - dudáci, pro něž je typické jejich originální pojetí hry na dudy, a dříve je bylo možné slyšet na okolních pastvinách, kde se dudácké variace proplétaly s mocným hlubokým hlasem obřích píšťal, kterým se říkalo trombity. Největšího "věhlasu" dosáhl gajdoš Pavel Zogata, jehož syn Vladislav, hudebník, pedagog a výrobce gajd v jedné osobě, se stará o zachování gajdošské tradice - své vyprávění a vzpomínky na otce i dětství na hrčavě rád provází originálním gajdováním…
Hrčavské téma střídala další témata, až nakonec kolem páté hodiny odpoledne jsme všichni spokojeni a příjemně unaveni opět nasedli do aut a naši "řidiči" nás opět bezpečně dopravili zpět do Ostravy. Sláva, nazdar, výletu…..

Řidičům děkujeme za bezpečnou jízdu, v myslích nám zůstaly hezké vzpomínky a v srdcích se utvrdil pocit utuženého přátelství...
Ať žije náš další společný výlet!



TEN VÝHLED..........!

PRŮLOM VĚKŮ - ASTROLOGIE - ALCHYMIE

13. února 2010 v 0:24 | Klevka (podle zahr. mat.) |  SPIRITUALITA
A S T R O L O G I E
Dnes už je asi všeobecně známé, že podle mayského kalendáře má být konec roku 2012 koncem dlouhého vývojového cyklu Země trvajícího víc než 5000 let. "New Age", "Věk Vodnáře", "Kaliyuga", "Konec světa", to jsou pojmy, se kterými se v různých, i odborných tiskovinách
setkáváme už od konce 80. let., ba dokonce se o věku Vodnáře zpívalo už v muzikálu M. Formana "Hair" /Age of Aquarius/, který poznamenal začátek tzv. New Age Mnohé předpovědi a poselství arizonských indiánů Hopi i channelingových médií, jakož i astrologické předpovědi nabádají lidstvo této planety, aby se na nadcházející změnu dobře připravilo. V západní Evropě se na tuto dobu už připravují zejména alchymisté a díky svému znovuobjevenému a tisíciletí starému vědění o planetárních cyklech nabízejí lidem pomoc i praktické pokyny na nastávající léta.

ODPOČÍTÁVANÍ ZAČALO PŘED 230 MILIÓNY LET
Staré vědění indiánů Maya o tomto"kvalitativním skoku v dějinách lidstva" nám bylo zprostředkováno díky bádaní José Arqiullese, Už "Harmonickou Konvergencí" dne 16./17. srpna 1987 upozornil široký okruh veřejnosti na "konec" Svatého kalendáře Mayů" a na onen nastávající kvalitativní skok planety Země do kvality vyšší dimenze. Nejdelším úsekem v mayském kalendáři je období 26000 let, který společně s cyklem 5125 let končí právě 21.-22. prosince 2012.
Podle starých Mayů v tento den se musí "čas zrodit znovu". Podle spirituální interpretace má být úroveň vědomí, kterou lidstvo dosáhne do tohoto data, směrodatná a rozhodující pro jeho vývoj v dalším cyklu 26000 let. Indicko-védská astrologie zná časový úsek 25920 let a podobný počet nacházíme i v dalších starých kulturách. Skutečným synchronizátorem je však "precese" Země, což znamená, že zemská osa se z dlouhodobého pohledu pohybuje velmi pomalu směrem na západ kolem své ideální dráhy, avšak nepohybuje se vždy stejnoměrně - je to pohyb, jaký můžeme pozorovat, když roztočíme dětskou hračku "vlk" nebo "káča". Doba, kterou potřebuje zemská osa na "vykonání" celého kruhu, je těch 26000, resp. 25920 let /někde se uvádí i méně/. Tento časový úsek se nazývá "platónský rok" nebo ve starých astrologických vědách i "jeden rok v životě Boha Stvořitele". Podle toho jeden měsíc platónského roku má 2160 pozemských let, což je doba potřebná na to, aby jarní bod na hvězdné obloze /= poloha Slunce při jarní rovnodennosti/ díky kruhovému pohybu zemské osy posunul o jedno z 12 znamení zvěrokruhu. Jestli rozdělíme tuto dvanáctinu kruhové dráhy ( 360: 12 = 30° ) opět na jednostupňové dílky , dostaneme trvání jednoho "kosmického dne", tedy 72 běžných pozemských let. Takže průměrná délka života lidí trvá často jen o něco déle než jeden kosmický den. Jarní bod se na své cestě přes celou ekliptiku pohybuje retrográdně všemi 12 znameními zvěrokruhu, tj. proti směru hodinových ručiček, přičemž úlohu polárky pak přebírají různé hvězd. Podle toho pak v období mezi 1960 -2020 přejde ze znamení Ryb do znamení Vodnáře Už samotný přechod ze znamení Ryby do znamení Vodnáře po 2160 letech je pro nás mimořádnou událostí.

O to více to platí pro konec platónského roku po 26000 letech a ještě navrch se tyto události kryjí s dalším nerovnoměrně dlouhým cyklem - v roce 2012 přejde náš sluneční systém rovníkem naší galaxie. Na oběh kolem centra galaxie potřebuje naše sluneční soustava cca 230 miliónů let, což znamená, že se bude opakovat událost, kterou naše Země předtím zažila někdy koncem permu, což byl útvar prvohor, kdy vznikaly první jehličnany, vyvíjeli se dinosauři a začali se objevovat první savci. A přitom celý věk Vodnáře nebo Ryb netrvá v tomto enormním časovém cyklu naší sluneční soustavy ani celou hodinu, přičemž lidský život se svými průměrnými 72 lety v tom miliónovém cyklu pak trvá pouhé 2 minuty! Takže v těch posledních několika sekundách, které zbývají do konečného odpočtu cyklu 230 miliónů let, máme ještě šanci prožít je uvědoměle a přispět svou troškou ke zlepšení kvality života.
Podle anglického badatele J.M. Jenkinse Mayové uměli "načasovat" svůj Svatý Kalendář právě k momentu tohoto setkání naší sluneční soustavy s rovníkem galaxie. Míní také, že celou mayskou tradici o stvoření dokážeme pochopit jenom tehdy, jestli pochopíme význam konjunkce Slunce s Mléčnou dráhou. V mayských legendách je zimní slunovrat spojován s "Prvním Otcem" One Hunehpu, který se má jednoho dne znovuzrodit, čímž začne Nový Věk světa. V době zimního slunovratu v roce 2012 bude totiž hvězdný pás Mléčné dráhy kruhovitě obepínat horizont tak, že bude vypadat jako zářící slavobrána Země, kterou bude moci Země i s celou sluneční soustavou projít. Přitom si snadno můžeme představit, že světlá galaktická brána hvězd a tmavý kosmický otvor jsou porodní cesty Pramatky, a tak se zimní slunovrat roku 2012 stane okamžikem početí nebo zrození Prvního Otce, a tím i nového období, které bude trvat dalších 230 miliónů let. " Konec cyklu, který připadá na rok 2012, neznamená nic menšího, než rozhodující kvalitativní skok v evoluci Světla a života planety Země", píše ve své "mayské" knize José Arquelles. Očekává "zrychlení", "crescendo matérie", což umožní zvýšení přílivu "harmonikálních" frekvencí a tím i stále lepší "synchronizace". Tato zvýšená rezonance má lidem zprostředkovat kreativní impulsy a pomoci jim "katapultovat lidstvo i celý náš sluneční systém do pospolitosti galaktických inteligencí".
ASTROLOGIE A PROMĚNA VĚKŮ
Jen před několika málo lety byla rozšifrována tajná učení alchymie o "energetických stupních proměn" lidí, které mají těsný vztah ke kosmickým rytmům planet a jejich působení na nás a tudíž na naši Zemi. Planetární rytmy mohou být krátké, které trvají jenom týden, ale ty různě dlouhé cykly mohou trvat od jednoho roku až po několik mnoho století. Jedna část nauk o planetárních silách se v průběhu posledního tisíciletí osamostatnila od alchymie a stala se naukou, kterou dnes známe jako astrologii. Astrologické výpovědi o planetárních rytmech se v mnohém překrývají s tím, co předvídá dnes už známý mayský kalendář. Z obou zdrojů se dozvídáme, že pohyby planet vytvářejí stále nové kvality. Velký význam pro léta do zbývající konce roku 2012 bude mít vstup Uranu do znamení Ryb a Neptuna do znamení Vodnáře. Obě tato zvířetníková znamení jsou spojována s vědomím - Vodnář s lidským duchem a Ryby s vyššími stupni vědomí. Vstup Uranu do znamení Ryb znamená, že člověk vyruší své omezení, tj. individuální vědomí se vnoří do kolektivního a neohraničeného. V tomto procesu se mohou zhroutit veškeré dosavadní koncepty, systémy a sociální vztahy a jedinec pozbude sebedůvěru. Tyto tendence ještě zesílí vstupem Neptuna do znamení Vodnáře, neboť zde bude individuální vědomí překryto neomezeným a jedinci bude dostupné všechno. Schopnost koordinace bude přetížena, nervy předrážděné, budou se množit explosivní reakce a pocity bezmocnosti. S takovými a podobnými projevy se u lidí setkáváme už nějakou dobu a stále jich přibývá. A i když těch změn bude postupem času možná až příliš mnoho, nic nebude možné vytěsnit.
Ovšem za veškerým tímto děním se skrývají pro nás velké šance. Pozitivním jevem této planetární konstelace bude, že jednotlivci bude umožněn tvůrčí přístup ke kolektivnímu podvědomí, resp. ke kosmickému vědomí. Individuální vědomí se bude moci napojit na celek, takže do roku 2012 před námi stojí období hluboké vnitřní očisty a orientace novým směrem. Až v roce 2011 resp. začátkem roku 2012 vyjdou obě planety z těchto znamení, přičemž jejich vzájemné působení bude ještě pomalu doznívat. V průběhu roku 2012 až do zimního slunovratu se bude Uran pohybovat dále do znamení Berana a Neptun do znamení Ryb a tyto nové kvality ještě zesílí tendence "nového začátku". Snaha o šíři a svobodu bude pozitivním impulzem k tomu, abychom vytvořili svobodu ve svém nitru, a také z vnitra směrem ven v podobě bezmezné lásky, soucitu a kreativity. S důvěrou ve vlastní zkušenosti a intuici pak budeme moci zlehka vstoupit do nové existence. Vidíme, že výše popsaná konstelace Uranu a Neptuna je přesně totéž, co popisuje J.Arquelles ve své interpretaci mayského kalendáře slovy "zrychlení" nebo "crescendo matérie" resp. v "předtím nevídaném splynutí vědomí". Ať chceme nebo ne, planety naší sluneční soustavy nás pomalu posouvají směrem k nové orientaci. Naposledy, kdy Neptun i Uran procházely těmito znameními, to bylo před 165 lety, přesněji mezi rokem 1836 a 1848, což byl v celé Evropě bouřlivý rok revolucí……

MOCNÍ NEBEŠTÍ POMOCNÍCI
Pozitivní působení konstelace Uranu a Neptuna podpoří ještě tři další mimořádné události na planetární obloze. Dne 27.5.2009 dojde ke konjunkci Jupitera s Neptunem, což způsobí, že se posílí tvůrčí poznávání a dostane se hluboko do kolektivního nevědomí a také do vyšších úrovní vědomí. Rovněž vyšší duchovní schopnosti jako intuice, telepatie, interpretace snů a channeling se posunou na vyšší rovinu. A jelikož se na této konjunkci, ke které dojde ve znamení Vodnáře, bude podílet i Chiron, budou se aktivovat i léčebné a tvůrčí síly.
O osm měsíců později, když /koncem února 2010/ planeta Jupiter vstoupí do znamení Ryb, se tyto kvality zaktivují ještě jednou a budou na nás působit celý další rok. Další událostí bude setkání Jupitera a Uranu 19.9.2010. Tato druhá konjunkce zaktivuje naše inspirativní síly. Kreativní myšlenky a nápady se budou snad rozvíjet, rozšíří se individualita lidí a bude se rozvíjet novým a pozitivním směrem. V oblasti kolektivního vědomí a podvědomí bude docházet k tvůrčímu průlomu a překvapivým způsobům řešení, protože ke konjunkci dojde v znamení Ryb. Ve stejném období dojde i ke konjunkci Neptuna s Chironem, což ovlivní příliv léčebných komponentů.
Třetí mimořádnou událostí na hvězdné obloze bude 6.6.2012 tranzit Venuše, druhý od roku 2004. K takovému "překrytí" Venuše a Slunce došlo naposledy v roce 1874 a 1882. Toto nebeské "rendezvous" posílí především dění v milostných záležitostech a kolektivní život, čímž zmírní rušivé jevy konstelace Uran-Neptun. Venuši se ve Svatém mayském kalendáři připisuje mimořádná role, proto je ku podivu, že právě k této mimořádné události má dojít jenom půl roku před zimním slunovratem 2012.

CO NA TO ALCHYMISTÉ
Alchymie je prakticky aplikovaná hvězdoprava, proto dnes už v alchymistických laboratořích neuvidíme muže v černých pláštích a tlustých brýlích, kteří se snaží vyrobit zlato z olova. Alchymisté v této době hledají prostředky, které by mohly lidem pomoci zvládnout nadcházející mimořádné události a procesy na hvězdné obloze. Poznatky alchymie o rytmických cyklech planet, jejich působení na nás a na naši Zemi jsou v bezprostředním vztahu k odtajněnému učení o energetických stupních proměn lidí. Proto cílem praktické alchymie je podpořit a urychlit "přirozený vývoj ke světlu a k vyššímu pořádku", a tudíž najít všemocný prostředek, který by proměnil lidského ducha, tělo i duši a napomohl jeho proměně či "transmutaci".
Slavný alchymista 20. století Frater Albertus říká, že posláním alchymie je "… postupné zvyšování vidu kmitů…" Všechno těžké, tmavé a choré v člověku, symbolizované temným olovem, by se mělo pomocí životních elixírů z kovů, drahokamů a bylin prozářit a ve zdraví přetransformovat do symbolů "zlatého světla". Podle této nauky se proto odjakživa přiřazuje Měsíci stříbro, Slunci zlato a Venuši měď.
S cílem trvale zvýšit "vid kmitů", tj. vibrace u lidí indičtí alchymisté vyrobili týdenní energetickou kúru, tzv. Maháradžův lék. Název této esence pochází z dob, kdy ji čekatelé na titul maháradži museli užívat třikrát sedm let jako doplněk svých studií a cvičení při rozvoji osobnosti a vědomí. Jen ten čekatel byl pak hoden trůnu a vlády jako "král králů", který prokázal své spirituální kvality tím, že dokázal léčit lidi přikládáním rukou. Pomocí této týdenní kúry se lidský organismus, jeho energetický systém, čakry a žlázy naladí na harmonickou rezonanci s planetami. Každý všední den totiž převládá energie jedné z planet naší sluneční soustavy - neděle je pod vlivem Slunce, pondělí Měsíce, úterý vládne Mars, ve středu Merkur, ve čtvrtek Jupiter, pátek je dnem Venuše a sobota Saturnu. Podobně jsou dnům přirazeny čakry /od kořenové v neděli po korunní v sobotu/ a kovy v pořadí zlato, stříbro, železo, zinek, cín, měď a vitriol. Takže při týdenní kůře se užívá taková esence, která je v souladu s planetou příslušného dne. Podobné je to s čarami, které se postupně a vzestupně aktivují a harmonizují. Takové přiřazování čaker a planet v západní a indické alchymii i ve vědě Ayurveda má za cíl dosáhnout nejvyšší stav vibrací u lidí, který se nazývá Rubedo, a uvedenou týdenní kúrou je postupně vést z materiální roviny nejnižších vibrací zvané Nigredo do Světla. Protože prý jenom když se dokážeme dennímu rytmu planetárních sil otevřít a harmonicky integrovat jejich síly, pak budeme schopni pozitivně využít i vlivy velkých konstelací, které má pro nás kosmos už připravené v příštích několika letech. A pokud dokážeme posunout svůj osobnostní vývoj včetně rozvoje vlastního vědomí, pak na nás budou mít ony očekávané konstelace Uranu i Neptuna i to jedinečné setkání naší sluneční soustavy s galaktickým rovníkem pozitivní vliv.
(Podle zahr. mat.)

MILÁČKU

13. února 2010 v 0:11 | EBA |  OKNO DO DUŠE


U kostela
dal mi růži
řekl
Dobrý den
Pak tiskl ruku v dlani
říkal
Mám Tě rád
*******

Často říkal
Miluji Tě
... vzduch už přestal
dělit naše těla
a On stále říkal
MILÁČKU
Věřila jsem!
Miláčku!
Miláčku! Miláčku!
****
Jednou však nepřišel

Nejprve
zvadla růže
kterou mi dal u kostela
pak oněměl telefon
Neříkal už nic
Jen vůně jeho těla
ulpívala v lůžku
a to jeho
MILÁČKU
smutně znělo v duši.
To BYLA láska...

Jedna z mnoha
Prchavá, člověčí
Mužská
Ta zaslepí Ti oči
zmámí všechny smysly
že ani nevnímáš
KDO
doopravdy
vede Tě za ruku
provází životem
a pomáhá přes překážky
Tvá duše spí
a oči nevidí
že Tvá Láska
ta Pravá
Věčná
je docela blízko
kam ani chodit nemusíš
Tvůj sluch je otupělý
když nevnímáš to
MÁM TĚ RÁD
co zní každý den
Ozývá se v každém kroku
i ve vyřčeném slovu
Zračí se Ti v úsměvu
a hýbe i Tvou myslí…
MÁM TĚ RÁD
Ať rozezní se zvony
ať bijí na poplach
DUŠE,
probuď se
a pohlédni
sama sobě do SRDCE
TAM najdeš LÁSKU
Lásku, co nezklame
ani nic nebere
tu, co dává sílu, kuráž
i své věčné
MILUJI TĚ
To Srdce Tvé
Ti říká:
"JÁ JSEM
Tvá Božská LÁSKA
JÁ JSEM
Tvé Božské JÁ
MILUJI TĚ!"
A tak miluj také
své Božské
JÁ JSEM
MILUJTE SE
Vždyť jste
JEDNO VELKÉ SRDCE
JEDNA VELKÁ LÁSKA

SLEPÁ BÁBA

12. února 2010 v 23:46 | EBA |  OKNO DO DUŠE

SLEPÁ BÁBA


TOUŽÍŠ
po LÁSCE...
Po lásce, jež
rozechvívá srdce
zatajuje dech
a dává sebe sama...
...nežádá však nic
Její něžné objetí
cítíš v stromech, květech,
ba i kameni
Lásku hledáš v matce, otci
ve světě, v němž žiješ
Té své máš plné Srdce
Chceš ji dávat na potkání
za úsměv a pohlazení
Podáváš všem ruce
na dlani své srdce
VSTŘÍCNOST
je Tvým darem
MILUJEŠ
tak dáváš
VŠE a SEBE
----------
Dítě v Tobě ale nechápe
proč ozvěnou je
LHOSTEJNOST
proč DŮVĚŘE jde vstříc
vždy jen ZKLAMÁNÍ
Proč Tvou LÁSKU
zmrazil PRŮVAN
Proč NEZÁJEM
jí svázal ruce…

NEVRLOST Ti odvála
vlídné slovo ze rtů
Růže ve Tvé zahradě
mění FALEŠ v blín
a v marastu PODVODŮ
POCTIVOST i ČEST
volá marně o pomoc

Tvůj Domov zove
N E L Á S K A
velice Tě studila
Srdce na Tvé dlani
stále více chřadlo
a bolest ho svírá
pevně do kleští
Na kolenou klečíš
spínáš ruce k modlitbě
co nepomáhá
SPRAVEDLNOST
odvrací svou tvář
MYSL zoufá
Úpěnlivě voláš BOHA
na dveře mu bušíš
a vyčítáš KRUTOST
On však MLČÍ

BEZÚTĚŠNOST stahuje
Tvoji Duši na DNO
kam vysílena klesáš
Mysl tone v DEPRESIi
nedovolí dýchat
!!!!!!!!!!!!!

PROČ ale mé SRDCE
nezná HNĚV
ni ZLOST
či POMSTYCHTIVOST
PROČ se přese všechno
na svět i dnes USMÍVÁM
a stále ho miluji
PROČ z mé mysli
stále prýští
jen myšlenky
DOBRA
PROČ
jen vlídná SLOVA
vychází z mých úst
PROČ
omlouvám nepravosti
a mou duši
SOUCIT plní
Proč své SRDCE
opět obnažené podávám
? ? ?
No protože
J S I
TY - BOŽSKÁ JISKRO
JSI VE MNĚ
JSI
a VŽDY jsi BYLA
TY´S
živila mé srdce LÁSKOU
když mlha
halila můj vnitřní zrak
Ty´s ukázala myšlenkám
ten správný SMĚR
Ty´s čerpala SÍLU
do vyprahlé duše
když vyčerpáním klesla
Dávala´s mi N A D Ě J I
mysli Bdělost i svou Moudrost
rukám zase hbitost, zručnost
TY, BOŽSKÁ

Stačí jen pomyslet
a rozzářím se
SVĚTLEM
Stačí jen pomyslet
a Tvůj DUCH
pulzuje mi v žilách
Stačí jen pomyslet
a najdu TĚ
v SRDCI
ZDE
jsme se obě setkaly
v Tvém věčném
PŘÍBYTKU
Klapky s očí spadly
hra na Slepou Bábu
k o n č í

TY JSI
MY JSME
JÁ JSEM...
DÍKY TOBĚ
Srdce přetéká LÁSKOU
Hruď se dme Tvým DECHEM
Tělo vznáší LEHKOST

Našla jsem svůj
PŘÍSTAV
Našly jsme svou
JEDNOTU

B. NĚMCOVÁ VE FILMU

12. února 2010 v 22:46 | Klevka |  KULTURA
Německá režisérka Dagmar Knöpfelová, která (kromě jiného) vystudovala mnichovskou Vysokou školu pro film a televizi, se začala zabývat osobností Boženy Němcové v roce1998, rok po vydání jejích dopisů v Německu.
Tehdy se chopila tohoto tématu autorsky - nejprve napsala podle dopisů scénář a poté je v roce 2000 inscenovala jako divadelní hru v Heilbronnu. V roce 2004 podle jejího vlastního scénáře a pod jejím režijním vedením vzniká stejnojmenný film. Podle německých recenzí je film "detailně inspirován knížkou a zachycuje poslední dny Boženy Němcové", ženy-spisovatelky, která se již v polovině 19. století odvážila utvářet svůj život podle vlastních představ a bojovat za svobodu svou i jiných žen, za svobodu lidskou i uměleckou, za niž bude muset zaplatit vysokou cenu. Bojuje o lásku své rodiny a pak i o svůj život. Bojuje tak dlouho, dokud píše, a pokud píše, má sílu žít. Proslula sice jako autorka slavné Babičky, kterou obdivoval ještě i Franz Kafka a doporučoval ji ke čtení dokonce svým sestrám, a přiřadila se k nejvýznamnějším českým spisovatelům 19. století.
Ale její sláva nedokázala vyřešit ani finanční problémy její rodiny ani vleklou manželskou krizi, proto navzdory své vážné nemoci a vyčerpaná utíká v roce 1861 od manžela z Prahy do Litomyšle, kde chce dál psát a pomáhat vydavateli Augustovi při vydání svých sebraných spisů. Tam se ubytuje v malém hostinci, avšak vydavatel se k ní také nechová korektně (neplatí slíbené zálohy), a tak si jednoho večera - 21. listopadu 1861, dva měsíce před svou smrtí - sedne a v zoufalství začne psát dopis poslednímu příteli, který ji zůstal věrný…
Napíše tři verze, ale neodešle ani jednu. Celý děj filmu se odvíjí kolem těchto tří návrhů - vzpomíná na vdavky za celníka Němce, který byl mnohem starší a se kterým nikdy nebyla šťastná; manžel nikdy neakceptoval její spisovatelskou činnost, podle něj měla být jen matkou a hospodyní, ona si však troufla ještě víc - chtěla žít podle vzoru George Sandové a realizovat se v literárních salónech, což bylo v polovině 19.století skandální zejména pro takového úzkoprsého manžela, který jí ze života udělal peklo a veřejně ji nadával do …kurev...
Děj filmu detailně reprodukuje obsah dopisů, přičemž ale biografické prvky ani dobové reálie nijak nezdůrazňuje. Středobodem děje se tak stává akt psaní tří konceptů a obdobně jako v dopisech jsou myšlenky často řazeny fragmentárně, tak i scény filmu jdou za sebou bez zjevných souvislostí nebo se opakují, což může být pro diváka náročné, kdo však od filmu neočekává autorčinu biografii, nýbrž filmové ztvárnění procesu spisovatelské tvorby, ten bude nejen hluboce dotčen a dojat, ale i šokován tím, do jaké hloubky může zavést snaha o nalezení správných slov a obrazů.
Tolik recenze o filmu, ke které nutno dodat, že výkon hlavní představitelky - Corinna Harfouch - byl kritiky vysoce oceněn.
V českých kinech měl film premiéru 1. 6. 2006. Navzdory jeho rozporuplnému přijetí (asi nejde o film vysokých kvalit) si myslím si, že by stál za shlédnutí už kvůli své dramaturgii a pohled zvenčí na život jedné z osobností, které posluchači SETIPu zvolili v roce 2009 do TOP TEN NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH OSOBNOSTÍ ČESKÉHO ŽIVOTA.

B. NĚMCOVÁ A JEJÍ VÝPOVĚĎ Z KRIZE

12. února 2010 v 22:38 | Klevka |  STUDUJEME ZA ŠKOLOU
Tři neodeslané koncepty - Výpověď z krize.
Dalším titulem, který nacházíme v NNK, je "Durch diese Nacht sehe ich keinen einzigen Stern". Němcová, Božena. - Berlin : Friedenauer Presse, 1997. ("A touto nocí nevidím jedinou hvezdu"/ "Noc, kdy nevyšla ani jedna hvězda")
V tomto případě jde o knižní vydání tří konceptů posledního dopisu Boženy Němcové, který v zoufalé situaci chtěla napsat svému příteli Vojtěchu Náprstkovi.
Základem této útlé knížky jsou (30 stran s doslovem S. Roth) tedy tři verze či návrhy jediného dopisu, který píše nemocná Božena Němcová daleko od domova těsně před svou smrtí svému příteli a dobrodinci, ale ani jeden z nich nenajde adresáta ... "

…První náčrtek představuje volný tok psaní bez zábran, je to nestylizovaná, surová výpověď z krize. Popisuje podrobně poslední neblahý večer v Praze, fyzické konflikty s manželem, finanční nouzi a boj o zaplacení nájmu, smutek z Havlíčkových dopisů, které musela spálit, i z ukradených květin - a také opatření proti ustavičnému krvácení, které způsobovala nemoc…
Z třetího náčrtku pak zmizely manželovo bití a cesta na policii, už se nepíše o zničených dopisech a ukradených květinách - místo toho se objevuje idylické líčení návštěvy Němcové v Chlumci u Daňků: uctivé chování celé rodiny ke spisovatelce, společná večeře, při níž bylo Němcové přiděleno nejčestnější místo, scény na zahradě s mládenci a dětmi, jimž Němcová vypráví pohádky, mlsání lesních plodů, návštěva chléva a příjemná koupel - dokonce ani krvácení není tak zlé: pomohly studené ovinovačky a služebná už ví, kam se mají hadry rozvěsit.
Na místě, kde Němcová začíná psát o svém muži, se však dopis láme: autorka se zase dostává k tomu, čeho se chtěla psaním zbavit…"
(Gertraude Zand: "Výpověď z krize". Poslední dopisy BN.)
Předlohy těchto tří dopisů vyšly v r. 1920 neúplné, pak byly v roce1995 poprvé publikovány v plném znění v Literárních novinách, a ač obsahují (myšlenkové) trhliny a mezery, přesto pomáhají čtenáři utvořit si ucelenou a obsažnou představu o způsobu, jakým se společnost 19. století chovala k emancipovaným ženám, které chtěly prolomit společenské konvence své doby.

B. NĚMCOVÁ V NĚMECKU

12. února 2010 v 22:34 | Klevka |  STUDUJEME ZA ŠKOLOU
V katalogu Německé národní knihovny je celkem 63 záznamů o vydaných titulech Boženy Němcové v němčině a jeden o samotné autorce.
K mému překvapení nejstarší z nich je až z roku 1913, kdy ve Vídni vyšla "Babička", tedy v češtině "pro školní potřeby" v edici českých básníků a spisovatelů vydavatelství Hölder!
Za ním následuje vydání z roku 1924, to v Lipsku vyšla "Grossmutter" v proslulé řadě Reclam-Bücher. Jako hesla jsou u tohoto titulu uvedeny " Čechy, babička, vnuci, dějiny 1821 - 1826, beletristický obraz". Ve stejném roce vychází v Olomouci u R. Prombergera "Grossmütterchen" jako "dárkové vydání".
Tato zjištění vzbudila můj zájem o "osud" Babičky u německých vydavatelů tedy nejen z hlediska četnosti vydání, ale i z hlediska překladu názvu. Konstatuji, že výraz Grossmütterchen se zde objevuje výhradně u českých edicí (kromě té olomoucké jsou to ještě dvě pražské a jedna německá z Hanau), u těch německých je vesměs použit překlad Grossmutter.
Pokud jde o četnost německých vydání Babičky registrovaných v Německé národní knihovně, pak si toto jadrné dílo o českém venkově v polovině 19. století jakožto zahraniční titul určitě nestojí špatně.
První poválečné vydání ( myslím 2. svět. válku), které knihovna vlastní, je až z roku 1956. Jde o vydání nakladatelství List v Lipsku pod názvem Grossmutter, po kterém následovalo několik dalších reedicí - vydání z let 1962, 1965, 1968, 1969, 1974. S lipským vydavatelstvím "soupeří" mnichovská vydání Grossmutter v letech 1969, 1981, 1996, 2005. V Zürichu vychází toto dílo pod stejným názvem v letech 1959, 1987 a 1993. Záměrně se nezmiňuji o dalších položkách, vždyť oblíbenost této naší klasické národní četby u německých čtenářů je z uvedeného více než patrná. Samozřejmě je potěšitelný počet 45 dalších titulů, z nichž asi nejpopulárnější jsou (nejen) Tři oříšky pro Popelku a Sůl nad zlato.
Naprostá většina titulů v NNKpatří reedici děl Boženy Němcové, jenom dva z nich se tematicky zabývají autorkou samotnou a jejich základem je korespondence BN.
Ten první z nich je "Mich zwingt nichts als die Liebe". Němcová, Božena. - München : Dt. Verl.-Anst., 2006, 1. Aufl. Jde o výběr z korespondence Boženy Němcové v překladu Kristiny Kallert, která (po prvé ?) německým čtenářům představuje její život, jenž v žádném případě nebyl idylický, její názory, její duši i ji samotnou jako ženu emancipovanou, silnou a toužící po lásce a vzdělání, která svůj boj se společenskými poměry i s muži nakonec prohrává jenom díky nemoci. Výběr představuje i její osobnost, která píše svým přítelkyním, známým a kolegům, dětem, manželovi i milencům, vždy je otevřená a přirozená, adresáty svých dopisů oslovuje duchaplně, s ostrovtipem a o sobě samé mluví často se sebeironií. Titul tohoto výběru, který v Německu našel velmi pozitivní čtenářskou odezvu, lze proto přeložit nejvýstižněji jako Nezdolá mne nic než láska / Jenom láska mne zdolá.
Dalším titulem je "Durch diese Nacht sehe ich keinen einzigen Stern". Němcová, Božena. - Berlin : Friedenauer Presse, 1997.
V tomto případě jde o knižní vydání tří konceptů posledního dopisu Boženy Němcové, který v zoufalé situaci chtěla napsat svému příteli Vojtěchu Náprstkovi.
Německý název "Durch diese Nacht sehe ich keinen einzigen Stern" lze přeložit různě - vzhledem k tematice či lépe vzhledem k situaci, ve které vznikaly, by snad byl vhodný překlad "Noc, kdy nesvítila ani jedna hvězda" či "Té noci nevyšla jediná hvězdy" anebo "Tu noc nerozjasnila ani jedna hvězda"… Ale my se budeme držet doslovného a už snad vžitého překladu použitého i na webových stránkách Muzea BN "A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu".
(Původně pro Setip)

HEYROVSKÉHO UČITEL

12. února 2010 v 22:32 | Klevka |  STUDUJEME ZA ŠKOLOU
Frederick George Donnan
(6. září 1870 - 16. prosince 1956) byl irský fyzikální chemik známý svou prací o transportu iontů přes membrány, který většinu svého pracovního života strávil na University College London. Byl synem obchodníka z Belfastu, ale Narodil se v Colombo na Ceylonu, mládí však strávil "doma", v Severním Irsku. V důsledku nehody z dětství byl slepý na jedno oko.
Studoval na Queen's College v Belfastu, kde v roce 1894 získal titul Bachelor of Arts. Poté studoval na univerzitě v Lipsku a společně s J. H. van't Hoffem se začal věnovat výzkumu. Na University College v Londýně se v r. 1901 ještě jako student výzkumu stal členem akademického osazenstva.
V roce 1903 se stal asistentem na katedře organické chemie na Royal College of Science v Dublinu, a pak od roku 1906 působil jako vedoucí fyzikální chemie na univerzitě v Liverpoolu. V roce 1913 se vrátil na University College v Londýně, kde v letech 1928 - 1937 pracoval jako vedoucí katedry a setrval tam až do svého odchodu do důchodu. Donnan se nikdy neoženil. Zemřel v Canterbury 16. prosince 1956.
Během první světové války byl Donnan poradcem ministerstva zbrojení a s chemickým inženýrem K. B. Quinanem pracoval na zařízení pro fixaci dusíku v sloučeninách potřebných pro výrobu munice. Za tuto práci obdržel v roce 1920 řád CBE za válečné služby. Říkalo se o něm, že byl " jedním z prvních nadšenců pro nové obory chemického inženýrství".
Po válce byl spolupracovníkem firmy Brunner Mond při budování velkého chemického podniku v Billinghamu. Jeho práce o rovnováze na buněčných membránách byla důležitá pro technologie kůže a želatiny, ale ještě víc pro pochopení přenosu materiálu mezi živými buňkami a jejich okolím. Byla pojmenována jako "Donnanova rovnováha" a přednášel o ní v celé Evropě a Americe. "Donnanova rovnováha" zůstává i nadále důležitým pojmem pro pochopení přenosu iontů v buňkách.
Těsně před druhou světovou válkou Donnan aktivně pomáhal evropským uprchlíkům, kteří chtěli utéct před nacisty. Byl zakládajícím členem Společnosti Faraday, což byla britská společnost pro studium fyzikální chemie založená v roce 1903 na počest Michela Faradaye, i jejím prezidentem v letech 1924 -1926.
Vyznamenání:
• 1911 - Člen Královské společnosti
• 1920 - řád CBE za válečné služby
• 1924 - Longstaffovu Medaili Královské chemické společnosti
• 1928 - Davyho Medaili udělenou londýnskou Královskou společností za "mimořádně důležitý objev současnosti v jakémkoli odvětví chemie…"
• Donnan obdržel celkem 11 čestných titulů.
A jaký byl vztah tehdejšího studenta londýnské College Jaroslava Heyrovského a tohoto proslulého britského vědce Donnana?
"…V roce 1913 ze školy odešel sir William Ramsay. Je otázkou, jak by se rozvíjela Heyrovského kariéra, pokud by po siru Ramsay nezačal přednášet významný fyzikální chemik Frederick.G. Donnan, jehož hlavní výzkumnou oblastí byla elektrochemie. Donnan byl známý především pro své objevy z oblasti biologie (mj. Donnan je autorem vztahu, který se užívá pro vysvětlení některých elektrických jevů na buněčných membránách). Donnan se ale též zabývá elektrochemickými problémy, např. elektrochemií hliníku. A tou se také začne zabývat Jaroslav Heyrovský, když po získání bakalářské hodnosti začíná v roce 1913 "postgraduální" studium v Donnanově laboratoři. Současně se stává demostrátorem (v anglickém prostředí jde o pedagogického asistenta). Mladý Heyrovský zahájil experimentální výzkum pod profesorem Donnanem na projektu, který zahrnoval určení potenciálu elektrody hliníku. Při použití jednoduché Nernstovy rovnice pro určení potenciálu elektrody docházelo k pasivaci tvorbou vrstvy oxidů i jiných efektů. Tato vrstva ztěžuje výměnné reakce a naměřený potenciál není jednoduchou funkcí koncentrace hliníkových iontů. Navíc vyvíjení vodíku způsobuje fluktuaci naměřeného potenciálu. Heyrovský přemýšlel nad řešením několika základních vědeckých problémů, které si pečlivě zapisoval do laboratorního deníku v laboratoři (tento systém byl zvyklý dodržovat až do pokročilého věku). Kladl si následující otázky: "jaký je mechanismus vyvíjení vodíku?" " kterým způsobem je potenciál elektrody ustavený?" když experimenty s pevnými hliníkovými elektrodami nedaly uspokojivé výsledky, profesor Donnan poradil Heyrovskému
používat zředěný hliníkový amalgám a navrhl, aby nechal amalgám téct pomalu ven skleněnou kapilárou. Tento postup byl založen na předpokladu, že nepřetržité obnovování povrchu by předešlo jevům pasivace. Toto zařízení bylo podobné tomu, které používal již dříve Donnan při svém studiu rovnováhy blány. Heyrovského experimenty s amalgámem hliníku byly jen mírně lepší než ty s pevnými hliníkovými elektrodami, zatímco vývíjení vodíku ovlivnilo měření. Nicméně,
přestože dokonce výsledky byly negativní při řešení speciálního problému, tyto výzkumy silně ovlivňovaly Heyrovského budoucí studium. Heyrovský viděl výhody kapalných kovových elektrod, zvláště jejich opakovaně obnovitelný povrch a naučil se využívat kapilární elektrody. Laboratorní deníky dávají svědectví jak v Londýně, tak později v Praze, Heyrovský strávil téměř veškerý svůj čas uskutečňováním experimentálního výzkumu. Den za dnem trávil v laboratoři. Pobyt v Londýně měl hluboký dopad na jeho způsoby myšlení, na jeho řízení výzkumu a na jeho životní styl. Viditelným znamením byly jeho laboratorní deníky, které si až do konce života psal v angličtině, získanému způsobu řízení odpovídaly odpolední svačiny se svými spolupracovníky a elegantní přístup jak k návštěvníkům tak k podřízeným…"
(Původně pro SETIP)

PRAGMATISMUS A VÝCHOVA

12. února 2010 v 22:26 | Klevka |  STUDUJEME ZA ŠKOLOU
Karel Čapek
oval v Praze na FF UK kromě jiného filozofii a v roce 1914 v semináři F. Krejčího přednesl svou práci o pragmatismu, která poprvé vyšla v r. 1918 pod názvem Pragmatismus čili Filosofie praktického života
(spolu s jeho dalšími odbornými studentskými pracemi v knize Univerzitní studie, 1987). Ve své diplomové práci Čapek vysvětluje, jak sám pragmatismus vidí a vnímá. Srovnává jej s jinými filosofickými směry, hlavně s humanismem. Podle něj je pragmatismus filozofií praktického života (což je i podtitul jeho knížky), a tím tedy je filozofií "běžných lidí".
Pragmatismus se snaží udělat svět lepším neustálou snahou a podle něj je smyslem života udělat svět lepším zejména pro děti a pro další generace vůbec. V návaznosti na učení tohoto filosofického směru vznikla v 19. Století v USA PRAGMATICKÁ PEDAGOGIKA jako výuková metoda, jejímž hlasatelem byl americký filosof a pedagog John Dewey (autor zásadního spisu Demokracie a výchova).
Základem takové výchovy se stává individuální zkušenost dítěte získaná prací, proto se ve školní práci zdůrazňuje činnost, praxe, užitečnost. Dítě představuje v pedagogice "slunce", okolo kterého se má soustřeďovat celý pedagogický proces. Určujícím je zájem dítěte a jeho praktická zkušenost, sám učitel je pak pouhým poradcem, organizátorem, který má podnítit zájem o společné řešení problémů učení a podporovat tvořivost a iniciativu dítěte. Dewey zastává stanovisko, že ve škole se mají setkat děti ze všech společenských tříd - jedině tak lze překonat třídní rozdíly. Důraz klade rovněž na spolupráci školy s rodinou. Jeho metoda měla sice zásluhy v boji proti formalismu a verbalismu staré školy a jejímu drilu, má však i záporné stránky: přeceňuje zásady aktivnosti, nedoceňuje znalosti dosud nashromážděné lidstvem, odmítá vedoucí úlohu učitele a jeho systematickou práci s dětmi v hodině, a proto samotné vzdělání trpí nesystematičností a útržkovitostí.
V dnešní době můžeme také v mnoha mladých rodinách pozorovat, že rodiče přejímají (americký)
model výchovy (předškolního) dítěte jako "sebestředného slunce", kterému se plní všechna jeho přání a kterému se nesmí nic zakazovat ani přikazovat, přičemž oni jen pasivně přihlížejí a nedomýšlejí důsledky takového "vedení" - takové dítě se pak soustřeďuje jenom na své potřeby a svá přání, v kolektivu se prosazuje za každou cenu, neakceptuje žádná omezení a často bývá hyperaktivní a nesoustředěné.
Byla bych ráda, kdyby se k tomuto tématu vyjádřili i další kolegové, kteří mají s takovými dětmi bohaté zkušenosti z vlastní praxe.
(Původně pro SETIP)

KRÁSNÁ BARBORA - ODVÁŽNÁ BOŽENA

12. února 2010 v 22:24 | Klevka |  STUDUJEME ZA ŠKOLOU
MOTTO:

"...Suchotu a nemotu reakcie bachovskej osviežujú i praktické sympatie, s ktorými slovenskému životu sa približujú také peknoduché zjavy, ako bola Češka Božena Němcová; jej cestopisy a obrazy zo života slovenského, novely "Pohorská vesnice" a "Chyže pod horami", "Slovenské pověsti", jej osobné priateľstvo s Chalupkom, Reussom, Zechenterom a druhými našimi ľuďmi - to všetko beletristicky i etnograficky šírilo hranice a známosť slova a živlu slovenského a zaslúžili si, aby bolo vďačne pripomínané i v knihe o literatúre slovenskej, tak ako patrí napr. Hurbanov vtedy po česky napísaný román "Gottšalk".
(Jaroslav Vlček: O Slovensku a slovenskej literatúre.1881)
Citovaný text je dokladem toho, jak významnou roli sehrála Božena Němcová v 19. století v česko-slovenských vztazích svými literárními, národopisnými i cestopisnými pracemi čerpajícími ze slovenského prostředí i svou osobností. Její vztah ke Slovensku a slovenským "národovcům" se stal důležitou kapitolou i j e j í h o vlastního života a díla ( a určitě ne nepříjemnou, jak uvidíme z použitých citací ).
Vzpomínku na tuto významnou osobnost české literatury však začneme v přítomnosti. KRÁSNÁ BARBORA - ODVÁŽNÁ BOŽENA je název unikátní výstavy, kterou se letos pyšnila Slezskoostravská galerie v době od 12.srpna do 4.října.
Vernisáž výstavy byla uvedena v dobových kostýmech a ve stylu "kávové společnosti" 19.století, kterou sama Božena Němcová kritizovala (např. próza "Kávová společnost. Scéna ze společenského života."). 64 panelů s texty, fotografiemi a ilustracemi mapovalo život a dílo této významné ženy nominované v roce 2008 na titul Největší Čech. Návštěvníci zde mohli shlédnout také originály výtvarných návrhů kostýmů k filmové Babičce s Jarmilou Kurandovou z roku 1971 včetně originální filmové klapky. Určitě se každému rozbušilo srdce při pohledu na vystavené osobní věci slavné autorky, které byly zapůjčeny z Muzea Boženy Němcové v České Skalici - její pero, zápisníček, pečetidlo s iniciálami, staré hodiny a její portrét malovaný Josefem Hellichem pro Františka Ladislava Čelakovského. Nechyběla zde ani česká a zahraniční vydání Babičky - dokonce v čínštině - a památník Nataši Tanské, někdejší představitelky Barunky, s podpisy herců a filmových tvůrců.
Celé výstavě dominovala věrohodná, zdařilá kopie slavného portrétu Boženy Němcové od Josefa Hellicha, který nás nenechá na pochybách, že tato žena byla opravdu krásná. Autorkou obrazu vytvořeného roku 1989 je Jana Lukešová.
O životě a díle Boženy Němcové bylo napsáno snad už všechno, také byl vydán nespočet literárně-historických prací, nicméně o jejím pobytu na Slovensku najdeme více informací v slovenských literárně-historických publikacích. Jde sice o krátké období v jejím nedlouhém životě, které strávila ve společnosti slovenských vlastenců, přesto zanechala v místech, která během svých čtyř cest navštívila, i v srdcích lidí, které tam poznala, nesmazatelnou stopu.
Tuto stopu však nacházíme i v jejím díle a určitě nemalou měrou přispěla k dalšímu sbližování dvou národů, které jsou si jazykově i mentálně tak blízké jako žádné jiné v Evropě.
Mladičká Němcová se zúčastňuje už první jiřinkové slavnosti v roce 1837, kterou uspořádala nejstarší jiřinkářská společnost na světě zvaná Jiřinkový spolek královehradeckého kraje se sídlem v Malé Skalici, u jehož zrodu stáli významní čeští vlastenci. Dne 14. září 1837 byl Spolek slavnostně vyhlášen na národní slavnosti, pro kterou maloskalický hostinský Josef Steidler v r. 1836 přistavěl sál nad kočárovnou svého hostince U bílého lva. Od té doby byl Jiřinkový sál centrem setkávání českých vlastenců. Prošlo jím mnoho významných osobností české kultury, mezi jinými např. gymnaziální profesor a dramatik Václav Kliment Klicpera. Slavná historie oslav skončila v předvečer revolučního roku 1848 po smrti maloskalického fundatisty, P. Františka Hurdálka, a na jejich obnovení se pak muselo čekat až do poloviny dvacátých let 20. století.
Když v letech 1842-1845 pobývala B. Němcová v Praze, dostala se do pražské vlastenecké společnosti a seznámila se s předními českými spisovateli. Tři roky pobytu v Praze způsobily rozhodný obrat v jejím životě. Kontakty se spisovateli, hojná četba i životní zkušenosti rozšiřovaly její duševní obzor a její literární tvorba dostala určitý směr.
Velký význam měl pro ni pobyt na Chodsku, kde poznávala život měšťanů i venkovského lidu. Na Domažlicku pokračovala v tvorbě pohádek, psala národopisné články a obrázky ze života společnosti ve městech i o sociálních poměrech na venkově.
Pro aktivní účast v revolučním hnutí byli manželé Němcovi pronásledováni rakouskými úřady a jejich činnost stále sledovala tajná policie. Nadřízení Josefa Němce s ostražitostí sledovali jeho projevy češství a služební horlivost jako celníka. V souvislosti s tím byl často služebně překládán, až ho posléze přeložili do Uherska.
A tak se ve 40.letech 19. století krásná Barbora stává odvážnou Boženou. Tato česká spisovatelka začíná používat vlastenecké jméno Božena, otevřeně se zajímá o politiku a otevřeně se hlásí ke svému vlasteneckému smýšlení, o kterém svědčí např. i její básně Ženám českým, Moje vlast.
Celé její dílo i její myšlenky a názory, kterými daleko předběhla svou dobu, jsou dokladem jejího přesvědčení a postojů. Sama si brzo uvědomuje, že se na věci dívá… "s druhého břehu", že vidí jinak než jiní z její literární společnosti. Uvědomovala si také, proč tomu tak je a nebála se to říct: "…jsme-li žebráci, nabývá svět pro nás docela jiné podoby…"
Zda byla Božena Němcová i šťastnou ženou, o tom zapochybuje asi každý, kdo studuje její biografii.
Její manželství nebylo šťastné. Sňatek ji totiž přivedl z idylického prostředí do holé skutečnosti. O mnoho let starší manžel Josef Němec, sice oddaný vlastenec, ale prchlivý člověk, neměl pochopení pro romantické představy své ženy, což později vedlo k rozvratu manželství. Státní úředník Němec byl překládán z místa na místo a rodina se s několika kousky nábytku stále stěhovala.
Určitě mnozí z obdivovatelů Boženy Němcové dokáží procítit její frustraci z nenaplněného manželství a množících se rozepří, depresi z tvůrčí krize, bolest ze ztráty syna, do kterého vkládala své naděje, i osobní neštěstí, které ji postihovalo zejména v 50. letech 19.století, kdy její zdraví už zjevně chátralo.
Po smrti jejího přítele a obhájce Karla Havlíčka (1856) a "díky" nepochopení či neochoty ze strany milovaných osob ji ovládne pocit opuštěnosti a nejvíce touží po uznání okolí. Sama byla bez dobrého vzdělání, a tak ho touží poskytnout alespoň svým dětem. Zatím však musí žít ve vlhkých bytech bez dobrého vytápění, kde jí během jedné zimy začne plesnivět postel. Její děti se stravují na útraty dobrých přátel, sama jí mnohdy jen jednou denně. V téhle situaci uvažuje dokonce i o vystěhování do Ameriky...
V těžké situaci se Božena Němcová přiklání ke skupině mladých literátů okolo Josefa Václava Friče a Jana Nerudy, kteří obdivují Babičku i její stále krásnou autorku. Němcová tehdy píše: "… mnohdy zatoužím po muži, který by mne tak miloval, jako já bych milovala jeho,… ale už je pozdě na takové ideály..." Hanuš Jurenka, mladý arogantní lékař z Fričovy skupiny, je posledním, k němuž tato žena vzhlíží s velkou láskou. Čeká ji však opět zklamání…
V této souvislosti se nám nutně vybaví příběh její Viktorky z Babičky, do kterého Němcová vložila sebe samu, své city a hledání lásky, která zůstala nenaplněna, ačkoli celý život toužila po šťastné partnerské lásce. Na Viktorčině příběhu ukázala, co je žena ochotna udělat pro lásku, že je schopna za ní jít bez ohledu na společenské konvence a plně se jí oddat...
I tady se naplňuje druhá část sloganu zmíněné výstavy - odvážná Božena. Nebála se otevřeně hovořit a psát o ženách, stala se bojovnicí za ženská práva a jako první už v té době používá výraz emancipace. Vždyť i celý její život je dokladem toho, že ona sama byla emancipovanou ženou. A jak je patrné z jejích dopisů ženám z druhé poloviny 40.let, Němcová je ženou rozhodnou, znalou světa, schopnou poradit a potěšit. V pozdějších dopisech ženám používá formu dialogu, kdy se autorka i adresátka stávají správnými vlastenkami a to je o to víc sblíží.
(Pokračování v článku BOŽENA NĚMCOVÁ A SLOVENSKO)

LIDOVÉ NOVINY

12. února 2010 v 22:21 | Klevka |  KULTURA
LI D O V É N O V I N Y
jsem začala kupovat začátkem 90. let, kdy někdo z redakční rady dostal skvělý nápad - střídavě otiskovat celostránkový ANGLICKÝ LIST a NĚMECKÝ LIST, což uvítali všichni, kteří postrádali kontakt s cizím jazykem v jeho aktuální podobě.
V době po sametové revoluci se stal jedním z mála levných a hlavně přístupných zdrojů "živého" cizího jazyka, který se dal používat ve výuce CJ na středních a jazykových školách i v jazykových kurzech. Oba Listy otiskovali aktuální novinové články (nebo jejich zkrácené verze) z originálních tiskovin v zahraničí, a sice na různá témata, což využívali vyučující nejen ve výuce, ale i pro přípravu na (maturitní) zkoušky z CJ, ba i přímo u zkoušek.
Velkou výhodou této četby bylo, že v pravém sloupci byl u každého článku docela obsáhlý slovníček neznámých a obtížných výrazů i s jejich výslovností.
Podoba novin se od té doby měnila, měnil se i názor redakce na vydávání zmíněných listů, nicméně s jistou obměnou vycházely oba Listy v oddíle Akademie ještě do začátku letošních prázdnin a my je s oblibou čteme v Klubu německé konverzace Společnosti Senior v Ostravě na ul. Na Jízdárně. Jde o debatní kroužek milovníků všeho hezkého a debatujeme o všem možném - o aktuálním dění i o historii, o kultuře i technice.
Právě jsme začali číst Malého Prince, který se v anketě Kniha mého srdce ocitl na třetím místě - jako nejlepší zahraniční titul… Srdečně zveme všechny zájemce.
Karel Čapek by určitě přišel…

(pro Setrip v říjnu 2009)

VÁLKA S MLOKY A KAREL ČAPEK

12. února 2010 v 22:19 | Klevka |  KULTURA
KAREL ČAPEK
patří bezpochyby mezi vrcholné české spisovatele, protože jeho dílo si dosud našlo opravdu širokou čtenářskou odezvu a nelze mu upřít vysokou společenskou angažovanost. O té bych se chtěla zmínit v tomto krátkém zamyšlení.
Žijeme v době, kdy lidé ztrácí (nebo už ztratili ?) smysl pro tradiční morální hodnoty, politici se hádají a zjevně nám klamou, klamou nám i soudy a exekutoři si vytvořili stát ve státě, policii se také nedá věřit, vědci zapomínají na svou odpovědnost za své objevy a vynálezy (na tu upozorňoval např. i Dürrenmatt ve svých Fyzicích) a v době začínající pandemie prasečí chřipky zdravotní pojišťovny už sestavují seznamy lidí, kteří budou upřednostněni při přidělování vakcíny (…co na to dr. Galén?)
Je opravdu na místě připomenout si nadčasovost odkazu děl Karla Čapka. Hry Karla Čapka, od jehož smrti uplynulo vloni 70 let, jsou tradiční součástí repertoáru českých divadel.
Vždyť jenom pokud jde o divadelní inscenace jeho pohádek a činoherních představení, Divadelní ústav zaregistroval od listopadu 1989 více než 60 počinů, a pokud jde o román VÁLKA S MLOKY, Národní knihovna eviduje už více než 70 vydání, z čehož polovinu tvoří zahraniční edice.
Obdobné je to i jeho vědeckofantastickým románem KRAKATIT. Také další literární díla Karla Čapka vycházejí stále, a to i v cizině. Divadelní hry se v zahraničí uvádějí málokdy, většinou na univerzitních scénách v USA.
S uplynutím 70 let od autorovy smrti skončí lhůta, kdy se na dílo vztahovala ochrana autorských práv. Čapkův mnohovrstevní (a žánrově proměnlivý) román VÁLKA S MLOKY z roku 1936 jsme dosud vnímali jako satirickou vizi na vzmáhající se fašizmus stejně jako na "megalomanii" sovětského komunismu (stránky s tímto obsahem byly v poválečných vydáních vypouštěny), proto bylo vinohradské a vůbec první provedení Kohoutovy dramatizace tohoto Čapkova protifašistického románu v roce 1963 v režii Jaroslava Dudka spojeno s velkou slávou.
Milovníci divadla a K. Čapka zejména proto se zájmem čekali na premiéru jeho jevištní adaptace v ostravském NDM, která se uskutečnila 4. dubna 2009.
Dramatizace se zhostili dramaturgyně Klára Špičková a režisér Pavel Šimák, přičemž se ve své inscenaci zaměřují spíše na "… sebezničující faktory v povaze lidstva, než na válečné události a démonizování mloků jako konkurenčního živočišného druhu…". Dnešní době i divákům se přibližují tím, že jim nabízejí podobenství o nebezpečích snahy jednat výhradně v zájmu zisku a uvádějí je do příběhu velkého snu, lidské pýchy a omylů, které mění tvář planety.
A tak od první scény prologu, který se odehrává v TV studiu a ve kterém vrátný Povondra začíná svou repliku slovy "Dnes už vím, že jsem neměl toho kapitána k panu Bondymu pouštět…", se nám před očima začíná odvíjet příběh o pádu lidské civilizace. Kapitán van Toch totiž objeví na tichomořském ostrůvku zajímavý druh živočicha - mloka, který se dá nejen mnohému naučit, ale navíc se i rychle množí, a bude tedy možné jej i dobře zpeněžit. Netrvá dlouho a jeho myšlenka padne na úrodnou půdu. Věci se chopí i média a lidstvu začíná "zlatý věk" postavený na výrobě a konzumu - mloci se naučí mluvit, pracovat, chovat se jako lidé, jen schopnost tvořivého myšlení jim není dána. Vtipná satira na novinové senzace nám postupně odhaluje největší nebezpečí naší civilizace - vydělat na všem, co jakkoli slibuje zisk, co zajistí pohodlný a snadný život bez práce… a divák si během dění na scéně mimoděk vybavuje dnešní bohatou elitu, která hromadí majetek ve všech podobách a užívá si luxusní život nejlépe v tichomořské oblasti na úkor těch, co na to nemají a bydlí v nájemních domech za nehorázné nájemné, fronty aut na ucpaných dálnicích i městských komunikacích, i senzacechtivé novináře, kteří mnohdy překračují všechny hranice etiky, masivní reklamní kampaně, které na nás chrlí média ze všech stran, nebo "ideály krásy" v podobě hubených modelek, které každoročně chrlí soutěže krásy a kterým se snaží vyrovnat téměř každá druhá dívka pubertálního veku, ale i fronty nákupních vozíků přecpaných levným zbožím u pokladen četných supermarketů a hypermarketů, které takové zboží vyprodávají třeba i o půlnoci…
Sám Čapek píše:
"…Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. - My, lidé Mločího věku - říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! … Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum, pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat… Jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho…"
Toto vážné téma je však v podání herců NDM efektní podívanou, při které se divák dobře baví a zároveň mu naskakuje husí kůže, zejména když Vladimír Polák v postavě komunistického poslance nezapomenutelně paroduje našeho prvního komunistického prezidenta a později v postavě profesora napodobuje dikci toho současného. Skvělá je i podoba mloka Andrewa v podání R. Urbana a v kostýmu H. Kubešové. Inscenace samozřejmě vyústí tragicky a končí opět replikou Povondry " To je konec, Frantíku. Víš, já jsem neměl tenkrát toho kapitána u pana Bondyho ohlásit. Já bych jenom chtěl, abyste mně to odpustili…"
Právě tato sebereflexe Povondry na samém závěru inscenace je apelem, který má přimět lidstvo, aby se vrátilo k pokoře, k mírnosti a střídmosti, k úctě ke všemu živému i k samotné planetě Zemi, k humanistickým hodnotám i k politice jako službě veřejnosti.
Tím je Čapek pro naši dobu nanejvýš aktuální a my bychom jeho vzkaz měli brát opravdu vážně. VÁLKA S MLOKY má zřejmě co říct i dalším tvůrcům, protože na rok 2010 se chystá nový projekt její adaptace. Tentokrát půjde o "…nejambicióznější český filmový projekt jako sci-fi…" pod vedením A. Hollandové, držitelky Oscara, s bezmála dvousetmiliónovým rozpočtem. Podle producenta Tomáše Krejčího filmový mlok má vypadat jako ten normální, takže bude zapotřebí, aby na počítačové animaci spolupracovalo více studií. Projekt zaujal i zahraniční investory, protože se sami hlásí o spolupráci, a tak můžeme očekávat, že si Čapkovo dílo najde v nové podobě další diváky…

(Původně příspěvek do SETIPu)
(Snímek vlevo: Vyšehradský náhrobek K.Čapka a Olgy Scheinpflugové)