ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ...

B.NĚMCOVÁ NA SLOVENSKU

22. února 2010 v 8:49 | Klevka |  STUDUJEME ZA ŠKOLOU
Upozornění čtenářům: Všechny příspěvky tohoto blogu jsou pod ochranou zákona o autorských právech.

(Navazuje na ČLÁNEK KRÁSNÁ BARBORA...)

Korespondence Boženy Němcové, kterou na Slovensku už v 80.letech 19. stol. vydával Jaroslav Vlček, přední slovenský a český literární historik, nám opravdu řekne nejvíce o jejím osobním rozpoložení, smýšlení i o její práci. Dopis se totiž pro ni stal aktem privátní písemné komunikace, ve kterém může ventilovat všechny své niterné pocity a tísně. Němcová ve svých dopisech zpracovává řadu témat. - některé z nich / jako její literární práce, zdraví, hmotná situace rodiny, manželovy problémy, smrt syna Hynka, nemoci syna Jaroslava, smrt známých lidí / zpracovává pro jejich důležitost častěji, ale dotýká se i spousty různých objektivních i osobních "drobností".
A tak sama v roce 1847 například. přiznává, že prožívá tvůrčí krizi.
Jaroslav Vlček ve svém (už zmiňovaném) díle o její korespondenci píše:
"…V zbierke "Čeští spisovatelé XIX. století", ktorú redigujem, sl. Gebauerová vydáva i všetku dostupnú korešpondenciu Němcovej, zosbieranú s veľkou usilovnosťou a pietou. Tie tri zväzky privátnych listov Boženy Němcovej budú najkrajším doplnkom jej literárnych diel, a verejnosť to vcelku i tak chápe. Predsa však (a čudno, práve u časti terajších ženských spisovateliek inak duchovne najslobodnejších) ozývajú sa hlasy, že tieto a takéto súkromné listy tlačou vydávať by sa nemali, lebo verejnosti neboli určené, odhaľujú vraj intímnosti osobné, choroby tela, muky duše a srdca, tône domácnosti, biedu hmotnú a bezcitnosť okolia. To je pravda. Ale z toho všetkého nič nepadá na jasný obraz Němcovej ženy a spisovateľky, naopak: ešte ho dvíha. Práve v tom, že v takýchto okolnostiach vedela stvoriť, čo stvorila, je veľké jej víťazstvo ľudské i umelecké. Vynechajte z literatúry svetovej korešpondenciu geniálnych duchov, a vypadne vám najbezpečnejší kľúč k ich porozumeniu, odhodíte často najkrajšie prejavy človeka i básnika. Či by kto ľahko oželel nejednu lyrickú iskru, hlbokú reflexiu, sviežu maľovku prírody, chutný žánrový obrážtek, životné portréty osôb známych i neznámych, ba i tie nepriame, ťažké a zahanbujúce obžaloby spoločnosti, ktorá nedomyslela sa ratujúcu ruku podať ubiedenej zlatej duši - či by to všetko, reku, kto rozsudný dnes ľahko oželel z korešpondencie Boženy Němcovej, keby nám bola ostala neprístupná? Ak je tam i tôňa, tá nepadá na pisateľku; padá na tupé hlavy a tvrdé srdcia jej okolia..."
Čestné místo v bohaté korespondenci Boženy Němcové měly dopisy, které si vyměňovala se slovenskými "národovci", s Andrejem Sládkovičem, Samem Chalupkou, Gustavem Kazimírem Zechenterem - Laskomerským, dále to byl Janko Francisci - Rimavský a mnoho dalších.

O Slovensku se Božena Němcová dozvídá už v polovině 40. let 19.stol. díky časopisům i Slovákům, kteří v té době v Čechách žili.
Když jejího manžela v r.1851 přeložili do Miškovce, podnikla svou první cestu na Slovensko. Během cesty, kterou popsala ve své práci Vzpomínky z cesty po Uhřích (Lumír, 1854), navštívila Bratislavu, Štúrovo a Pešť.
Druhou cestu na Slovensko podniká 10. srpna 1852, kdy cestuje spolu s dětmi za manželem do Balášských Ďarmot, kde Josef Němec pracoval jako hlavní komisař finanční stráže. Manželovu služební cestu do Banské Bystrice využívá Božena Němcová na to, aby podnikla s rodinou svůj první výlet na Pohroní. Navštívila Banskou Štiavnici, kde si prohlédla důl, dále Banskou Bystrici a s dětmi pobývá v lázních Sliač. V Banské Bystrici se seznámila s předními kulturními osobnostmi jako byli Michal Rárus, Július Plošic, Juraj Slota, dr. Gustáv Kazimír Zechenter, Jozef Božetech Klemens, Samuel Ormis, Augustín Horislav Škultéty, Ján Francisci-Rimavský, sběratel pohádek, který jí daroval výtisk své sbírky slovenských pohádek k další dispozici, aj. V Hájnikách spolu s manželem navštívila římsko-katolického faráře Štefana Záborského, který "má faru jako panský dvorec, ale užitek nevelký" a který jí všestranně pomáhal během jejích kratších či delších návštěv Slovenska.
Tento pobyt na Slovensku znamenal pro Boženu Němcovou začátek jejích národopisných a cestopisných studií. Dojmy a zážitky z pobytu v Balášských Ďarmotách a jejich okolí zpracovala v národopisném obrázku Uherské město Ďarmoty, který vyšel v Časopise Musea království Českého v r. 1858. Během návštěv v Ďarmotách přišla do kontaktu i s vinohradníky a obeznámila se s prací ve vinohradu. Píše, že zde se každý měšťan i sedlák snažil, aby měl svoji vinici, a líčí, jak ve vinohradech vznikaly sklípky, nad nimiž si někteří budovali domečky. V nich byl pokoj, předsíň s ohništěm a lisovna. Patřilo k dobrým zvykům, že v neděli majitel zašel do vinohradu a poseděl s někým u dobrého vínka, družně si pohovořil o čemkoli…Namáhavá práce končila vždy veselím a pořádnou hostinou, jejíž ozdobou byly - stejně jako na vinohradě - "oběračky" slavnostně oděné v krojích.
Po podrobném popisu práce ve vinohradě pokračuje: "V určitý den, kde kdo, staří, mladí, pěšky i na voze, táhnou do vinic, kde čilý život od časného rána panuje. Zpěv oběraček rozléhá se po vinicích, neboť kde Slovenka, tam zpěv, a raději - říkají robotnice - máme pána, který méně platí, jen když nám dovolí svobodně zpívati". A tak se ve vinohradě zazpívaly desítky písní. Božena Němcová si zaznamenala i tuto:
Rastie - da javor, javore ,/ tej mojej mamke vo dvore ,/ rozpúšťa lístek zo široka./ Prikry - da môjho milého, / či je nádej u neho.
"…K večeru začne chasa venku hodovat, ačkoli nemají tolikero jídel jako páni, mají dobrého chleba a masa dostatek, k pití pálené neb víno, a byť i bylo kyselé, přece po něm srdce veselé, a když potom cikáni hrát přijdou, je veselost ještě větší. Tančí se, zpívá, fajčí a pije, střílí, rozličné fígle se robí, a když se stmí, nakladou se ohně a rozsvítí smolnice…".
V roce 1853 znovu jela i s dvěma nejmladšími dětmi opět za manželem do Balášských Ďarmot. Tehdy tam sice nepobyla dlouho, ale stihla poznat alespoň slovenské lidové pohádky
O dvanástich mesiačikoch, O hlúpej žene a jiné.
Ten rok byl pro ni kritický. Pro Hynkovu nemoc se musela z Ďarmot předčasně vrátit do Prahy, milovaný syn ale umírá. Ve stejném roce byl Němec zbaven služby, později mu zastavili i plat, což mělo vliv na jeho náladu, a hmotná situace rodiny se stále zhoršovala. Nebyly peníze na domácnost, Němcová churavěla, ale podrážděný manžel ji nechápal. A když byl nakonec propuštěn ze služby, jejich vzájemné neshody se prohlubují a finanční situace rodiny se zhoršuje. Je to doba strádání, kdy Němcové nezbylo, než se doprošovat pomoci u svých přátel a kdy poznala i nevděk tzv. vlastenecké společnosti, přesto právě tehdy vznikalo její největší dílo, Babička. Rodina však musela žít na dluh! Božena Němcová přesto neustávala v práci ani v této době. Poznala, jaké to je být v těžké situaci, což prohloubilo její sociální cítění - proto neschvalovala nové liberální zákony, jež stát připravoval:
"Boháči … budou mít z toho nejlepší užitek, ale řemeslníci přijdou s tím zcela na mizinu. K takové svobodě patří lepší časy a potom hlavně vzdělaný řemeslnický stav. Měli nám dáti dříve dobré školy průmyslové a potom svobodu řemesel a obchodu."

Její poslední návštěva Slovenska v roce 1855 byla nejdelší. Tehdy - už nemocná, ale také veřejnosti známá jako autorka Babičky - se začátkem září přijela léčit do lázní Sliač. Pobyla tam ale pouze dva týdny, protože, jak píše J. Vlček,
"...potom už udreli chladné noci, pacientke sa priťažilo, a bolo treba sa uchýliť do mesta. V B. Bystrici u Rárusov Němcová cítila sa ako doma. "Věru mne ti lidé přijali", bláha si v liste mužovi dňa 19. septembra, "jak bych dítě jejich byla… Zde se zase spravím. První den jsem si jen hověla se starým pánem; on je rád, že má s kým mluvit. Je to vskutku velmi vzdělaný člověk, že se málo takových nejen zde, ale i v Čechách najde, a dobrý člověk. A ona je též velmi dobrosrdečná paní, a kdyby nebyla tak veselá a těkavá, věru by ani on ani ona šťastní nebyli".A nielen u Rárusov, tiež inde Němcová cíti sa dobre. Priateľka Pepa Szablaková ju zaviedla na medokýš na Štiavničky. Čulen jej poukazoval staré pamiatky v kostole na Hôrke ("tam kdyby se Krolmus nebo Vocel podívali, radostí by se pominuli nad těmi starožitnostmi. A což pro Mánesa by tu bylo studií, jsou tu malby a řezby z XII. století a stavby z jedenáctého a ještě dřevnejší doby", natešená volá Němcová). Ukázali jej robotu v baniach, na Lúkach obznala sa s českými učbármi z banskobystrického gymnázia ("pan direktor Růžička, profesor Vlček - môj nebohý otec, Franta a Kořínek" i druhí) a hneď s nimi a ďalšími známymi uhovorili výlet do Seliec k Plošicovi. "Je tady i hodný kaplan Gerometta", poznamenáva Němcová. ..."
Navzdory nemoci teď podniká svou druhou, měsíční studijní cestu po Horehroní. Zajímá se zde o každodenní život a starosti lidí. A i když v kraji tehdy řádila cholera, neodradilo ji to od toho, aby šla mezi místní obyvatele. Jednoho nemocného dokonce osobně navštívila v obci Rybáre a později si na jeho pohřbu zapsala improvizovanou veršovanou "odobierku", kterou mu nad rakví odříkala jeho mladá vdova. Navštívila Zvolen, Pustý hrad i proslulý výroční Radvanský jarmark a jeho "známý stisk a hurhaj", navštěvuje salaš v Selcích, v Brezové si prohlídne železárny, v Bacúchu se zajímá o práci dřevorubců. Obdivuje starožitnosti, kroje, zvyky, písně, lidové pohádky a pověsti a také psychologii slovenského člověka, společenské tradice a národní smýšlení i cítění. A pouští se také do literární činnosti.
V próze Obrazy ze života slovenského píše také o minerálních pramenech, kterých je podle ní na Slovensku velké množství, a to "kyselých, hořkých, slaných i teplých, kde vře voda ohněm, jak lid říká". Popisuje rovněž lázeňskou činnost na Sliači a využívání zdejších pramenů. Koncipuje prózu Pohorská vesnice a "přepisuje" pohádku Sůl nad zlato, kterou jí vyprávěla jedna slovenská služebná.
"…Podľa listov, v septembri 1855 posielaných mužovi, ....o svojej chorobe nehovorí priveľa, zato však čochvíľa počujeme o známych, starších i novších. Hneď v liste dňa 4. septembra 1855 písanom zo Sliača čítame, že cestou z Levíc v druhom poštovskom voze začula známy hlas Juraja Slotu, vtedy profesora kat. gymnázia banskobystrického a veršovca českého i slovenského. Katolícky farár Záborský v Hájnikoch Němcovej vďačne ponúkol každodenný hosťovský stôl obedný a k raňajkám jej na Sliač dával posielať smotanu. Z bystrických známych spomína starého chorého Rárusa s paňou. Od prof. Šemberu z Viedne niesla si odporúčajúci list na Sládkoviča do Hrochote ("farář evangelický Braxatoris, básník, je prý velmi hodný člověk, jak mi i Záborský povídá"). Z Trenčína má zprávy o Bodorovskom, z Brezna o Chalupkovcoch a dr. Zechenterovi atď....", píše Vlček.
V Banské Bystrici jí dělali společnost i další přední vzdělanci jako Martin Čulen a Juraj Slota. V Brezně si ji lidé podávali téměř z ruky do ruky. Tam navštívila Dr. G.K. Zechentera, se kterým si intenzivně dopisovala a teď u něj i nějakou dobu bydlela.
"…Dr. Zechenter ju neskoro večer z hostinca, kde zosadla, zaviedol do svojej domácnosti, hoc mu matka po cholere ležala ťažko chorá. Stade si Němcovú odviedli k Jánovi Chalupkovi, ten zase ju vystrojil na Hornú Lehotu k mladšiemu bratovi Samovi, Zechenter ponúkol svoje kone do Tisovca k Daxnerovi a ten zase Němcovú mal ďalej poslať do Revúcej..."
Dr. Zechenter-Laskomerský ji také doprovázel na její cestě do Čierneho Balogu a věnoval jí vlastnoručně malovaný obraz. V Štiavničkách její přítelkyně Jozefína Szablaková pro ni sbírala slovenské pohádky a mnohé další jí převyprávěl evangelický farář a básník Samo Chalupka. U něj Němcová chválí "široké vzdělání", u paní farárky zase "slovenskou upřímnost".
"Ta Lehota je zde jako zavátá v těch horách, ale krásně je to zde v těch krajinách, že se mi věru odtud nebude chtít. Chalupka mi ukázal svoje starožitnosti, vykopané na hoře Babě u Lehoty, i svoji sbírku písní. Přemluvila jsem ho, aby dal národní některé balady do ,Musejníka', to je rozkoš, jak utěšené některé jsou. Dal mi i mnoho pověr, co nasbíral… Však se podiví, jakých já krásných věcí domů přinesu - zvlášť jednu pověru, která snad ani v celém Slovanstvu není, mimo tohoto zákoutí, okolo Lehoty..."
Během jejího týdenního pobytu u Sama Chalupky a jeho paní Frusky v Horní Lehotě se jejich přátelství tak upevnilo, že se stalo významným nejen pro život obou autorů, ale i pro dějiny lidových pohádek. Dodnes těží její čtenáři na Slovensku i v Čechách z její sběratelské a etnografické činnosti a není snad nikdo, kdo by neznal pohádky O dvanácti měsíčkách nebo Sůl nad zlato.
A navíc - na rozdíl od českých pohádek, které se nebála pozměňovat, u slovenských pohádek se drží více předlohy a v dialozích se pokouší použít dokonce slovenštinu…
Banskobystrický rodák Dr. Gustáv Kazimír Zechenter - Laskomerský o ní napsal:
"Božena náš národ obzvlášte milovala a medzi nami dlhší čas sa zdržiavala, zbierala naše zvyky, načúvala naším povestiam, nás s bratmi Čechmi oboznamovala, medzi nami vzájomnú lásku budila. My jej v srdciach našich staviame pomník na večné časy."
Poslední etapou její cesty byl Gemer. Zde navštívila Revúcu, kde si měla podle Francisciho převzít rukopis lidových pohádek, které už dávněji na podnět Reussů sesbíralo několik osobností, ale otec Reuss jí sbírku nakonec nepůjčil. Navštěvuje Pílu, Muráň, Tisovec a poznává další vzdělance a "národovce". Na zpáteční cestě navštívila v Chyžném Samuela Tomáška, autora hymnické písně Hej, Slováci.
Všude se seznamuje s prací a zvyky prostých lidí a nenechává si ujít žádnou kulturní památku. Všechno, co zde poznala, zpracovala v rozsáhlém díle Kraje a lesy ve Zvolensku (1859) a Obrazy ze života slovenského (1859). Nikdo před ní a málokdo po ní nepřiblížil slovenskou kulturu českému národu s takovým porozuměním a hloubkou jako ona. Její schůzky a vycházky se slovenskými vlastenci, byť jakkoli nevinné, vzbudily pozornost bachovské "žandarmerie", která ji začala sledovat. Ale Němcová se nezalekla a směle "šla rovno na úrad a tam rozpovedala, že - pro nic a za nic člověka trestat nemohou; přece není zakázáno, aby kdo, když cestuje, si neprohlídl krajiny a lid - a stavil se u známych... Mrzelo by mne jedině to , - aby přišli v noci ke mně do cizího stavení, ačkoli pan Rárus i ona povídali, abych si z toho nic nedělala, že jím je to jedno a že si z toho málo dělají - referuje mužovi dňa 23. septembra."
A opět Dr. Zechenter, její přítel, ten vzpomíná na její pobyt takto:
"... obyčajné staré rozprávačky, babičky, k sebe volávala, ich za stočcek usadila a s celou poobožnosťou ich rozprávkam načúvala. Navštevovala ich príbytky, prezerala náradie, slovom, nič jej pozorné oko a sluch neminulo... Úbohá, kdekolvek sa ona či v súkromnom dome, chalupe, v lese, či kde inde ocitnula, ihned v tom okoli, nečisty duch "piklhabny", romantickej tejto prikrývky, akoby zo zeme vyrastol... Tak ďaleko to doviedli, že navrátiac sa do Bystrice, dľa rozkazu nazad do Prahy odcesovať musela, Bože, ako sa mocná vláda slabej ženy báť môze!... Ja sám som sprvu nevedome stál pod policajnou dohliadkou, keď pani Božena so mnou navštevovala rybárske dediny, zbierajúc povesti, etnografické zvláštnosti a piesne ľudu. Kdekoľvek sme sa obrátili, v šetrnej diaľke nás oko žandárske sprevádzalo..."
Po návratu do Banské Bystrice chtěla dále literárně pracovat u rychtáře Michala Ráruse, ale uherská policie, která sledovala každý její krok, ji vypověděla ze země. A tak 20. října 1855 musela Božena Němcová nedobrovolně opustit Slovensko.
Co ji čekalo doma?
Na konec padesátých let plánovali členové Nerudovy skupiny vydání almanachu Máj. Božena Němcová byla jedna z mála členů starší generace, která byla oslovena. Neruda na to později vzpomíná:
, rozumí se, že rovněž"…vědouce z doslechu, že se jí nedaří valně, byli jsme odhodláni, jí jediné … nabídnouti honoráře. Byli jsme uvedeni do pokoje… A seděli jsme tu jako zařezáni. Zraky naše bloudily po chudičkém, oloupaném nářadí a stále se vracely na vybledlý … ubrus …; podnes vidím v něm … otvory, zacelené bílými stehy. … Němcová přišla v kartounové suknici, v hedvábném sice, ale již prastarém límci černém. Usedla na pohovku sešlou a hrbolatou. … Byli jsme rádi, když jsme byli zase přede dveřmi…"
Krize manželského soužití Němcových vyvrcholila koncem padesátých let, kdy se Němcová rozhodla žit sama s dětmi. Krize vedla k odloučení v roce 1861, necelý rok před její smrtí. Němcová, u níž nemoc přešla v rakovinu dělohy, sužovaná stálým krvácením, si najímá na čas samostatný byt.
Posléze odjíždí na venkov a nakonec do Litomyšle, kde podepisuje smlouvu o vydání sebraných spisů s nakladatelem Augustou. V Litomyšli bydlí v hotelu, dělá korektury svých knížek a pokouší se o novou tvorbu. Vysílená nemocí však nestíhá práci v dohodnutých termínech. Augusta tedy odmítá platit zálohy, což autorku, chtějící se osamostatnit, ohrožuje existenčně.
Na naléhání přátel si ženu nakonec v listopadu 1861 odváží Josef Němec do Prahy. Nemocnou a zlomenou.
Vydání svých spisů se Božena Němcová nedočkala - těsně před smrtí však ještě stačila podepsat první, ještě nesvázané výtisky druhého vydání Babičky a 21. ledna 1862 v 6.00 zemřela v domě U Tří lip, v místech, kde dnes stojí Československá obchodní banka. Pohřbena je na Vyšehradě . Čeští vlastenci jí vystrojili okázalý pohřeb, dostalo se jí i hodně posmrtné slávy, to však velice kontrastuje s tím, že Božena Němcová prožila celý život v ponižující chudobě a často i v hladu a že byla nucena opakovaně žádat o pomoc v českých vlasteneckých kruzích - té se jí však nedostalo.
Na závěr bude příhodné ocitovat opět J. Vlčka, který nejlépe vyjádřil postoj jejích vděčných současníků na Slovensku k její osobnosti a dílu:
"Němcová je blízka nielen slovenskému životu, ale i slovenskému srdcu. Bez predsudkov a doktrinárstva, hlbokou, čistou dušou, bystrým, jasným a pritom detsky naivným pozorom, čujno i teplo zároveň, v priamom styku osobnom študuje kraj i ľud, vyhľadáva známosti v meštianskych rodinách i medzi literátmi, načúva prostonárodným poviestkam u starkých žien a dáva si spievať piesne od mladých dievok, u odborníkov kutá a zhŕňa literatúru predmetu a sama zbiera si látku, motívy, figúry a kombinuje a idealizuje svojou zdravou, nevyčerpateľnou obrazotvornosťou. Po Tylovi ona prvá sympaticky uviedla živel drotársky do českej beletrie v svojej "Pohorskej vesnici", írečité ľudové postavy naše umelecky zachytila v "Chyži pod horami", našu dedinu, naše mestečko, našu prírodu národopisne i krajinársky vymaľovala v dlhom rade čŕt a obrázkov, a poviestky naše obecenstvu svojmu, vkladajúc do nich vlastnú individualitu, vyrozprávala ako pred ňou a po nej nikto
druhý. To všetko vďačne sa uznáva tiež u nás; Božena Němcová je i naša."
(Původně pro SETIP)


(Na fotografii vidíme Renátu Nemcovou se synem - je prapraprapravnukem Boženy Němcové.)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama