ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ...

SÍDLIŠTNÍ POHÁDKA

19. února 2010 v 12:17 | Klevka |  ÚVAHY O DNEŠKU

Bylo, nebylo, v jednom městě na jednom sídlišti, ve čtvrtém patře jednoho ošumělého panelákového věžáku byly tři byty a v jednom z nich žila ONA a ON.

Za oknem pocákaným listopadovým nočním deštěm bylo ještě šero a ONA spěšně vkládala peněženku do nákupní tašky. ON ještě spal, protože do kuchyně slyšela jeho spokojené odfukování. Hnaná myšlenkou na to, že ještě není uvařená Jeho oblíbená ranní melta, spěchala ze dveří bytu k
výtahu, aby to stihla, než se ON vzbudí...

Výtah, jako dost často, opět nejel, a tak začala pomalu sestupovat po schodech dolů. Když se blížila k bytům druhého patra, uviděla sousedovic nerudného Pepu, který měl na triku už nejednu poškozenou schránku i počmáranou zeď v domě, jak ohleduplně zavírá dveře bytu: "Dobré ráno, paní Nováčková," zavolal dnes na ni zvesela a s houpajícím školním batohem na zádech bral schody dolů po dvou.
"Dobré ráno, Pepíku," řekla s laskavým tónem v hlase.
Pomalu scházela k prostoru poštovních schránek a ani si nevšimla, že u vchodových dveří už na ni čekal manžel té smutné sousedky odvedle, který se často zapomínal v hospodě a díky tenké zdi pak z toho bytu slýchali křik, rozbíjení nádobí, ba i tupé rány. Právě ten jí teď už kynul gestem ruky v pootevřených dveřích a v předklonu volal: "Tááák, paní Nováčková, dámy mají přednost! Dnes máme krásný den!" Skokem byl před domovní bránou a roztáhl deštník, protože venku trochu pokrapovalo.
Do jejich obchůdku to však nebylo daleko.
"Půlku chleba, jedno máslo, mléko,…" vypočítává položky z nákupního lístku, když jí mladá prodavačka pošeptala: "… paní, ten chléb je včerejší…, ale ti s ranními houskami už přijeli…"
"Děkuji," řekla s vděčným úsměvem a naskládala nákup do tašky, jen síťku s bramborami nesla v ruce.
Déšť začal opět sílit, když přicházela k domu. U schránek se zastavila u hromady nových letáků, jeden z nich vybrala, a tu slyší hlas studentky, která bydlí v podnájmu o patro výš a právě se vracela z ranní roznášky novin a letáků.
"Paní, Nováčková, dejte, já vám ty brambory vezmu nahoru…"
A tak stoupaly spolu nahoru po schodech, jedno patro za druhým, zastavily se až u dveří Jejího bytu, z nichž se linula neuvěřitelná vůně té Vojtovy oblíbené melty…
"Děkuji, Leničko, … zastavte se, když budete něco potřebovat," řekla s dobrým pocitem na duši a s úsměvem na rtech strčila klíč do zámku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama