ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ...

BRATRSKÁ POMOC

15. dubna 2010 v 14:33 | Kleva |  TÉMA TÝDNE
(Téma týdne je TERORISMUS)
V předchozím příspěvku jsem psala o "železné oponě" a o tom, jak se projevila při rozdělení Berlína tlustou a vysokou "berlínskou zdí". Byla jsem tehdy mladá a plná ideálů o spravedlnosti světa, proto mne pobuřovala každá nepravost. Také jsem byla ráda, že k něčemu podobnému nedošlo u nás a že naše dva národy - Češi a Slováci - si rozumí…
Po událostech v Maďarsku v 50. letech a postavení zdi v Berlíně v roce 1961 jsme pak v roce 1968 s velkým nadšením uvítali Pražské jaro, jehož heslem bylo vybudovat u nás "socialismus s lidskou tváří" - to jsme mohli najednou říkat, co si myslíme, stali jsme se Občany a byli jsme přesvědčeni, že s Dubčekem v čele se nám to povede …
Tehdy vznikl (pro pořad ČT) text písně Modlitba pro Martu, která vyjadřovala naděje celého národa:
Ať mír dál zůstává
S touto krajinou
Zloba závist zášť
Strach a svár
Ty ať pominou
Ať už pominou
Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých
Zpět se k tobě navrátí
Lide navrátí
Z oblohy mrak
Zvolna odplouvá
A každý sklízí setbu svou
Modlitba má ta ať promlouvá
K srdcím, která zloby čas
Nespálil jak květy mráz
Jak mráz
Ať mír dál zůstává
S touto krajinou
Zloba závist zášť
Strach a svár
Ty ať pominou
Ať už pominou
Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých
Zpět se k tobě navrátí
Lide navrátí
Autoři písně věřili. Věřili jsme i my, mladí, odchovaní budovatelským nadšením 50. let. Věřili snad všichni slušní lidé…
p
Přišel však 21. srpen 1968 a naši zemi zahalila oblaka zloby… Z okna našeho bytu v centru Bratislavy jsem pozorovala, jak po druhé hodině ráno tanky a obrněné vozy válcovaly ulice našeho města, i cesty a silnice celé země, které nás šokovaly a válcovaly i naše srdce, protože ty tanky na nás poslali naši BRATŘI a spojenci z Varšavské smlouvy.
Při jakémkoli podezřelém pohybu hlavy v temném okně se z nich začalo střílet ze samopalů, v chvatu jsme zapínali rozhlas, televizi, abychom zjistili, co se děje, avšak už brzo v ranních hodinách byly obsazeny všechny instituce důležité pro chod státu včetně pošty, rozhlasu, televize, novin a zanedlouho začaly zveřejňovat zprávy o "kontrarevoluci" v našem státě … Příslušníci SNB chodili rezignovaně po ulicích města a jejich pouzdra na pistole zela prázdnotou - tak vlídné "esenbáky" jsme nikdy předtím nezažili. V centru města byla už obsazená budova pošty, rozhlasu i televize, redakce novin a časopisů, nádraží, kasárna… První mrtvý byl jeden voják základní služby, který se na nádraží odmítl legitimovat příslušníkovi cizí armády. Další oběť byla studentka, která právě utíkala po schodech do budovy univerzity a nezůstala na povel stát… Její pohřební průvod vedoucí z centra města na hřbitov za doprovodu obrněných vozů a samopalů  se stal tichou manifestací proti okupantům. Bezprostředně po okupaci tehdy ve městětzemřelo asi 10 lidí…
Rozsáhlé hlavní náměstí, na kterém byly soustředěné budovy pošty, rozhlasu, televize, bank a některých redakcí, nyní hlídané vojenskou technikou, bylo obklopeno špalírem lidí sledujících dění přímo pod hlavněmi tanků, které cílily na vozovku, aby jim neuniklo žádné kolportérské auto s čerstvým výtiskem neoficiálních novin - a často se na ně střílelo… Někteří zdatnější obyvatelé města stavěli barikády - nakupili dlažební kostky, k tomu vykolejené tramvaje, převrácené automobily, dokonce skupině silných mužů se povedlo převrátit jeden obrněný vůz a hodit jej do Dunaje… Byli jsme však bezmocní v našem rozhořčení. Ale při pohledu na 16 -17leté vojáčky v sovětských uniformách s nechápavým výrazem, kteří měli v očích snad více strachu než my, jsem věděla, že oni za nic nemohli, že by raději byli u své mámy.
Modlitba pro Martu se najednou stala symbolem odporu celého národa vůči vpádu vojsk pěti států varšavské smlouvy a rčení "v nouzi poznáš přítele" se tehdy, obdobně jako v roce 1938, naplnilo do slova a do písmene.
Toho rána, které bylo pro náš stát tak nešťastné, jsem se však nestačila divit ještě z jiného důvodu, a to je druhá podoba zrady -  proudy spěchajících lidí, kteří už brzo ráno, jen pár hodin po okupaci, chvatně sedali do aut a houfně opouštěli tuto zemičku, která právě ztratila svou svobodu… Utíkali do ciziny za svou osobní svobodou, naši zemi přenechali okupantům a "vládu věcí našich" kolaborantům. Zůstali zde ti, kteří se nebáli střelby a postavili se čelem nejenom tankům, ale i psychickému tlaku v době politických prověrek a čistek, jimiž bylo postiženo víc než 600 000 občanů, a poté osobnímu pronásledování v době normalizace.
tt
Co by bylo s touto zemičkou, kdyby z ní v roce 1968 utekli všichni, kteří nesouhlasili s agresorským aktem našich "spojenců"? Kdo by držel v chodu hospodářství, kdo by udržoval kulturní dědictví a staral by se o krajinu? Co by se s ní stalo, kdyby tu zůstala jen ta hrstka sympatizantů a "přisluhovačů", kteří nepřáli reformním snahám "pražského jara"? Kdyby tu nezůstali ti, kteří udržovali její jazyk, zvyky, morálku …?
Vydrželi jsme to dvacet let, a poté zcela nečekaně přišly události roku 1989 označované jako "sametová revoluce". Nikdo je nečekal, nečekali je ani ti naši "rodáci", kteří před dvaceti lety ze země utíkali.
"Vláda věcí tvých k tobě se zase navrátila, ó lide český," řekl Václav Havel, když v roce 1989 promlouval k nadšeným davům na Václavském náměstí. …a díky naší nově nabyté svobodě se do naší svobodné země najednou začali vracet ti, kteří ji v době, která byla pro ni od druhé světové války snad nejtěžší, zbaběle opustili. Co udělali pro tuto zem a její svobodu za těch 20 let své dobrovolné emigrace? (Čest výjimkám!)
Vraceli se však s pocitem hrdinů.
Já jsem je za své rodáky už nemohla považovat, protože svou zemi zradili v její těžké chvíli. A kdo už jednou zradil, udělá to i podruhé.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Seysy°° Seysy°° | Web | 15. dubna 2010 v 15:39 | Reagovat

mas to pekne napsane :)

PS: kliknes mi semka plsik _? :D...
staci jen kliknuti... http://jdem.cz/ej6z2
dikess.. :-D (jestli nechces neklikej..ale hlavne nechod nadavat na muj blog ze ti vadi ta reklama..)

2 blaidd blaidd | 15. dubna 2010 v 17:06 | Reagovat

Skvělý! Ty emoce, je poznat žes to zažila (zažil). Skoro jsem brečela.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama