ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ...

SMÍM PROSIT?

8. května 2010 v 21:20 | KLEVKA |  TÉMA TÝDNE
(Téma týdne - TANEC)
nnn

Z opožděného oběda v lázeňské jídelně spěchala rychle na pokoj, aby si vybalila kufry, než přijde spolubydlící z odpolední procedury. Měla by si s vybalováním pospíšit, aby si stačila ještě před večeří upravit vlasy a nehty na večerní "taneček"… na nástěnce před jídelnou si totiž všimla, že dnes bude v jídelně hrát k tanci místní známá kapela, a byla by škoda promeškat první příležitost k seznámení s pacienty, se kterými má prožít nastávající měsíc. Člověk nikdy neví, kde na něj číhá štěstí, i když ty lázeňské známosti jsou pouhá kratochvíle a člověk je nesmí brát příliš vážně. Ačkoli zase, ten zamilovaný pár, který potkala při ordinaci lékaře, se zde prý schází každoročně už snad deset let, a to každý má doma svou rodinu...
Ale co, vždyť tanec je kořením života a proč by si nezatancovala, když je příležitost, vždyť ještě není tak stará, aby jenom vzpomínala na chvíle strávené kdysi na parketu s Honzou…
Právě skončila druhá směna večeře a servírky pospíchaly s uklízením jídelny. Ona se šla ještě na pokoj na chvíli natáhnout, ten první den ji trochu unavil a spolubydlící chce jít po večeři na krátkou procházku, domluvily si proto setkání přímo v jídelně. Vždy, když přijela do lázní, si při pohledu na lidi s berlemi nebo "vozíčkáře" uvědomila, jak je "zdravá", ale marně, na dlouhé procházky nebo dokonce na turistiku si už netroufala.
Když přišla do jídelny, parket byl plný, protože hudba hrála příjemnou, typicky taneční hudbu, žádnou divočinu, jinak by muzikanti odradili nejméně polovinu pacientů, kteří si zde léčí bolavé klouby. A tak pohledem snadno našla stůl, u kterého už na ni mávala její spolubydlící. Všimla si několikery berle odložené u zdi s věšáky na kabáty, ba viděla i jeden prázdný invalidní vozík. A další takový vozík byl i u stolu, u nějž seděla její spolubydlící s dvěma muži - jeden seděl v tom vozíku. Sedla si na volnou židli, spolubydlící všechny představila a ještě si stačili vyměnit několik formálních vět, než se tanečníci po skončení skladby začali hrnout na svá místa. Mezitím se stačila rozhlédnout po celém sálu a všimnout si, jak si několik "přespolních" mužů u vchodu do jídelny, kteří sem pravidelně chodili na tanečky, proměřovalo potenciální tanečnice a hltali je pohledy. Tento pohled jí byl vždy protivný.
Pauza nebyla dlouhá, když v tom uslyšela "Smím prosit?". To už na protější straně stolu stál jejich "chodící" společník, berli měl opřenou o židli a sám se jednou rukou opíral o stůl. "Ráda", řekla poněkud v rozpacích a všimla si pokynu spolubydlící, aby přešla na druhou stranu ke svému tanečníkovi. Ten čekal, a když k němu přistoupila, zeptal se s úsměvem: "Mohu se do Vás zavěsit?"
bbb
Nastavila mu rameno a pomalu kráčela těch několik kroků k parketu. Tam se její partner zapřel zdravou nohou do parketu, chytl ji za obě ruce a začal se vlnit v rytmu hudby. Jednou vpravo, pak vlevo, dokonce jí pomáhal s otočkami… Přizpůsobovala se jeho "vedení" a velice se snažila předem odhadnout, jaké pohyby dokáže sám zvládnout…
Tak se soustředila na svého tanečníka, že si ani nevšimla, že na parketu jen kousek od nich její spolubydlící  točila v rytmu tím invalidním vozíkem i s mužem, který v něm seděl, … ten se smál radostí, mával rukama a zpíval … Tato scéna ji docela překvapila a chvíli se cítila zaražená… a snad i trochu zahanbená?
Po dvou skladbách si šli všichni sednout. Oba muži děkovali svým "skvělým tanečnicím" za tanec, dokonce jim políbili ruce a z dalšího hovoru u stolu vyplynulo, že ti tři se znají už z dřívějška. Najednou cítila, jak se v jejím nitru prolomil led její upjatosti a nenuceně se začala zapojovat do hovoru.
Hudba začala opět hrát, zaznělo další "Smím prosit?". Scéna z předchozího tanečku se opakovala. Na obou mužích byla vidět nepředstíraná radost, radost z pohybu, i když pasivního, a jí se na tom parketu povedlo oprostit se od všech myšlenek a radovat se s nimi...
A tak plynul večer, plynul velice rychle. Složení dvojic v tanci se střídalo, jejich veselí na parketu postupně nakazilo i hudebníky a další tanečníky, hrály se skladby na přání přítomných a zábava by ten večer byla pokračovalo dlouho do noci, nebýt provozní, která v deset večer, tedy přesně podle plánu, taneční zábavu nekompromisně ukončila... vždyť je teprve úterý. Podobných euforických večírků tehdy prožila ještě několik, ale už žádný nebyl tak spontánní …
To "Smím prosit?" i radostný smích obou mužů z onoho večera ji pak dlouhá léta zněl v uších a vzpomněla si na něj vždy, když se jí zdálo, že je v koncích…
bbb
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama