ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ...

Červen 2010

NEJLEPŠÍ KAMARÁDKA?

26. června 2010 v 20:10 | Kleva |  TÉMA TÝDNE
(Téma týdne - Úspěch)
Úspěch má mnoho podob a naše okolí na něj i různě reaguje. Že to nemusí být jenom pozitivní reakce, to lze zjistit v poměrně útlém věku, kdy je mladý jedinec díky pramalým životním zkušenostem  ještě neumí zpracovat, a pak způsobí v jeho mladé duši zmatek na dlouhou dobu...
(Ze vzpomínkové knížky)

NAJLEPŠIA KAMARÁTKA
To bolo to leto roku 1959. Krista i ja, ako sa na najlepšie a nerozlučné kamarátky patrí, sme sa po maturite hlásili na rovnakú vysokú školu, i na rovnakú špecializáciu.
Prijímacie skúšky na FFUK sa konali krátko po maturite. S Kristínou sme sa dohodli, že tá z nás, ktorá prvá dostane vyrozumenie o výsledku prijímacích skúšok, príde tej druhej hneď povedať.
Dva týždne čakania sa tiahli, až konečne k nám prišla poštárka. Zatajil sa mi dych, keď mi podávala obálku s pečiatkou FFUK. Nedočkavo som ju hneď otvorila, presnejšie roztrhla, pretože sa mi riasli ruky, a s chvatom čítam text... Hurá! Bola som prijatá! Utekám hneď ku Kriste na druhú stranu ulice celá natešená, aby som sa s ňou podelila o svoju radosť... radosť z prvého väčšieho životného úspechu…
" Krista! Pozri, Krista, som prijatá!"
Pozerala na mňa s chladným výrazom, ktorý ma zaskočil... 
" No, a?!"
Taký výraz v jej tvári som ešte nikdy nevidela. Bola zamračená a v očiach sa jej zračilo ... čo to bolo? ... závisť, nepriateľstvo? Už som vytušila, čo sa asi stalo.
Napriek tomu som sa opýtala: " A čo ty, máš už niečo?" pýtala som sa ešte celá rozradostnená, pretože svoju eufóriu z takého úspechu som nedokázala potlačiť. Veď aj moja mama by bola radšej, keby som musela isť pracovať a "zarábať si na veno"...
" Nič!" odvrkla a uhýbala mi pohľadom. Potom už mlčala, už nepovedala nič.
Snažila som sa ju ešte utešovať, že listy rozosielali na naše adresy podľa abecedy, takže ona určite dostane to vyrozumenie z fakulty neskôr …
" Ale určite mi príď povedať," uisťovala som sa ešte na odchode.
Bez jediného slova zabuchla za mnou dvere.
Krista však nechodila. Čakala som týždeň, Krista neprišla. Tak ešte pár dní. Nedočkala som sa.
Šla som teda za ňou sama. Zazvonila som u nich, ale Krista neotvorila. Nikto neotvoril. Pískala som na ňu ešte zo dvora i z parku, neozvala sa. Nevedela som, čo si o tom mám myslieť. Aspoň vtedy nie.
Keď sme sa náhodou stretli na ulici, sklonila hlavu a neodpovedala mi na pozdrav alebo sa mi dokonca úplne vyhla z cesty. Stále som nechápala, čo mohlo poznamenať naše kamarátstvo. Ani do konca prázdnin sa mi nepodarilo zistiť, prečo Krista so mnou nehovorí, trápilo ma to a stále som na to myslela. Vtedy bolo pre mňa nepredstaviteľné, že by práve to neprijatie na školu mohlo spôsobiť takú zmenu v jej chovaní voči mne...  
Keď som potom po prázdninách šla prvý raz do univerzitnej knižnice požičať si študijnú literatúru, tam som ju konečne stretla. Uľavilo sa mi. Takže, keď ju neprijali na školu, začala tam pracovať ako knihovníčka. Od spolužiakov som sa potom dozvedela, že za rok sa opäť pokúsila dostať na vysokú školu, ale ani vtedy jej to nevyšlo. Bolo mi jej ľúto, ale nemohla som nič robiť...
Celé štyri roky sme sa "stretávali" v tej knižnici, kde ona pracovala vo výdaji kníh a ja som si tam chodila tie knihy požičiavať. Ona stála na jednej strane pultu a ja na druhej, priamo naproti. Nezavadila však o mňa ani pohľadom, i keď som veľmi po tom túžila. Po nejakej dobe, už ani neviem kedy, sa mi stratila z očí na dobro.
Nech za jej neprijatím na vysokú školu bolo čokoľvek - najpravdepodobnejšie to boli politické či "kádrové" dôvody, dlho ma ešte bolelo, ako závisť a neprajnosť dokázala zničiť naše dlhoročné priateľstvo...
PR

SMRT

20. června 2010 v 20:35 | Klevka |  TÉMA TÝDNE

SMRT…SMRT

(Téma týdne)
Při vyslovení toho slova si asi každý představí to, co nám už tradičně nabízí naše západní kultura - obrázek lebky s překříženými hnáty nebo kostlivce s kosou spojovaného s nevyhnutelným koncem existence člověka v pozemském světě.
Ve filozofickém výkladu slova je obsažena "ztráta nebo zmizení nějaké bytosti z roviny fyzického světa". To je pojetí smrti, jak ji vnímají naše nedokonalé smysly. Její fyzický zánik či zmizení se však neomezuje jenom na oblast naší vnější smyslové zkušenosti; prožíváme ji i v oblasti vnitřní, v oblasti vědomí, z něhož postupně zmizí i obrazy a představy spojené s onou bytostí - to znamená, že na ni postupně "zapomínáme". Proces zapomínání vlastně každou noc "zachvacuje"  celou lidskou paměť, vůli i chápání, pročež se v něm ve spánku zcela ztrácíme… A tak zapomínání, spánek a smrt jsou pouze různé formy téhož procesu - mizení, odstranění nebo ztráty.
 Pro lidské bytosti je smrt skutečná, protože jsme jediný druh, který poznal její nevyhnutelnost (po biblickém "pádu do hříchu"). Z toho se vyvinula řada věroučných systémů o tom, co nám smrt ukládá. Ve zmíněné západní kultuře bývá vyhlídka na smrt neradostná, a právě tak ji ztělesňuje ten kostlivec s kosou, kterého známe například z  karetního systému tarot. Podle této představy odcházíme na věčnost, kterou máme strávit s Bohem v nebi nebo s Ďáblem v pekle, musíme opustit svou rodinu, přátele, majetek a nakonec i tělo. Kdo však má menší hříchy, může činit pokání v očistci.
Staří Egypťané připisovali životu po smrti podobné rysy, jaké měl právě dovršený život, proto své zemřelé vybavovali do dalšího světa věcmi a pohodlím, který byl nezbytný už v jejich zdejším životě, často včetně služebníků, zvířat či manželek.
V mnoha kulturách najdeme různé iniciační praktiky, které smrt napodobují díky přesvědčení, že poznání smrti přichází pouze ze zkušenosti.
Východní filozofie učí o reinkarnaci, o "opuštění těla", když jedinec splnil svůj daný úkol v "tomto životě", neboli "karma", a o dalším příjímání těla, když nastane potřeba zahájit další fázi jeho pozemského "školení". Toto pojetí vychází z přesvědčení, že fyzické tělo i všechny pozemské statky jsme dostali jenom jako půjčku, abychom mohli splnit úkol, pro který jsme se zde ocitli.
Práce některých věhlasných autorů 20. století nebo např. knihy Raymonda Moodyho či dokonce osobní zkušenosti (herečka Shirley McLaine) jsou jedněmi z mnoha zdrojů, které v poslední době dodávají stále více věrohodnosti teorii o reinkarnaci a její reálné existenci. Praktiky hypnózy a regrese do minulých životů dokazují zcela přesvědčivě, že když tělo zestárne, je nemocné či zraněné, vědomí se z těla stahuje. V takých chvílích (prý k tomu dochází i krátkodobě v některých fázích spánku) duch člověka přebývá v jiných sférách a asimiluje své pozemské vztahy a jednání, dokud jeho Vyšší Já neusoudí, že je na čase, aby opět vstoupil do fyzického světa a dále pracoval na zdokonalování své vlastní podstaty…
V současnosti se stále častěji setkáváme s tím, že lidé zvažují své "právo zvolit si" milosrdné nástroje, které by ukončily jejich extrémní fyzické nebo duševní utrpení posledních dnů, a rozhodují se pro eutanazii. Zde je zapotřebí veliké opatrnosti (i zodpovědnosti zákonodárců), aby svým rozhodnutím vědomě neublížili svým blízkým, nebo aby se tímto alternativním způsobem zbytečně nevyhýbali svému přirozenému, ač bolestnému růstu.
Ta nesmírná bolest ze ztráty blízkého člověka se totiž nevyhnutně přenáší i na pozůstalé - když jsme s nějakou bytostí, která se právě vytratila z našeho života, spojeni dlouhodobým vztahem a hlubokými city a až nyní si začínáme uvědomovat, že ji nikdo a nic nemůže nahradit, u citlivých lidí může někdy vést k dlouhodobému traumatu …
Při studiu četných proudů soudobé i starší filozofie (i psychologie) se setkáme i s dalšími představami a výklady této problematiky. Avšak bez ohledu na to, s jakou "filozofickou" perspektivou na svůj život hledíme, měli bychom přijmout okolnosti našeho života jako takové a udělat z něj či s ním to nejlepší, co je možné, abychom se i za daných okolností stali co nejkvalitnějšími lidskými jedinci.
rak

PS:
Obrázek vpravo je osmou kartou francouzského systému Lenormand, která dostala název "rakev". Je uvedena tímto návodem na použití ve výkladu velké tabule:
" "Rakev" je zlé znamení:zkáza nebo nemoc nebo smrt. Když je ale rakev daleko, ta svízel nebude tak velká."
Pro milovníky karetních výkladů dodáváme, že žádná podobná karta nikdy nepředvídá skutečný fyzický skon člověka - je pouze znamením pro konec něčeho zastaralého, aby se uvolnila cesta novým tendencem...

SETIPÁCKÉ VERŠOVÁNÍ

13. června 2010 v 17:37 | KLEVKA |  STUDUJEME ZA ŠKOLOU
Čtenáři tohoto blogu se už měli možnost seznámit s ideou projektu aktivního internetového vzdělávání seniorů SETIP, který se už druhým rokem uskutečňuje pod záštitou EU jako jedna z forem U3V pro seniory na OU Ostrava, a nyní, v červnu, končí jeho druhá etapa.
Letošní přednáškový cyklus Největší Čech (provázený četnými aktivitami účastníků) byl v květnu
set
završen přednáškou o nejvýznamnějších osobnostech Španělska, Portugalska a Slovinska, jak je zvolili naši partneři projektu SETIP v těchto zemích, a všichni už s jistou dávkou pochopitelné nostalgie očekávali slavnostní předávání certifikátů - diplomů, na kterém budou přítomní i četní hosté….
Nejeden účastník projektu, vědom si jeho mimořádnosti a kvality, hledal ta nejvýstižnější slova díků  jeho iniciátorům, objevovaly se vtipné kratší či delší verše na jejich adresu, dokonce vznikla i "hymna Setipu".
Nebýt SETIPu, možná by nevznikl ani tento blog, vždyť pro kolik seniorů, sedmdesátníků či osmdesátníků je "normální", že má tolik odvahy a píše do vlastního blogu nebo zveřejňuje své práce na internetu, jako je tomu zde?
A tak k četným slovům poděkování připojujeme i toto příležitostné "veršování" věnované nejen iniciátorům projektu ("Zdenka, Tomáš"), ale i jako pozdrav našim zahraničním hostům, protože naším setkáním v Ostravě nic nekončí - v naší "virtuální třídě" už připravujeme práci na dalších společných prokektech ...

Zdenka, Tomáš, SETÍPek,
to je fakt dobrý vtípek!
S rentiérským talentem
brouzdati internetem!

Klávesnice, displej, myš...
Kam to klikáš?! Nevidíš?!
Esej, test i úkoly
za "Jedničku" přebolí.

Portugalci, Španělé,
Slovinci - z jižní země
do černé Ostravy
pozdravy posílají...

Buďte zdrávi, přátelé,
slavte s námi vesele!
SETIP, pak U-Ká-eS
Včera - Zítra.
Radost dnes!




BEATLES - JAK TO BYLO

9. června 2010 v 21:39 | Klevka |  TÉMA TÝDNE
(Téma týdne - Beatles)

PAUL IS DEAD

Pavel je mrtvý - pod tímto názvem byla v 70. letech 20. století známá "konspirační" teorie, podle níž byl v roce 1966 Paul McCartney z Beatles nahrazen dvojníkem, protože údajně zahynul při automobilové nehodě.
University of Michigan totiž v roce 1969 ve svých univerzitních novinách uveřejnila článek, v němž se s jistým nadlehčením tvrdilo, že Paul McCartney údajně zemřel při automobilové nehodě. K článku byl připojen následovný popis nehody:BBB
Jednou dopoledne, v listopadu 1966, Paul McCartney cestoval svým vozem. Kolem 5 hodiny odpoledne spatřil na silnici ženu v policejní uniformě, otočil se za ní a nevšiml si, že na semaforu před ním už naskočila červená. Jeho vůz proto prudce narazil na auto před ním a okamžitě vzplanul. Paul utrpěl vážné popáleniny a důsledkem velkého nárazu ztratil všechny zuby, proto jej po nehodě nebylo možné identifikovat.
Po této nehodě zbývající členové kapely John Lennon, George Harrison a Ringo Starr na naléhání svých manažerů i vedení nahrávací společnosti jeho smrt ututlali a ihned uspořádali konkurz na dvojníka Paula McCartneyho. Vítěz soutěže William Campbell (nebo Shears) se musel podrobit několika plastickým operacím, a až pak mohl zaujmout Paulovo místo ve skupině. Avšak Beatles se s tím nechtěli smířit a od té doby své fanoušky skrytými náznaky (v názvech i textech písní, na přebalech a pod.) stále upozorňovali  na tuto nešťastnou událost.
Krátce nato se této události věnoval rozhlasový moderátor Russell Gibb
z Detroitu, čímž se tato "teorie" stala všeobecně známou a způsobila značný rozruch. Mnoho fanoušků Beatles, kteří jeho příběhu uvěřili, se neúnavně snažili najít "důkazy" o smrti Pavla McCartneyho...
V roce 2007 dostala diskuse o teorii "Pavel je mrtvý" nový impuls. Podnětem k tomu byla stížnost, kterou podala 46-letá geriatrická zdravotní sestra z Berlinu Moabitu. Tvrdí, že je McCartneyho dcera, protože její matka měla v letech 1959-1962 poměr s McCartneym. Obviňuje ho, že při prokazování otc
ovství se při testech v roce 1984 nechal zastoupit dvojníkem… Tvrdí, že podpis "otce" na nálezu je falšovaný, protože "... poukazuje na praváka, a fotografie údajně nezobrazuje McCartneyho..."
pmc

SYMBOLY TAROTU /6

8. června 2010 v 12:43 | Klevka |  KARTY HRACÍ I VYKLÁDACÍ
(Upozornění čtenářům : Všechny příspěvky tohoto blogu jsou pod ochranou zákona o autorských právech.)

O původu tarotových karet jsme se na tomto blogu zmiňovali už v příspěvcích o vzniku a původu karet obecně. Mnozí z nás je znají (zejména Rider-White tarot) jako karty orákula, tedy karty pro výklad či nahlížení do "osudu", které odpovídají na otázky, nakolik je náhoda náhodná.
Symboly tarotu se nazývají "arkána", což v překladu znamená "archa, schrána, nádoba".
Každé z dvaceti dvou arkán - karet - představuje celou "knihu" poznání, tedy jakési encyklopedické pojednání o vzdělávání osobnosti, jejího intelektu a duše. V učení odvěké moudrosti to znamená poznat sebe sama jako Zdroj. Touto jejich funkcí se zabývaly magické a hermetické školy minulosti a rozvinuly tradici, kterou se někteří autoři snaží v současnosti oživovat.
Symbolika tarotových karet je tedy mnohovrstevná, proto jsou výborným pomocníkem při meditaci. Jejím cílem je zkoumat vlastní život a objevovat, v čem nás naše touhy, motivy a jednání posouvají vpřed a v čem nás omezují, čímž nám pomáhají zvládat problémy každodenního života.
V dnešní přetechnizované době zaměřené na materiální "hodnoty" bude tudíž víc než užitečné, když se budeme postupně seznamovat s hermetickým výkladem francouzského či marseilleského sytému tarotových symbolů, protože u nás není známý a nabízí "neotřelý" pohled na mravní hodnoty.

Ještě doznívají tóny měsíce lásky, proto se nejprve zastavíme při šesté kartě, jejímž symbolem či arkánem je "ZAMILOVANÝ", v některých jiných variantách má název MILENCI .
tarot 6
Na obrazu této karty vidíme, jak černovlasá žena s vyzývavým výrazem v tváři drží mladého muže za rameno a ta druhá, světlovlasá a oblečená v modrém plášti, mírným gestem levé ruky ukazuje k jeho srdci. Přímo nad nimi vidíme dětskou postavičku okřídleného lukostřelce, za kterým je na pozadí bílá koule šlehající červené, žluté a modré plameny - právě se chystá vystřelit šíp směrem na druhé rameno toho mladíka.
Když budeme obraz šesté karty pozorovat kontemplativně, docela jasně uslyšíme, jak nějaký hlas říká: "Našla jsem tě," a jiný hlas, který říká: "Kdo mne hledá, ten mne najde!" Jsou to hlasy smyslnosti a srdce provázené ohnivými blesky shora, o nichž mluví ve své písni i král Šalomoun.
Podle hermetických výkladů ústředním tématem šestého arkána je proto naplnění slibu mravní čistoty. Obdobně to bylo u pátého arkána, jehož základním tématem je chudoba, i čtvrtého, které nabádá k poslušnosti. Šesté arkánum je tedy shrnutím obou předchozích arkánů, neboť cudnost či mravní čistota je plodem poslušnosti a chudoby. Shrnuje všechny tři "sliby" neboli metody duchovní výchovy, přičemž tyto "sliby" konfrontuje s protichůdnými zkouškami nebo pokušeními. Mladík šestého arkána si dobře uvědomuje, že volba, před niž je postaven, má dalekosáhlejší význam než volba mezi neřestí a ctností. Zde se jedná o volbu mezi cestou poslušnosti, chudoby a ctnosti na jedné straně a cestou moci, bohatství a nemravnosti na straně druhé.
Praktický návod arkána "Zamilovaný" se tedy vztahuje na všechny tři sliby a na tři pokušení, která jim odporují.
Jenom tehdy může být člověk mravný, pokud miluje celou svou bytostí. Mravnost není celistvost bytí v jeho netečnosti či lhostejnosti, ale spíše v lásce, "jež je silná jako smrt a jejíž šípy jsou ohnivé střely, jsou to plameny věčného". Je to živoucí jednota. Je to trojice ducha, duše a těla, které jsou jako jeden, a druhá trojka - duch, duše a tělo - které jsou (jako) jeden; a tři a tři je šest, a šest jsou dva, a dva jsou jedno. Toto je formule čistoty v lásce. Je to rovnice vztahu Adam-Eva, která vyjadřuje princip čistoty, živé vzpomínky na Ráj.
Zde najdeme také odpověď na otázku, v jakém vztahu je vzorec čistoty "Adam-Eva" k celibátu mnichů a jeptišek
Láska je silná jako smrt, tj. smrt ji nezničí. Smrt nemůže ovlivnit ani to, že zapomeneme, ani to, že přestaneme doufat. Jsou mezi námi takové lidské duše, které v sobě nesou plamen vzpomínky na Ráj a nemohou na něj ani zapomenout, ani přestat doufat. A pokud přijdou na svět s otiskem této rajské vzpomínky a ještě k tomu s otiskem vědomí, že setkání s tím druhým se v tomto životě zde dole neuskuteční, pak prožijí tento život jako ovdovělí, avšak jenom pokud si vzpomenou; a pokud doufají, prožijí jej jako zasnoubení. A tak jsou všichni opravdoví mniši v hloubi svého srdce vdovci a ženiši a všechny opravdové jeptišky jsou vdovy a nevěsty. Skutečný celibát svědčí o věčnosti lásky stejně, jako zázrak opravdového manželství svědčí o jeho realitě.
laska---

ČEST PRÁCI!

6. června 2010 v 13:07 | Klevka |  TÉMA TÝDNE
Téma týdne - Komunismus

Pro děti narozené uprostřed války začalo vše zcela nenápadně.
Kdo by se v šesti letech, kdy se lidskému tvorečkovi teprve začínají otevírat obzory světa, do kterého se narodil, pozastavoval nad tím, že škola, na kterou se tak těší, je klášterní nebo ne, zda se jmenuje "lidová" nebo "státní"…
Nicméně pozdější léta ukázala, že to bylo dost podstatné. Že když klášterní "dievčenskú školu" s názvem "Národná škola osemnásta" v roce 1948 přejmenovali na "XVIII. Štátnu ľudovú školu", dali světu signál, že v té nové "lidové demokracii" nepatří vše národu, ale LIDU, tedy státu, který začal budovat komunismus … A kdo byl ten "stát"? Vysvětlovali nám, že jsme státem dělníků a rolníků, ale už nám neřekli, kam se poděli ti ostatní… obchodníci, řemeslníci, úředníci, vědci…
Brzo se však ukázalo, že to bez "pracující inteligence" nepůjde, a tak jsme se stali lidově-demokratickým státem "dělníků, rolníků a pracující inteligence", jen hlavou mi vrtalo mnoho otázek, na které jsem se tehdy styděla zeptat, mezi nimi i ta, zda existuje i "nepracující inteligence" … Ale později se nám vše zdůvodnilo - neoddělitelnou součástí školních osnov během celé mé školní docházky byly ideje marxizmu-leninizmu, dokonce studium cizích jazyků na filozofické fakultě bych nebyla ukončila bez státní zkoušky z "vědeckého ateismu" v posledním ročníku…
Do takového státu tedy rozhodně nepatřily ty vlídné jeptišky, které nám daly základy školních dovedností a vštěpovaly nám mravní zásady, ani faráři a všichni ti další "přisluhovači imperialismu"…
(Ze vzpomínkové knížky)
…Ešte než sme prvého septembra 1949 prišli do školy, už v lete sa medzi ľuďmi tajnostkársky povrávalo, čo sa to stalo s kláštormi, mníchmi a mníškami, že vraj ich všetkých pozatvárali... Dokonca i medzi deťmi sa šuškalo, že už to nebude ako vlani, že už nás nebudú učiť mníšky, ale iní učitelia...
Koho to pozatvárali? A prečo? Nechápali sme, čo sa robí.
Prvého septembra nás v škole čakali zmeny. V triede nás privítala "civilná" učiteľka, pani Katraffová, ktorá sa v druhom ročníku stala našou triednou učitelkou a učila nás všetky predmety okrem náboženstva. Mníšky ani farára nebolo vidno. A názov školy sa zmenil na "XVIII. národná škola smiešaná".
Riaditeľ zostal. Zatiaľ.
Keď teraz na začiatku vyučovania prišla učiteľka do triedy, vstali sme z lavíc a zborovo sme ju pozdravili: "Česť práci!"
Učiteľka odpovedala: "Práci česť!" Potom sme zborovo zaspievali "Pieseň práce", sadli si a hodina mohla začať.
ff
Na druhú hodinu, ktorou bolo náboženstvo, prišiel pán farár z kláštorného kostolíka, postavili sme sa a pozdravili: "Pochválen buď Pán Ježiš Kristus!"
"Na veky amen!" odpovedal pán farár a pomodlili sme sa Otčenáš. To sa potom opakovalo i na konci hodiny náboženstva.
Ďalšie hodiny sme potom mali opäť s našou triednou učiteľkou a na konci vyučovania sme opäť zborovo zaspievali "Pieseň práce", která oslavovala vznešenú prácu "armády otrokov" a končila slovami: "Buď práci česť!"
Všetko sa opakovalo deň po dni, týždeň po týždni a nám pripadalo celkom normálne, že učiteľov sme zdravili "Práci česť!", farára "Buď pochválený Pán Ježiš Kristus!", a to sme ich na chodbách stretávali dosť často a trebárs i súčasne.
Oba pozdravy sa takto svorne a striedavo ozývali školou ešte asi dva roky, pokiaľ sa rodičom darilo na riaditeľstve školy presadzovať, že ich deti budú mať v osnovách i naďalej aspoň jednu hodinu náboženstva týždenne..."
Keď sme sa vrátili zo školy domov, našich susedov sme zdravili "Dobrý deň!" a rodičov "(Ruky)Bozkávam!"...
fff