ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ...

Červenec 2010

MŮJ KAMARÁD MINISTRANT

31. července 2010 v 16:12 | KLEVKA |  TÉMA TÝDNE
min
(Téme týdne je HOMOSEXUALITA)
Když jsem byla ještě v útlém věku a poté školačka, moje matka mne brávala na nedělní dopolední mše do jednoho z krásných kostelů (nejen těch katolických) našeho krásného města (Bratislava). Tam jsem ho uviděla poprvé. Vlastně mne na něj upozornila matka, když se mne jednou zeptala, jak se mi "líbil ten ministrant vpravo od kněze celebrujícího mši". Tehdy jsem si ho ještě nemohla vybavit, protože těch ministrantů tam bylo několik. Na další mši opět ministroval, a tak jsem se na něj zadívala. Byl asi mého věku (11 - 12 let), měl tmavé vlasy hladce sčesané na jednu stranu, ruce vždy zbožně složené k modlitbě, oči upřené vzhůru k oltáři a vůbec, i celkově z něj vyzařovala jakási pokora a zbožnost a ministrantský oděv jen dolaďoval tento dojem.
Čas ubíhal, já jsem se stále více věnovala svým zálibám a matka, navzdory otcovým neustálým námitkám (v 50. letech byl bedlivě sledován dvojicí mužů v kožených kabátech), chodila na mši stále častěji - sama. Když jsem pak dělala přijímací pohovory na gymnázium, koho jsem to na chodbě neviděla? No toho "našeho" ministranta! Konečně jsem měla možnost dozvědět se jeho jméno - Dušan. Doma jsem matce ihned referovala tuto "senzační" novinu a zdálo se mi, že se tehdy usmívala. Jakýmsi "řízením osudu" jsme se dostali do jedné třídy a stali se z nás spolužáci. Vzhledem se téměř nezměnil, i nyní z něj vyzařoval klid a mírnost a jeho gestikulace i chůze připomínala spíše dívku než kluka, proto se nikdy nezapojoval do "klukovin" nebo sportovních aktivit našich spolužáků, ani si mezi nimi nenašel žádného kamaráda. Ze mne se postupně stával "fanda" cizích jazyků i čtenář krásné literatury a už několik let jsem měla možnost chodit i na divadelní předplatné, a tak jsem záhy zjistila, že s Dušanem si opravdu máme o čem povídat. On také hodně četl, zajímal se o cizí jazyky, chodil do divadla. Avšak občas i před ostatními spolužáky vyprávěl o tom, že nejčastěji chodí na baletní představení, a dokonce zadarmo (!), jak po představení chodí do zákulisí za "baleťáky" a pak se spolu baví v divadelním klubu… Samozřejmě netrvalo dlouho, a nahlas nevyřčený soud kolektivu byl zpečetěn - Dušan zůstal ve třídě docela osamocen. Mně to vůbec nevadilo, měla jsem ho za kamaráda a on si můj vztah velmi cenil. Jestli to byla náhoda nebo ne, po maturitě jsme se nejen oba dostali spolu na univerzitu, ale dokonce i na stejnou jazykovou specializaci, a tak se z nás opět stali kolegové. Zůstali jsme i nadále kamarádi a on se mi stále více svěřoval i se svým soukromím, proto vím, že snad ve druhém nebo třetím ročníku, to nám bylo zhruba 19 let, měl dokonce vážnější známost s mužem…
Na přednáškách i seminářích jsme sedávali spolu nebo blízko sebe, a tak jsem byla rovněž svědkem jeho diskusí na seminářích, na kterých svými s ohledem k věku "slušnými" znalostmi nebo příliš zasvěcenými otázkami přivedl někdy lektora "do úzkých". Jeho sexuální orientace nezůstala utajena našim ročníkovým kolegům ani našim přednášejícím a nebylo možné si nevšimnout, že z jednoho nebo druhého důvodu se Dušan u leckterého z nich netěšil velké oblibě. Nejvíce antipatií mu projevovala "naše" docentka, zástupkyně vedoucího naší katedry, u níž jsme pak museli dělat i dílčí státnicovou zkoušku. V kontaktu se studenty byla nepříjemná a odměřená a svou nepřístupností si zřejmě "odcizila" i syna, který chodil s námi do ročníku. Když jsem během studia pracovala na naší katedře jako pomocná vědecká sila, ani jednou jsem neviděla, že by přišel navštívit svou matku v práci … zato když jsme jednou byly s paní docentkou v pracovně samy,  požádala
mne, abych jí podávala pravidelné informace o tom, s kým se její syn stýká, kam chodí a co dělá…!!!
Dušan po celou dobu studia dělal zkoušky i klasifikované zápočty hned na první termín a s velmi dobrým prospěchem. Po ukončení 5.ročníka se odstěhoval do Prahy (za přítelem i za prací překladatele) a na státnicové zkoušky už musel dojíždět. Udělal je však postupně všechny v řádných termínech - až na jednu. Byly to "dějiny starší německé literatury" u naší docentky! Vzhledem k plánované praxi překladatelů nebo tlumočníků, která tehdy stála před námi, opravdu "nezbytná" zkouška a ještě k tomu ze  starších dějin!Dušan musel zažádat o povolení opravného termínu, který však byl až za půl roku - to dělali státní zkoušky už naši mladší kolegové. Všichni uspěli, jenom Dušan ne - samozřejmě ho zkoušela docentka! Další žádost o druhý opravný termín - opět za půl roku s repetenty z nižšího ročníku. Ti uspěli z 98%, ale Dušan opět u docentky neprošel! Nyní už na něm bylo vidět, že má vztek. Tento mírný, tolerantní, vzdělaný a inteligentní člověk měl vztek! Pochopitelně. Nepomohlo, že jsem tam přišla a na chodbě mu držela palce. Tímto "neúspěchem" měl vyčerpané možnosti řádně ukončit pětileté studium, to věděli všichni. Nabízela se ještě jedna, ta nejkrajnější možnost - požádat o děkanský termín. Samozřejmě, že tak učinil, i když to tehdy byla velká ostuda! (Ostatně ostudou byly už ty "řádné" opravné termíny.) Vždyť pět let života stráveného poctivým studiem a další víc než rok trápení kvůli jedné dílčí zkoušce z velmi nepatrné části obsáhlého studijního plánu, která byla pro praxi víc než zanedbatelná, to nelze vzdát či zahodit. O to víc se dalo čekat, že konečně se mu to povede. Děkan jeho žádost schválil a "repetent" byl zařazen ke skupině nastávajících absolventů, tedy za další rok… Ti uspěli na 98%, Dušan - ….
Už se mi ani nechce pokračovat. Vzala jsem si tehdy z práce volno, seděla jsem opět na chodbě, nervy napjaté k prasknutí. Během čekání na oznámení výsledků někdo nechal pootevřené dveře z kanceláře vedoucího katedry, odkud jsem zaslechla "… ale, paní kolegyně, vždyť to byl jeden z našich nejlepších studentů…". Bylo nad slunce jasné, o co jde, ale díky té větě jsem doufala, že to Dušan konečně "dostane". Za nějakou chvíli se otevřely dveře zkušební místnosti a čekající byli pozváni k vyhlášení výsledků. Ty minuty se mi na chodbě přeměnily na hodiny, až konečně ze dveří začaly vycházet usměvavé obličeje zářící štěstím, až na jeden… Nechtěla jsem věřit vlastním očím ani uším, protože vím, co Dušan uměl… Bylo to opravdu neuvěřitelné, bylo nepochopitelné, co dokáže jedna zatvrzelá "učitelka". To studium, vlastně ta léta strávená na fakultě byla zcela zbytečná! Dušan nebyl schopen se mnou ani mluvit, protože oči se mu už leskly slzami - rychle se vytratil z budovy… a od té doby jsem ho neviděla.
Co říct? Doba i společnost se za těch téměř padesát let změnila k nepoznání....
První, co mne napadá, je letošní postesknutí jedné zkušené vysokoškolské učitelky o tom, jak se dnes píší nejen seminární práce, ale i diplomové, ba i rigorózní či …
A to, co se "provalilo" v Plzni (děje se totiž i na jiných školách), to určitě muselo nyní přivádět Dušana k zuřivosti…
To je výsměch tomu úsilí, jaké jsme my museli vkládat do studia i přístupu k povinnostem vůbec.
A tak tento příběh nabízím k úvaze nejen dnešním studentům, ale i mladým lidem obecně, protože opravdu stojí za zamyšlení.
O čem? O tom, zda vědí, jaké vymoženosti se jim dnes nabízejí, zda je nezneužívají a ještě třeba na úkor jiných, kolik úsilí vkládají do svého životního snažení aj., ale rovněž zamyšlení o společnosti - o jejích prioritách a morálce, o její toleranci či předsudcích, také o úloze každého jednotlivce, která mu je přisouzena v jeho pracovním či rodinném společenství … a nakonec také o právu a neprávu

KOMENSKÝ A REKLAMA

15. července 2010 v 18:18 | Klevka |  ÚVAHY O DNEŠKU
"MRAVOUČNÉ DESATERO" V SHOPPING PARKU

Máme po volbách a každého asi zajímá,
co nás čeká a co nám přichystá nová vláda, jak přežijeme krizi (tu finanční), zda se konečně změní morálka (nejen) politiků...a zda se naplní příslovečné rčení o tom, že "každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží" opět v tom negativním smyslu...
Kdysi, na začátku své profesní praxe, jsem si jako mnoho jiných zanícených idealistů myslela, že Komenského ideje jsou v naší společnosti tak vžité, že s nimi asi není třeba mnoho lidí obzvláště seznamovat, zejména těch vzdělaných a pedagogů. A byla jsem přesvědčená, že rodina i škola jsou zde na to, aby tyto ideje vštěpovaly dětem už od nejútlejšího věku...
Ty naivko! - řekla mi tehdy jedna starší a moudrá kamarádka.
Měla pravdu. Po letitých zkušenostech s přístupem rodičů k výchově svých dětí a mladých lidí k povinnostem, s jejich chováním k starším lidem a zejména po mých nedávných (poněkud šokujících) zážitcích s neetickým chováním obecně, které jsem popsala v této rubrice pod názvem "Rozežraní senioři" ("zkušená" učitelka kolem padesátky) nebo "Průkazka" (dorostenec v tramvaji), už o tom  přesvědčena nejsem, ba je mi ze všeho dost smutno. Že by se "dobré mravy" vytratily z našeho života jako se ze škol vytratily rákosky nebo jak z jazyka mizí slovní archaismy?
Ale, naděje umírá poslední...
Když jsem nedávno v kozlovickém skazenu "Obecná škola" mezi didaktickými obrazy na zdi objevila Komenského "Mravoučné desatero", první, co mne zcela mimoděk napadlo, bylo REKLAMA.
???
Ano, to je ono! Reklama, ta reklama, která dnes tak neodbytně, ba vtíravě a neúnavně všude přesvědčuje lidi, kam mají cestovat, kam mají ukládat své peníze či dokonce kde si je mají "výhodně" půjčovat (což samo o sobě počítá s lehkomyslným či nezodpovědným hospodařením), co mají kupovat, a čím víc toho bude, tím líp, jaká láce to všechno je, nebo dokonce že všechno je téměř zadarmo, a - obchodníkům se daří…
Na mysle lidí působí neodbytně i masivní reklama ve sdělovacích prostředcích, na billboardech podél našich dálnic nebo v městských ulicích či dokonce na autech poslanců... Když se na ostravských ulicích objevil automobil pana Zaorálka s blahosklonným a nepřehlédnutelným předvolebním sloganem o obyčejných lidech, určitě neunikl pozornosti žádného potenciálního voliče.  A nejen voliče, prostě obyčejného Ostraváka...
Nebo se o víkendech podívejte do přeplněných hypermarketů a "šopingparků", které hýří reklamami - někdejší nedělní dopolední návštěvy kostelů a odpolední návštěvy lunaparků nebo rodinné procházky nahradily návštěvy hypermarketů i s jejich fastfoody a přepáleným olejem jako neopomenutelný cíl společně stráveného svátku i svátečního jídla pro celou rodinu…
A tak dál... a podobně...
Taková reklama může přeci propagovat i myšlenky Komenského a vštěpovat je do myslí (nejen dospívajících) lidí stejně úspěšně, jak se obchodníkům daří prodávat reklamou nabízené produkty...
Proč by to tedy nešlo s Komenského "Desaterem"?!
Na wikipedii jsem našla tuto definici reklamy, dokonce schválenou naším zákonodárným orgánem,  parlamentem, v roce 1995: "...reklamou se rozumí přesvědčovací proces, kterým jsou hledáni uživatelé zboží, služeb nebo myšlenek prostřednictvím komunikačních médií..."
Perfektní! Jestliže parlament schvaluje prostřednictvím reklamy propagovat nejen zboží a služby, ale i myšlenky, pak by k nim měly bezesporu patřit i ty humánní a výchovné myšlenky Komenského…
No, tak v čem je problém?! Vždyť vše bude jako dosud.
Na všech televizních kanálech a všech rozhlasových stanicích budeme každých 15 minut, i během koncertu nebo napínavého filmu či sportovní soutěže, vysílat spoty s těmito myšlenkami... Billboardy na silnicích, dálnicích nebo v každém hypermarketu budou hlásat toto Desatero... Mravoučným desaterem zaplníme polovinu stránek každého vydání všech deníků, celostátních i těch regionálních, do časopisů budou vkládány celostránkové reklamy s textem Desatera... A naši fotbalisté, hokejisté, tenisté a vůbec reprezentanti ve všech sportech budou nosit jméno Komenského na všech částech své výstroje nebo svého dresu ... I každý poslanec si  vybere jedno z ponaučení a umístí je na své služební auto, na dveře nebo okno své kanceláře... Rovněž další formy propagace jsou možné a vítané!
Myslím, že po takové popularizaci se tyto výchovné a humánní myšlenky určitě ujmou - přinejmenším tak, jak se to povedlo obchodním reklamám...
Prosím? ...  Že to nepůjde? ... Proč?! ... Že se do toho nikomu nechce? ... Peníze???
???????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????kdes



KRUTOMLUV SE OPRAVDU ZLOBÍ?

11. července 2010 v 16:05 | KLEVKA |  ÚVAHY O DNEŠKU

Post Scriptum aneb PRE-SCRIPTUM

PS jakožko dodatek dopisu či jakéhokoliv textu se samozřejmě vkládá na jeho závěr. Já jej však musím dodatečně předsunout, tedy použít PRE-SCRIPTUM K následujícímu textu, který byl reakcí na TÉMA TÝDNE vyhlášeného administrací tohoto blogu. Nevím, zda došlo k technické chybě nebo se text Krutomluvovi prostě nelíbil, text se v seznamu článků jednoduše neobjevil (vložen v neděli 10.7. 2010 v 16:05). Proto prosím čtenáře, aby mi prominuli změnu názvu z KRUTOMLUV  na KRUTOMLUV SE OPRAVDU ZLOBÍ ? i přesunutí článku (13.7. 2010) do jiné rubriky - není to změna způsobená mou náladou ani rozmarem.

(Téma týdne - KRUTOMLUV)
Postrach se zlobí! Zlobr je zlý! Krutomluv je krutý! Hlídací či Zuřivý pes zuří …
Postrach, Spytihněv, Krutomluv, to vše jsou jména, která zcela přirozeně vzbuzují …respekt? ... obavy?.... strach? Vždyť to je horší než ve školních škamnech!
Zřejmě označují člověka přinejmenším přísného, ale je to i člověk NECHYBUJÍCÍ? Nebo jsou ta jména mimikry, za kterými se ukrývá člověk chápající, lidský, a proto - také chybující?
Vlastně bych neměla psát žádný příspěvek na toto téma, protože "hrůzu" jsem měla já, když jsem před nějakými 16 lety měla pro ředitele napsat svou první zprávu na počítači. Pak jsem jej sice používala jako skvělý psací stroj, ale v životě by mne nebylo nenapadlo, že jednou budu psát příspěvky do jakéhosi blogu. "Tykat" jsem si s počítačem začala teprve nedávno, takže proti mladé (a co teprve té nejmladší!) generaci, která nasávala počítačové dovednosti už z kojenecké láhve, jsem v značné nevýhodě, protože neovládám ještě všechny jeho finesy - jenom takové ty základní dovednosti, které stačí na to, abych si mohla založit blog a ukládat na něj to, co napíšu a co chci, respektive musím ještě lidem sdělit.
Z předchozího tedy plyne, že si zde (teprve krátkou dobu - předtím nebyl čas na takovou kratochvíli) vedu blog, o němž si myslím, že je (převážně) autorský, jakýsi deníček myšlenek, zkušeností, zážitků a dojmů, ale i poznatků - vždyť "člověk má celý život na to, aby se učil". "Vyjádřili" se na něm i mí dva kamarádi, ale to je spíše "výjimka, která potvrzuje pravidlo". A tak mi jednou jeden z nich řekl: Proč nepřihlásíš svůj blog do autorského klubu?! Sice jsem se na chvíli zamyslela, ale rychle jsem řekla "ne".
Nechci přihlašovat svůj blog do autorského klubu, a tak ani moc často nesleduji diskusi na jeho stránkách. Nejen proto, že nemám odvahu konkurovat mladým "blogerům", důvodů je několik.
Tak nejprve proto, že s tím počítačem to opravdu (a bohužel) ještě neumím tak, abych vytvářela vlastní grafiku, pak …prvním dojmem ze čtení recenzí byla přísnost, která však působí trochu rozporuplně, … dále se na něm prý nesmí objevovat "cizí" fotografie - i když to jsou pouze ilustrační fotografie k autorským článkům (?), zato se zde setkávám s videi z YOU TUBE (původní?) a např. i s takovým hodnocením jako "to video je dost dobrý článek"… - lze srovnávat různé formy sebevyjádření - např. fotografie/video-psané slovo - jako rovnocenné a podle stejných kritérií, přičemž obojí má svá samostatná kritéria hodnocení jejich úrovně? Pokud jsou na blogu vkládány jenom fotografie (nebo vlastní grafická tvorba), jak je lze srovnávat s čistě "textařským" blogem…? Jako broskve s meruňkami? - i když jsem už takovou broskvo-meruňku skutečně jedla - ani ryba, ani rak…
Někdy se také trochu divím, jaký druh tvorby zde "splňuje" estetická kritéria (estetika = KRÁSNO) a bezděky se musím ptát "o čem to je?"… A co vzkazy typu "hlasni na mne" a podobně? Rovněž se divím, vlastně to mne pobuřuje, co rodilí Češi dělají s jazykem,  jehož psanou podobu před více jak tisícem let dostali do vínku od věrozvěstů, jak nerespektují (nebo neumí?) pravopis nebo morfologii a stavbu věty, jak svůj jazyk nekultivují… a slovník?! To se však týká žurnalistiky obecně, bohužel. Jsem člověk konzervativní, tj. vyznávající hodnoty lidské i morální a vážící si všeho, co vytvořil lidský um i ruce, a - co je naše. Tedy i jazyka. V Čechách jazyka českého, a to nejsem Češka…
A že zde - na blogu.cz - nacházím tolik angličtiny (!?), to pak jako lektorka cizích jazyků ve výslužbě lituji, že jsem tyto autory neměla ve svých kurzech, a pří čtení názvů některých blogů (i článků) si připadám jako v nějaké fantaskní, cizí krajině, která má svůj vlastní jazyk … Přitom jsem celý život prosazovala myšlenku, že učit se cizí jazyky je nezbytné! Co ale potenciální čtenáři (lidé nad 35-40 a výše), tedy "průměrní" lidé, neznalí angličtiny (myslící, mluvící a píšící česky), pro ně snad tyto blogy nejsou, nebo pro ně autoři dělají i nějakou českou alternativu? Nebo jsou jejich autoři pak jaksi automaticky zajímavější … nebo o něco lepší... ?
Navíc … blogy zveřejňující pouze fotografie mladých slečen ve stylu "barbie" mi připadají "trochu" mimo realitu a připomínají reklamní stránky některých časopisů; myslím, že jsou více o grafické dovednosti - před ní však klobouk dolů! Nebo je to vlastní realizace snu o modelingu…?
… a tak dál a podobně…
Promiňte, vlastně jsem se chtěla vyhnout hodnocení jiných lidí.
A tak si myslím, že Krutomluv (a jeho/její "tým") nemá snadnou práci, přesto by to chtělo pár "recenzentských" vylepšení v duchu tradice, jakou čeští (nejen literární) AUTOŘI požívali kdysi doma i ve světě…a ještě požívají (ale pozor! - nemám na mysli Entropu). Tradice představuje nejen hodnoty, ale i vychovává - nezahazujte ji, vždyť z ní jsme vyšli…ENTROPA
  Právě jsem asi porušila pravidla "autorského" blogu! (Ilustrační obrázek je  ze stránek www.macek.cc)

BAŤŮV KANÁL

5. července 2010 v 23:43 | KLEVKA |  LETEM-SVĚTEM
Před dvaceti lety se v Evropě zvedly závory železné opony, a tak se náš národ chatařů rázem stal  národem turistů, protože konečně mohl začít cestovat i za hranice svých snů. Hlad po poznání (nejen) cizích zemí je pro něj příznačný až do dnešních dnů. Nejinak je to u seniorů, kteří využívají každou příležitost vycestovat za obzory svého (pří)městského bytečku, a pokud právě neletí někam za oceán , nebrázdí světová moře nebo se nevěnují své zahrádce, využijí volné místo v domácím zájezdovém autobuse, nasednou a jedou…
jr
Nám se tentokrát naskytla příležitost zúčastnit se jednodenního výletu, jehož první částí byla projížďka po Baťově kanálu. Když jsme přijeli do první destinace našeho výletu, do Otrokovic, už z dálky jsme vyhlíželi, kde se konečně zaleskne nějaká vodní hladina a kde pak uvidíme nějaké příhodné plavidlo. Netrvalo to dlouho - v otrokovickém přístavišti už kotvila nevelká loď, která byla rezervovaná jenom pro naši skupinku. Nastoupili jsme a všichni se samozřejmě hrnuli na horní, otevřenou palubu, aby nám neuniklo nic z toho, co nám na trase nabídnou přírodní scenérie nebo dovedná mmmtechnická zařízení zbudovaná lidskou rukou. Po dlouhém období dešťů v červnu jsme se obávali záplavy komárů u této rozsáhlé vodní plochy, ale naštěstí jsme jich zůstali ušetřeni, a tak jsme se mohli plně věnovat naší plavbě, protože počasí nám opravdu přálo…
Krátký úvodní výklad plavčice nás seznámil s technickými parametry kanálu, s jeho provozem i stručnou historií.  Škoda, že mluvila bez mikrofonu, protože její hlas byl unášen větříkem nad řekou - slyšela ji jenom ta část posluchačů na lavičkách, ke které byla v danou chvílibk  otočena tváří v tvář. A tak jsme místo výkladu  raději sledovali, jak loď tiše klouže po hladině Moravy, jak za sebou nechává širokou zvlněnou "brázdu", očima jsme sekkk  vpíjeli do malebné přírodní scenérie, kterou nám na obou březích nabízela zdejší krajina,  ačkoli ji tu a tam rušila panelová zástavba v povzdáli …
Zdravili jsme se s milovníky vodáckých sportů na kanoích i ty v hausbótech a těžko říci, kdo komu záviděl víc. Přišly ke slovu i digitální fotoaparáty, ty byly v plném provozu nejen na otevřené palubě, jejich záblesky nás oslňovaly i na dolní palubě, kde jsme se mohli "posilnit" nějakým nápojem nebolod  něčím hutnějším. U barového pultu se tam prodávaly i pohlednice, mapy a různé upomínkové předměty. V přední části vpravo zde byl i malý řídící pult s počítačem, u kterého poklidně seděl kapitán, hleděl na  obrazovku a mačkal knoflíky… A tak ti, kteří ještě pamatují staré časy "propelerů" na Vltavě nebo na Dunaji, marně hledali na lodi kapitánský můstek s velkým kormidlem (nebo dokonce kormidelníka v "matrózkách")...
Některé úseky této vodní cesty, která dnes slouží jenom turistickým účelům, vedou korytem řeky Moravy, jinde vede trasa uměle vyhloubenými kanálovými úseky. Naše trasa vedla dosud řečištěm Moravy, proto jsme s napětím očekávali tu chvíli, kdy se loď ocitne ve zdymadle...  40 minut plavby uplynulo neuvěřitelně rychle a už jsme se blížili ke Spytihněvi, k nejzajímavějšímu úseku naší plavby- zde musela loď proploutspiti..  plavební komorou. Obrázek vpravo dole ukazuje začátek kanálu, vlevo dole - "výjezd" ze zdymadla.  Těch komor či zdymadel je na celé 53kilometrové trase kanálu 13 a 11 z nich je ovládáno automaticky, dálkovým ovladačem. Se zaujetím jsme sledovali, jak se pomalu otevírají první vrata zdymadla, jak lodivod s přehledem vmanévroval loď do toho "úzkého" prostoru, do kterého se podle našich odhadů ta loď přeci nemohla vejít, jak se po zavření prvních vrat začala vyrovnávat hladina - v našem případě klesala. Všichni jsme se tlačili u zábradlí a sledovali, zda se loď "neotře" o zdi komory- zprava nebo zleva, bylo to docela napínavé, ale lodivodvrata  zvládl tento manévr perfektně a s přehledem. I diváci na mostě nad zdymadlem se zaujetím sledovali tuto "podívanou". Samozřejmě každý dával nahlas k dobru své zaručeně správné odhady nebo "zasvěcené" tipy, o kolik klesne hladina v komoře - docela jsme byli zklamaní, že to bylo pouze o nějakých 50-60 cm, když v propagačním materiálu se uvádí, že rozdíl výšek vodní hladiny na této vodní cestě dosahuje až 13 metrů! Loď se pomalu přiblížila k druhým vratům, která se mezitím už otevřela, a poklidně vplula do kanálu. My jsme s ní však už nepluli daleko, protože po několika metrech se loď otočila do protisměru, u malého výstupiště přirazila ke břehu a zde naše plavba končila - zpáteční cestu s touto lodičkou absolvovali už jiní cestující.bk-bk
Vystoupili jsme vlastně jen kousek od pravého břehu řeky Moravy. Její koryto bylo zde úplně vyschlé, a když jsme se přiblížili k mostu, tam jsme viděli, proč zde končí plavba jejím řečištěm a pokračuje kanálem - výškový rozdíl zde byl opravdu značný (nějakých 8-10 metrů!). Absolvovali jsme jenom krátký pěší úsek k mostu, dalších pár metrů po mostě nad zdymadlem - to jsme si jej ještě mohli prohlédnout. Ti méně technicky zdatní ještě chvíli "žasli" nad dovedností lidského umu i rukou, které dokázaly vymyslet a zhotovit tak dokonale těsné zařízení, jakých se na v celém světě používají desítky a v podstatně větším měřítku - viz třeba Panamský průplav, který je snad nejfrekventovanějším kanálem na světě.
Ale už jsme se blížili k parkovišti, kde na nás čekal náš autobus, aby nás odvezl do další destinace toho krásného výletu. Do zámku v Buchlovicích. Tam jsme se nechali unášet krásou barokního zámku i zahrady, kde  nám neušla ani úchvatná krása fuchsií a jejich barevná rozmanitost ...buchl

KOZLOVICKÉ FOJTSTVÍ

2. července 2010 v 12:53 | Klevka |  LETEM-SVĚTEM
ko

PO STOPÁCH NAŠICH PŘEDKŮ….lašsko -

Sotva v našem SETIPu dozněla poslední přednáška o J. A. Komenském, který se stal absolutním vítězem ankety NEJVĚTŠÍ ČECH z těch deseti osobností, kterým byl věnován celý cyklus přednášek (a průvodních aktivit) druhého ročníku, sotva jsme se vrátili z exkurze v Památníku J. A. Komenského ve Fulneku, sotva jsme stačili uložit do skříně desky s absolventskými diplomy, a už se několik účastnic rozhodlo pro další akci - v rámci festivalu Janáčkovy Hukvaldy 2010 navštívit představení Mozartovy opery Figarova svatba v podání studentů Katedry sólového zpěvu Fakulty umění Ostravské univerzity v Ostravě a Studentského orchestru Fakulty umění Ostravské univerzity pod taktovkou Jakuba Žídka. Půlhodinovou ukázku tohoto představení jsme viděli už v rámci slavnostního programu při předávaní diplomů, proto volba byla jednoznačná.vláček
Z Ostravy jsme vyrazily kolem poledne, a jelikož do večerního představení bylo ještě daleko, rozhodly jsme se  jet vláčkem Podhoráčkem z Hukvald do blízkých Kozlovic a tam navštívit areál fojtství s unikátním skanzenem obecné školy.
V Kozlovicích
na nás čekaly jedinečné zážitky. Působení atmosféry domova valašských vojvodů - správců okolních salaší - je neopakovatelné. Atmosféra dávných, zašlých časů na vás dýchne hned s prvním krokem, kterým vstoupíte do domu č. 1, původně dřevěné chalupy, ve které fojtové žili a pracovali. Prohlídka začíná v největší - hlavní - místnosti fojtství, která sloužila i jako obecná škola; vyučovaly se zde tři předměty - psaní, počítání a náboženství.třída
Průvodkyně vás zde nejprve usadí do originálních ohýbaných lavic, do kterých se soukáte jen díky vtaženému bříšku, a během jejího vyprávění se vám před očima začne velice živě a názorně odvíjet doba, jak ji naši předkové před desítkami let žili. Rozhlížíte se po místnosti, vzpomínáte a - žasnete. Nejen nad tím, kolik toho se zachovalo do dnešních dnů díky obětavosti, kterou museli vynaložit ti, kteří se o oživení a udržení této tradice zasloužili (ing. Śmíra z Ostravy). A tak zde vidíte nejen ty staré školní lavice, kalamáře, z nichž se prý "dobře pije slivovice", dřevěné penály s pery a tužkami, sešity, starékdesslabikáře, na stěnách  kolem didaktické obrazy a jinou výzdobu -  nelze přehlédnout Komenského Mravoučné desatero. Pak si sáhnete na dlouhé bambusové ukazovátko, které se používalo i jako nezbytný výchovný prostředek, na tabuli na stojanu studujete dobovou zeměpisnou mapu … A živě si představujete, jak se v této velké místnosti nejen učilo, ale i žilo. Jak na postelích a kavalcích kolem velkých kamen spí fojtovy děti, nahoře na kamnech další - bylo jich prý až 12! Jak se v zimě šíří teplo z kamen i do dalších místností a ještě tři dny je hřeje. Ve vedlejším kabinetu, který sloužil nejen jako pracovna, ale i jako byt řídícího učitele, vás zcela nečekaně překvapí pan učitel osobně - sedí u svého stolu a hledí do sešitu..., je jako živý!  A jak málo prostoru mu tehdy muselo stačit na všechny činnosti, které vykonával!kkk
Prohlídka pokračuje. Procházíte také kolem té pece, která se rozpalovala na pečení chleba a koláčů jednou týdně a která jediná poskytovala teplo zdejším obyvatelům. Dozvíte se také, že ty koláče, které se zde pekly, se nazývaly "lopaťáky", a frgály, dnes tak populární, byly vlastně ty, které se při vytahování z pece"nepovedly"...ppp
Při procházení hlavní chodbou si můžete "odskočit" do obecní šatlavy a po třech-čtyřech kamenných schůdcích narazíte na dalšího "obyvatele" - ten si zde však odpykává svůj trest...
Co byste si ani při nedostatku času zde neměli nechat ujít, to je expozice sakrálního umění v půdním prostoru. Prý je  to naše nejrozsáhlejší sbírka a najdete v ní takové skvosty, jako je Křížová cesta malovaná na plátně nebo Svatováclavská bible z roku 1677...sss
Do Hukvald jsme se stihly vrátit posledním Podhoráčkem.
Nestihly jsme sice odpolední KONCERT LAUREÁTŮ II. ročníku Mezinárodní pěvecké soutěže Janáčkovy Hukvaldy, ale dorazily jsme těsně před začátkem vernisáže "Janáčkovy Hukvaldy
nnn
2009 ve fotografiích Svatopluka Léva" v místní Galerii.
Pak ještě nezbytné posilnění před večerním tři a půl hodinovým představením a - hurá do  amfiteátru! S dekami a svetry...eee
   Evo (Ch), Věrko (V), děkujeme, byl to krásný den, i když se přehoupl přes půlnoc, kterou však rozjasňovala obloha plná hvězd...
hu

ZAPOMENUTÝ SVĚT?

1. července 2010 v 13:16 | Klevka |  TÉMA TÝDNE
(Téma týdne - Hračka)
Člověk je od přírody bytost hravá a umí si hrát s čímkoli, a dokonce i s  kýmkoli a jakkoli... A nejen člověk. Nemíním se však pouštět do žádných úvah tímto směrem, protože bych skončila asi v říši zvířat u popisu toho, jak tuleň lovící tučňáky je zraněné a krvácející vyhazuje do výšky, ani jednoho však nepozře, ale - hraje si s nimi... a to jsme si byli přesvědčení, že zvířata zabíjejí jenom z hladu... Zůstanu raději u vlastního tématu.

Během našeho nedávného (seniorského) poznávacího zájezdu jsme se nejprve projeli jednou částí Baťova kanálu z Otrokovic do Spytihněvi, a poté jsme se rozhodli navštívit zámek v Buchlovicích. Když nám pan řidič při vystupovaní na buchlovickém námestíčku řekl poněkud neurčitě "...ta paní říkala, že prý tam uvidíte i výstavu hraček", neměli jsme přesnou představu toho, co znamenala jeho poznámka.
ppp
Měl pravdu.
Nedá se však říci, že by to byla výstava v pravém smyslu slova - hračky byly rozmístěny po celém zámku tak, jako by byly "organickou součástí" stálé expozice. Viděli jsme je snad v každé místnosti přístupné pro prohlídky.
Hned v první místnosti panenka vysoká snad víc než jeden metr a připomínající živé dítě potěšila dětské srdíčko snad každé návštěvnice. Dále panenky s porcelánovými hlavičkami i celoporcelánové, všechny oblečené v dobových šatičkách a z materiálů, které vydržely několik desítek let a všechny čisté stejně jako spousta plyšových hraček. Kromě panenek a "plyšáků" celé zařízení kuchyňky a nádobíčka, malinká tak, že je uchopí snad jen malá dětská ručka. Dětská léta nám připomněly i domečky zařízené
koč
nábytkem, dětské kočárky od těch nejmenších až po ten největší, v němž se vozily i děti manželského páru rodu Berchtoldů…
A koníci, opět od těch nejmenších až po ty houpací, různá autíčka, ba i barevné stavebnice, dřevěné či hliněné, a stolní hry…, to aby klukovské srdce pánské části návštěvníků nepřišlo zkrátka. Hračky byly s důvtipem rozesety po zámeckých komnatách a umocňovaly tak jejich dobovou atmosféru. Zhruba tři stovky hraček, se kterými si hrávaly děti od 40. let 19. století do roku 1940, a to vše díky péči zanícených sběratelů.
Buchlovická expozice nese příznačný název (Ne)zapomenutelný svět krásných hraček. Ano, krásných, nejen proto, že byly "naše", ale i proto, že byly tak reálné a dětem přibližovaly skutečný život jejich rodičů… Já bych dodala - i nezapomenutý svět, protože ty vzpomínky byly pro mne velice živé i po 65 letech….
A že dětské srdce nás dospělých opravdu nestárne a zůstává stále hravé, o tom svědčí snad desítka stálých expozic hraček a muzeí, kde si je milovníci starožitností i s jejich dětmi či vnuky mohou prohlédnout. K tomu ještě další desítky výstav hraček nejenom v naší republice i v blízkém zahraničí… Co dodat? Běžte tam a kochejte se!
A samozřejmě nezapomeňte si prohlédnout i skvělou (prodejní) výstavu fuchsií.

pan


f2