ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ...

MŮJ KAMARÁD MINISTRANT

31. července 2010 v 16:12 | KLEVKA |  TÉMA TÝDNE
min
(Téme týdne je HOMOSEXUALITA)
Když jsem byla ještě v útlém věku a poté školačka, moje matka mne brávala na nedělní dopolední mše do jednoho z krásných kostelů (nejen těch katolických) našeho krásného města (Bratislava). Tam jsem ho uviděla poprvé. Vlastně mne na něj upozornila matka, když se mne jednou zeptala, jak se mi "líbil ten ministrant vpravo od kněze celebrujícího mši". Tehdy jsem si ho ještě nemohla vybavit, protože těch ministrantů tam bylo několik. Na další mši opět ministroval, a tak jsem se na něj zadívala. Byl asi mého věku (11 - 12 let), měl tmavé vlasy hladce sčesané na jednu stranu, ruce vždy zbožně složené k modlitbě, oči upřené vzhůru k oltáři a vůbec, i celkově z něj vyzařovala jakási pokora a zbožnost a ministrantský oděv jen dolaďoval tento dojem.
Čas ubíhal, já jsem se stále více věnovala svým zálibám a matka, navzdory otcovým neustálým námitkám (v 50. letech byl bedlivě sledován dvojicí mužů v kožených kabátech), chodila na mši stále častěji - sama. Když jsem pak dělala přijímací pohovory na gymnázium, koho jsem to na chodbě neviděla? No toho "našeho" ministranta! Konečně jsem měla možnost dozvědět se jeho jméno - Dušan. Doma jsem matce ihned referovala tuto "senzační" novinu a zdálo se mi, že se tehdy usmívala. Jakýmsi "řízením osudu" jsme se dostali do jedné třídy a stali se z nás spolužáci. Vzhledem se téměř nezměnil, i nyní z něj vyzařoval klid a mírnost a jeho gestikulace i chůze připomínala spíše dívku než kluka, proto se nikdy nezapojoval do "klukovin" nebo sportovních aktivit našich spolužáků, ani si mezi nimi nenašel žádného kamaráda. Ze mne se postupně stával "fanda" cizích jazyků i čtenář krásné literatury a už několik let jsem měla možnost chodit i na divadelní předplatné, a tak jsem záhy zjistila, že s Dušanem si opravdu máme o čem povídat. On také hodně četl, zajímal se o cizí jazyky, chodil do divadla. Avšak občas i před ostatními spolužáky vyprávěl o tom, že nejčastěji chodí na baletní představení, a dokonce zadarmo (!), jak po představení chodí do zákulisí za "baleťáky" a pak se spolu baví v divadelním klubu… Samozřejmě netrvalo dlouho, a nahlas nevyřčený soud kolektivu byl zpečetěn - Dušan zůstal ve třídě docela osamocen. Mně to vůbec nevadilo, měla jsem ho za kamaráda a on si můj vztah velmi cenil. Jestli to byla náhoda nebo ne, po maturitě jsme se nejen oba dostali spolu na univerzitu, ale dokonce i na stejnou jazykovou specializaci, a tak se z nás opět stali kolegové. Zůstali jsme i nadále kamarádi a on se mi stále více svěřoval i se svým soukromím, proto vím, že snad ve druhém nebo třetím ročníku, to nám bylo zhruba 19 let, měl dokonce vážnější známost s mužem…
Na přednáškách i seminářích jsme sedávali spolu nebo blízko sebe, a tak jsem byla rovněž svědkem jeho diskusí na seminářích, na kterých svými s ohledem k věku "slušnými" znalostmi nebo příliš zasvěcenými otázkami přivedl někdy lektora "do úzkých". Jeho sexuální orientace nezůstala utajena našim ročníkovým kolegům ani našim přednášejícím a nebylo možné si nevšimnout, že z jednoho nebo druhého důvodu se Dušan u leckterého z nich netěšil velké oblibě. Nejvíce antipatií mu projevovala "naše" docentka, zástupkyně vedoucího naší katedry, u níž jsme pak museli dělat i dílčí státnicovou zkoušku. V kontaktu se studenty byla nepříjemná a odměřená a svou nepřístupností si zřejmě "odcizila" i syna, který chodil s námi do ročníku. Když jsem během studia pracovala na naší katedře jako pomocná vědecká sila, ani jednou jsem neviděla, že by přišel navštívit svou matku v práci … zato když jsme jednou byly s paní docentkou v pracovně samy,  požádala
mne, abych jí podávala pravidelné informace o tom, s kým se její syn stýká, kam chodí a co dělá…!!!
Dušan po celou dobu studia dělal zkoušky i klasifikované zápočty hned na první termín a s velmi dobrým prospěchem. Po ukončení 5.ročníka se odstěhoval do Prahy (za přítelem i za prací překladatele) a na státnicové zkoušky už musel dojíždět. Udělal je však postupně všechny v řádných termínech - až na jednu. Byly to "dějiny starší německé literatury" u naší docentky! Vzhledem k plánované praxi překladatelů nebo tlumočníků, která tehdy stála před námi, opravdu "nezbytná" zkouška a ještě k tomu ze  starších dějin!Dušan musel zažádat o povolení opravného termínu, který však byl až za půl roku - to dělali státní zkoušky už naši mladší kolegové. Všichni uspěli, jenom Dušan ne - samozřejmě ho zkoušela docentka! Další žádost o druhý opravný termín - opět za půl roku s repetenty z nižšího ročníku. Ti uspěli z 98%, ale Dušan opět u docentky neprošel! Nyní už na něm bylo vidět, že má vztek. Tento mírný, tolerantní, vzdělaný a inteligentní člověk měl vztek! Pochopitelně. Nepomohlo, že jsem tam přišla a na chodbě mu držela palce. Tímto "neúspěchem" měl vyčerpané možnosti řádně ukončit pětileté studium, to věděli všichni. Nabízela se ještě jedna, ta nejkrajnější možnost - požádat o děkanský termín. Samozřejmě, že tak učinil, i když to tehdy byla velká ostuda! (Ostatně ostudou byly už ty "řádné" opravné termíny.) Vždyť pět let života stráveného poctivým studiem a další víc než rok trápení kvůli jedné dílčí zkoušce z velmi nepatrné části obsáhlého studijního plánu, která byla pro praxi víc než zanedbatelná, to nelze vzdát či zahodit. O to víc se dalo čekat, že konečně se mu to povede. Děkan jeho žádost schválil a "repetent" byl zařazen ke skupině nastávajících absolventů, tedy za další rok… Ti uspěli na 98%, Dušan - ….
Už se mi ani nechce pokračovat. Vzala jsem si tehdy z práce volno, seděla jsem opět na chodbě, nervy napjaté k prasknutí. Během čekání na oznámení výsledků někdo nechal pootevřené dveře z kanceláře vedoucího katedry, odkud jsem zaslechla "… ale, paní kolegyně, vždyť to byl jeden z našich nejlepších studentů…". Bylo nad slunce jasné, o co jde, ale díky té větě jsem doufala, že to Dušan konečně "dostane". Za nějakou chvíli se otevřely dveře zkušební místnosti a čekající byli pozváni k vyhlášení výsledků. Ty minuty se mi na chodbě přeměnily na hodiny, až konečně ze dveří začaly vycházet usměvavé obličeje zářící štěstím, až na jeden… Nechtěla jsem věřit vlastním očím ani uším, protože vím, co Dušan uměl… Bylo to opravdu neuvěřitelné, bylo nepochopitelné, co dokáže jedna zatvrzelá "učitelka". To studium, vlastně ta léta strávená na fakultě byla zcela zbytečná! Dušan nebyl schopen se mnou ani mluvit, protože oči se mu už leskly slzami - rychle se vytratil z budovy… a od té doby jsem ho neviděla.
Co říct? Doba i společnost se za těch téměř padesát let změnila k nepoznání....
První, co mne napadá, je letošní postesknutí jedné zkušené vysokoškolské učitelky o tom, jak se dnes píší nejen seminární práce, ale i diplomové, ba i rigorózní či …
A to, co se "provalilo" v Plzni (děje se totiž i na jiných školách), to určitě muselo nyní přivádět Dušana k zuřivosti…
To je výsměch tomu úsilí, jaké jsme my museli vkládat do studia i přístupu k povinnostem vůbec.
A tak tento příběh nabízím k úvaze nejen dnešním studentům, ale i mladým lidem obecně, protože opravdu stojí za zamyšlení.
O čem? O tom, zda vědí, jaké vymoženosti se jim dnes nabízejí, zda je nezneužívají a ještě třeba na úkor jiných, kolik úsilí vkládají do svého životního snažení aj., ale rovněž zamyšlení o společnosti - o jejích prioritách a morálce, o její toleranci či předsudcích, také o úloze každého jednotlivce, která mu je přisouzena v jeho pracovním či rodinném společenství … a nakonec také o právu a neprávu
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 31. července 2010 v 16:39 | Reagovat

Tak to si opravdu nezasloužil, ale taková učitelka/profesorka, učitel/profesor se dají najít bez problémů i dnes. Letos jsem vyšla ze střední školy, nezvládli jsme to ze třídy všichni. Věděli jsme ale, že jeden spolužák by na to měl, i když neměl nejlepší prospěch, ale stejně tak jsme věděli, že učitelka na ekonomiku ho nikdy nepustí. Taky že ho nepustila, když mu dala možnost, že si může opravit známku a jít k maturitě, ptala se ho na nejtěžší možné otázky. A taky je nám všem jasné, že v září neodmaturuje, leda by tam ta učitelka nebyla. S tím se ale moc většinou dělat nedá.

2 babileto babileto | E-mail | 31. července 2010 v 18:52 | Reagovat

[1]: Tak to mi je opravdu líto, ale myslím, že se shodneme v názoru, že pokud existují (a ještě dlouho budou existovat) lidé, kteří zneužívají svou nadřazenou pozici  a ventilují tak své negativní sklony, opravdová demokracie by měla mít nástroje, kterými by umožnila průchod spravedlnosti - ale to chce od základu proměnu společenské morálky... :-(

3 Shuffle Shuffle | Web | 31. července 2010 v 19:12 | Reagovat

Tak to je teda kruté...já bych se asi neudržela..
Ale překvapuje mě,že byl ministrant...
Jednou jsem se naší katechety v náboženství,jako horlivý zastánce homosexuálů,zeptala,jestli by nebyl homosexuál,i přesto křesťan,církví zavržen.Řekla,že takový vztah by mohl fungovat,ale ten člověk by se měl kvůli své orientaci vzdát sexu a žít čistý život..a nebo být věrný svému příteli (což je podle mě samozřejmost).
I tak si ale myslím,že kdyby se provalilo,že kněz je homosexuál,ten člověk by jistě narazil na odpor a netoleranci,hlavně u starších lidí...

4 babileto babileto | E-mail | 31. července 2010 v 20:10 | Reagovat

[3]: Myslím, že na střední škole už neministroval, i když si svou víru mohl udržet... O tom jsme nikdy nemluvili. :-)

5 babileto babileto | 1. srpna 2010 v 12:48 | Reagovat

[3]: Ještě PS: Ministrant  sice ještě není kněz, ačkoli pokud se rozhodne sloužit Ježíšovu učení, měl by se také vzdát tělesné lásky - ta Boží láska je láskou duchovní, všeobjímající. Proto si myslím, že celibát některých katolických duchovních je licoměrnost, vždyť kolik je případů jeho porušování v řadách mnichů, mnišek i knězů, nebo také sexuálního zneužívání (nejen mladistvých ministrantů), a to se ani zdaleka neví o všech... A pokud nějaký duchovní cítí nevyhnutně potřebu své reprodukce, může přeci sloužit Bohu i jinak než v církevním rouchu, i jako rodič či manžel v občanském oblečení... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama