ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ...

Srpen 2010

Koncert za plotem aneb Zrod hvězdy?

28. srpna 2010 v 18:48 | Klevka |  TÉMA TÝDNE
n
(Téma týdne - Hudba)
S manželem jsme bydleli v průmyslovém městě, proto jsme pravidelně každý víkend vyráželi za jeho hranice do náruče blízkých hor a lesů a podnikali turistické vycházky. Když se nám narodil syn, pořídili jsme si do jeho výbavičky i krosnu, ve které jsme ho na těch výletech a pochodech střídavě nosili na zádech. Časem nám však na těch zádech "ztěžknul", popruhy se nám stalé více zarývaly do kůže…, a tak jsme se rozhodli pořídit si chatu a přejít na chatařský životní styl. Neměli jsme sice peníze nazbyt, ale po jisté době pilného odříkání se nám povedlo našetřit "pár" tisíc a koupit skromnou dřevěnou chatičku.
Chata byla ze tří stran oddělená od okolních chat živým plotem z různých dřevin, který bylo nutné jednou za rok stříhat. Na té čtvrté to byly smrky, jejichž ostré jehličky při ořezávání bodaly nepříjemně do kůže i přes oblečení, takže nějaké to tajné nahlížení k sousedům nepřicházelo do úvahy. A přesto - právě tato strana mne přitahovala nejvíce.
Proč? Bylo léto a od časného rána se z této strany ozýval zvuk flétničky - sice slabý, ale rytmický, žádná melodie, jenom pár tónů, které líbivě harmonizovaly… Kolem poledne ustal a odpoledne se ozval znovu… K večeru znovu ustal. S paní sousedkou jsme se sice zdravili - byla to asi šedesátiletá žena, ale ještě jsme nenavázali bližší kontakty, protože její manžel nebyl moc výmluvný a nestál o žádné kontakty s chataři, a tak jsme o sobě ještě nevěděli téměř nic. Zvuk flétničky mne každý den lákal k plotu a mezi větvemi jsem se snažila najít skulinu, kterou bych zahlédla toho "hráče". Bylo to obtížné, protože právě na "naší" straně měli sousedé ovocné keře nebo stromy a zeleninové záhony a soused zde mezi kmeny a větvemi smrkového plotu ucpával každou mezeru, kterou by se na jejich pozemek mohla dostat lidská nebo zvířecí noha. Flétnička se ozývala i další rok, a to hlavně v prázdninových měsících. Napřesrok její zvuk zesílil a v "repertoáru" hráče se už objevily jednoduché dětské písničky. Ráda jsem sedávala na schodech naší chaty, které sousedily s oním pozemkem, a poslouchala tyto hudební "produkce". Kromě zvuku flétny se zde začal ozývat i zpěv - vysoký hlásek si pobrukoval jen tak podle fantazie nebo nálady, a opět - to, co ke mně doléhalo, bylo líbivé a mému uchu lahodilo. Tak to šlo dál a hudební náročnost oněch produkcí stoupala…
Najednou jsme se dozvěděli, že náš soused nečekaně zemřel. Po době nezbytné pro vnější projevy smutku za zemřelým to v  zahradě našich sousedů ožilo. Kromě zpívajícího hlásku střídajícího zvuk flétničky se tam začal stále častěji ozývat i "nový" ženský a mužský hlas, roztahovaly se slunečníky, bylo odtamtud slyšet šplouchání vody v bazénku, začalo se tam grilovat a společensky žít…
Jednou sousedka sama přišla ke mně s kouskem koláče, který sama upekla. Byla jsem ráda, že konečně navázala kontakt, a během svých častých návštěv začala vypravovat. Pomáhala vychovávat dcerku svého mladšího syna a v létě ji "otužovala" na chatě, zatímco rodiče dítěte - její snacha byla lékařka a syn elektroinženýr - pracovali ve městě. Zajímavou shodou okolností naše bydliště a bydliště sousedky, říkejme jí Pavla, dělila ve městě pouze jedna ulice, což možná také přispělo k postupnému vytvoření vzájemného přátelského vztahu, a já jsem konečně poznala i tu (už asi čtyřletou) holčičku, která za naším plotem tak hezky hrála a zpívala. Jmenovala se Kateřina. Jelikož mé přátelství s její babičkou se stále více utužovalo, stala jsem se důvěrnicí paní Pavly a se zájmem jsem začala sledovat, jak se rozvíjí hudební nadání "naší Kačenky". Její dětský zpěv se stále více zdokonaloval a k flétničce, na kterou cvičila na chatě, jí rodiče pořídili klavír - samozřejmě do městského bytu.
Hned na začátku školní docházky ji zapsali do dětského pěveckého sboru a do hodin hry na klavír. Celá tíha péče (nejen) o mimoškolní aktivity Kačenky zůstala na bedrech babičky - dvakrát zpěv, dvakrát klavír. Později třikrát týdně hudební aktivity, k tomu přibyla gymnastika. Naštěstí ve škole vždy patřila mezi nejlepší žákyně, protože pokud by jí babička musela pomáhat ještě i s učením, takovou péči by jeden jediný člověk časově ani fyzicky nezvládl.
Kačenka byla dítě svědomité, houževnaté a cílevědomé. Doma se nejen svědomitě učila, také pilně cvičila hru na klavír… Netrvalo dlouho, a v souboru se vypracovala mezi nejlepší sólistky a bez jejích klavírních produkcí se až do maturity neobešla žádná školní slavnost.
Bylo jí asi deset let, když se svým souborem poprvé vyjela do zahraničí na soutěž dětských pěveckých sborů. Pak se jich se sborem zúčastňovala pravidelně i několikrát ročně a nejednou si z nich přinesla domů ocenění. Zúčastňovala se i soutěží klavírních interpretů… Náročnost, kterou na ni kladla škola, stoupala, a tak při studiu na gymnáziu musela začít zvažovat své priority. Ne, na hudbu nezanevřela, dokonce ve sboru působila dál, ale jelikož její matka byla přesvědčena, že bude kráčet v jejích šlépějích a jednou po ní převezme ordinaci všeobecného lékaře, bylo rozhodnuto. Její příprava na zkoušky, písemky nebo testy během studia na gymnáziu mi připomínala přípravu na zkoušky - univerzitní… Knihy rozložené na koberci jednoho celého pokoje a každá z nich otevřená na stránce jednoho dílčího problému zadaného tématu… Byla přesvědčená, že její znalosti musí zdaleka přesahovat "penzum" vymezené gymnaziálními učebnicemi. A stejným způsobem vystudovala i náročnou medicínu - s červeným diplomem.
doc
Je řeč o hudbě, proto musím říct - ŠKODA!
Ano, škoda toho pěveckého talentu, škoda talentu klavírního interpreta! Kdyby byla zůstala u hudby a vložila veškeré své úsilí do pěstování svého nadání tak, jak je vkládala do studia, dnes by naše malá zemička byla bohatší o jednu skvělou pěvkyni nebo o jednu skvělou interpretku a já bych mohla říct - "Byla jsem u toho, když se tato hvězdička rodila!"
Ale- dobře tak! Protože až mi bude zle, nebudu se bát odevzdat do rukou tak svědomité a vzdělané lékařky….

PROČ SE DĚTI BOJÍ?

21. srpna 2010 v 17:49 | KLEVKA |  TÉMA TÝDNE

PROČ SE DĚTI BOJÍ?s

V předchozím příspěvku na toto téma jsem psala o tom, jak lze (alespoň částečně) eliminovat strach ze zkoušek. Ten je z hlediska lidské zkušenosti pochopitelný, protože poukazuje na naši mravní výbavu. Ale - proč se bojí děti? Děti malé, ba i ty nejmenší, když například odmítají kontakt s neznámými lidmi a se slzami v očích se tulí do bezpečí matčiny náruče?
Tato otázka mne napadla už dávněji, poté při psaní mé vzpomínkové knížky, a pak ještě několikrát. Také nyní díky tomuto tématu týdne.
Tmy se v dětství bojíme snad všichni nebo z ní máme přinejmenším nepříjemný pocit, protože tento druh strachu souvisí s lidskou evolucí. Ale proč se děti bojí, když ještě nemají žádné povědomí o nebezpečí, které je může ohrozit, bojí se například psů, i když jim dosud žádný neublížil, stačí, aby pouze zaštěkal..., bojí se výšky, hloubky nebo vody, ač s ní dosud nemají žádné negativní zkušenosti...
Nebylo by účelné odpovídat na tuto otázku o strachu dětí zde, protože vznik  "strachu" ovlivňuje naše podvědomí, naše psychická výbava i sociální předpoklady a další okolnosti. Podrobně se tímto fenoménem zabýval Sigmund Freud a rozlišil tři základní druhy strachu: strach reálný, strach vnitřní nebo neurotický a strach morální. Jeho dcera Anna Freud na jeho práci navázala svou knížkou o obranných mechanismech, které stojí našemu Já k dispozici.

Připojím tedy alespoň tři střípky o mém (zcela zbytečném) strachu z mé vzpomínkové knížky...

I.
"...Na našich rodinných prechádzkach ma otec rád brával "na koníka". Ja som si velebila na jeho pleciach ako princeznička na tróne a kochala som sa tým, že tých veľkých dospelých ľudí môžem vidieť z tak veľkej výšky.
Blízko lodeníc nad osobným prístaviskom bolo slepé petržalské rameno Dunaja, kam sa Bratislavčania chodievali kúpať a opaľovať na piesčitú pláž. Jednu letnú nedeľu sa i naši rodičia rozhodli stráviť tam rodinné popoludnie.
Akoby to bolo dnes, vidím sa, ako sedím otcovi na krku, a on, bosý, s vyhrnutými nohavicami, sa brodí po členky vodou, v ktorej šantili deti, a opatrne našľapuje na kamienky, aby sa so mnou nakrku nepošmykol. Mama zostala na deke a zdiaľky pozorovala Karola, ktorý sa čľapkal pri brehu. Vo chvíli, keď skončil tento priezračný úsek a otec urobil prvý krok v šmykľavej bahnitej kaši ďalej od brehu, začala som sa strašne báť a rozkričala som sa. Triasla som sa od strachu, že z tej výšky môžem každú chvíľu spadnúť dolu do toho hnusného, strašne protivného bahna, ktoré pre mňa predstavovalo niečo tajomne nebezpečného a hrozného...! Otec ma presviedčal, že sa mi nemôže nič stať, veď ma drží pevne, tíšil ma, ako vedel, ale nič nepomáhalo... Nakoniec ma musel vziať do náručia a vrátiť sa na breh - až v bezpečí na deke vedľa mamy som sa ukľudnila.
Od tejto príhody ma prenasledoval panický strach z vody, dlho som sa ho nevedela zbaviť, presnejšie povedané nezbavila som sa strachu z tej kalnej vody, pretože som netušila, do čoho tam stúpim alebo ma jímala hrôza, že sa o mňa niečo otrie, a pocit, že moje nohy sa zabárajú do čohosi mäkkého, bol priamo príšerný... Nevkročila som do vody v žiadnej rieke ani priehrade, o rybníku už nemohla byť reč vôbec, a tak keby nebolo na kúpaliskách bazénov s priezračnnou vodou, z môjho letného kúpania by dodnes nebolo nič..."

II.
"... Ak niektorý "starý" Bratislavčan hovorí o Moste, myslí tým "starý most", ktorý sa dnes nazýva Most Červenej armády. Vtedy to bol jednoducho Most, pretože iný Bratislava nemala až do sedemdesitych rokov min. storočia. Pôvodný bol pri bombardovaní Bratislavy zničenýa tento postavili sovietski vojaci hneď po vojne, aby nebol ochromený život na pravom brehu Dunaja, v Petržalke. Do tej doby Bratislavčanom slúžil provizórny pontónový most, ktorý vojaci postavili kúsok nad osobným prístaviskom, približne naproti bývalých Vodných kasární. Ísť po tomto húpajúcom sa moste cez Dunaj znamenalo pre mňa asi to isté ako chodiť po lane s očami plnými strachu a žalúdkom stiahnutým do malej guľôčky…
Novopostavený most mal pevnú železnú konštrukciu na niekoľkých pylónoch a bol rozdelený na tri časti, ktoré slúžili pre železničnú trať, cestnú (automobilovú a elektrickú) premávku a samostatná časť bola vyhradená ako lávka pre peších. Lávka bola urobená z priečnych drevených dosák, medzi ktorými boli väčšie-menšie medzery. V očiach malého dieťaťa boli tie medzery tak "obrovské", že ma zakaždým chytala hrôza, aby náhodou do niektorej z nich nevkĺzla moja detská nožička a nespriečila sa tam! A vďaka panickému strachu som si dokonca predstavovala, že by som mohla cez ne i prepadnúť do hnedozeleného, prudkého a studeného prúdu mohutnej rieky, ktorý sa nemilosrdne valil dole pod tými riedkymi doskami..., tá predstava bola strašná.MOST
Kŕčovito som sa držala rodičov za ruky a so sklonenou hlavou som veľmi sústredene prekračovala tie medzery. Moji rodičia to možno považovali za akýsi druh mojej zábavy, zdržovalo ich to, a tak ma stále okrikovali. Až keď sme sa dostali po moste na úroveň protiľahlého kamenitého brehu, kde už dole pod nami začínalo petržalské nábrežie s Lunaparkom plným rôznych kolotočových atrakcií, môj panický strach sa zmenil na radosť. Uľavilo sa mi. A keď som začula húkanie detského vláčika, všetky moje strachy boli preč. A len vďaka týmto lákadlám Lunaparku, ktorý už bohužiaľ neexistuje, sa našim podarilo dostať ma do Petržalky pešky po moste..."


PROČ DOSPĚLÍ TAK RÁDI STRAŠÍ SVÉ DĚTI?

III.
"...Otcovu veľkú "stenu športovej slávy" v tej dlhej prednej predsieni nášho "grófskeho" bytu asi po troch metroch prerušili menšie dvere do komína, tie boli iba asi meter dvadsať vysoké, aledosť široké, aby kominári mohli pohodlne vymiesť komín. A rovnako pohodlne sa tam vošla i iná dospelá osoba, ak sa prikrčila. Otec mi často rozprával, že tam bývajú strašidlá, čerti a ktovie ešte aké príšery... Sám sa tam často schovával a čakal, kým pôjdem zo záchoda, a potom - obvykle za tmy - s veľkým hartusením rozrazil dvere, aby ma poriadne vystrašil, a potom sa bavil tým, ako som vyľakaná... Robil to i môj starší brat - tie komínové dvere som tak nenávidela!
Raz na Mikuláša si obidvaja vymysleli si nejakú zámienku a potme ma poslali  z kuchyne pri zadnom schodišti cez dve veľké a tmavé izby do tej prednej predsiene niečo doniesť. Než som prišla do predsiene, tam v pootvorených dverách komína už jeden z nich na mňa číhal, v pravú chvíľu ich rozrazil a s rinčiacimi reťazami z nich vyskočil ku mne! Vydesila som sa k smrti a začala kričať o pomoc! Rozbehla som sa bezhlavo cez tie tmavé izby späť do kuchyne - krve by sa vo mne nedorezal! Triasla som sa od strachu ešte i potom, keď ma mama tíšila v náručí.
str
Keď som musela ísť s bratom do pivnice po drevo a uhlie, a to bolo skoro vždy, zišli sme z tretieho poschodia na prízemie po úzkom drevenom točitom schodišti, plnom rôznych tajomných výklemkov, a v pivnici sme šli tmavou a kľukatou chodbičkou s množstvom ďalších výklenkov - tam bola absolútna tma. Brat ma "varoval", že z ktoréhokoľvek výklenku môže na nás vyskočiť čert alebo strašidlo. Až v našej kóji bolo trochu svetla z okienka, ktorým sa dolu zhadzovalo uhlie a drevo. To isté sa odohrávalo, keď sme spolu chodili na povalu vešať posteľnú bielizeň. Tam síce nebola úplná tma, zvonka sem vždy prenikali pruhy svetla, ale keď môj braček začal potichu našľapovať a prstom mi ukazovalstr"Psst!", bolo mi všetko jasné. Kŕčovito som sa ho držala, lebo sa mi od strachu rozbúšilo srdce, a on mi tajuplne šepkal do ucha:
" Neboj sa! Veď ja ťa ochránim."
Za každým hranolom, stĺpom a rohom som "videla" niektoré z príšerných strašidiel z "Bratislavských povestí" - práve túto knižku mi otec občas čítal pred spaním ..."





STRACH MÁ VELKÉ OČI

18. srpna 2010 v 19:10 | KLEVKA |  TÉMA TÝDNE
(Téma týdne - STRACH)str

STRACH

Strach je jedním základních lidských pocitů a projevuje se docela často v situacích, které vnímáme jednoznačně jako ohrožující. Jsou to (často zbytečné) obavy a nelibost, nechuť či odpor k něčemu, co nás čeká a čemu se nelze vyhnout.
Pokud jde o rčení nebo přísloví vztahující se k tomuto nepříjemnému pocitu, kupodivu jich není mnoho:
Strach má velké oči.
Strach o sebe z nás dělá zbabělce, strach o druhé - hrdiny.
Strach veliká věc a smrt holé nezdraví.

Proč se mnohdy tak zbytečně stresujeme?
Protože obvykle jde o očekávání něčeho, co by mohlo ohrozit naši vlastní fyzickou integritu, vlastní sebeúctu či způsobit zhroucení našeho (často zidealizovaného) obrazu o sobě samém. Někteří lidé trpí úzkostlivostí, nepokojem nebo jsou prostě bojácní, což může mít základ v jejich slabší psychické konstituci a malé sebedůvěře či sebevědomí - zde má zřejmě původ i slovo strašpytel. Takový typ strachu je jejich osobnostním rysem a často jej vnímají jenom oni sami, pro jiné zůstává neviděn, utajen. Jsou však také lidé s přehnanou svědomitostí, která hraničí až s puntičkářstvím, ti díky přehnaným nárokům nejen na sebe, ale i na jiné, mnohdy připraví svému okolí nepříjemné chvilky - chraň bůh mít takového šéfa…
Strach má však v životě člověka důležitou funkci jako ochranný mechanismus, který pomáhá bystřit či zaostřovat smysly a v skutečných nebo i domnělých nebezpečných situacích navodí přiměřenou reakci člověka, třeba útěk.
Strach může působit vědomě i nevědomě a v našem těle funguje jako alarmující zařízení. Je nastaveno velmi citlivě, což někdy vyvolá mnoho falešných poplachů.
Pokud díky strachu dojde k trvalé ztrátě kontroly, jde o poruchu, která se může projevit jako strach z určitého objektu nebo je vázaná na určité situace - takový strach se nazývá fobie. Možná ani netušíme, kolika různými fobiemi trpí naši bližní! A přecitlivělost na strach, tedy strach ze strachu, je strach z vlastních příznaků úzkosti bez určitého, konkrétního cíle, ale to je už zřejmě případ pro psychiatra.

Který - i sebelépe připravený - student by neznal strach ze zkoušek! Strach ze zkoušky jako takové nebo z toho, že zkoušku nesloží. Rozhodně nemám na mysli strach, který pramení z dlouhodobého nezájmu o studium nebo z nedostatečné přípravy na zkoušky.
S nejčastějšími případy tohoto typu strachu jsem se setkávala u maturitních zkoušek, kdy i ti nejlepší studenti z tíhy vědomí zodpovědnosti za výsledek zkoušky nebo díky vlastní cílevědomosti nebo ctižádosti dosáhnout např. samé jedničky "kolabovali" ještě před vstupem do zkušební místnosti nebo přímo na "potítku".
Za x let své praxe středoškolské profesorky jsem měla několik případů takových studentek-dívek, kdy jsem musela zasáhnout nejen před zkouškou, ale už i při samotné přípravě na "potítku".
Osvědčilo se mi promlouvat na studentku neformálně, vlídným hlasem a slovy, které jí dodají sebejistotu, dotknout se dotyčné rukou - pohladit ji po ruce nebo po zádech, aby cítila fyzický kontakt a lidské teplo (z toho obávaného profesora), a nakonec přimět ji ke krátkému dechovému cvičení - opakované a vydatné prodýchání celého těla. Někdy to chvíli trvalo, než se dotyčná uklidnila natolik, aby začala spolupracovat při dechovém cvičení, ale když se to povedlo, výsledek stál za to - u zeleného stolu pak seděla usmívavá studentka, která suverénně odpovídala na dotazy zkušební komise nebo se s ní docela přirozeně bavila…

Zdůraznila jsem, že jde o studentky, protože studenti-kluci mají zřejmě trochu pevnější nervovou konstituci, nejsou (v tomto ohledu) tak ctižádostiví nebo jsou přesvědčení, že tu svou první životní zkoušku zvládnou přeci "levou zadní"…
mmm



PO ČESKU ANIME ČI ANIMA ?

5. srpna 2010 v 19:04 | KLEVKA |  TÉMA TÝDNE
(Téma týdne - ANIME)
Vlastně mne toto téma ani moc nezaujalo, protože výraz "anime"
jsem jaksi intuitivně dávala do souvislosti se slovem "anima", ale díky administraci blogu, která toto téma vyhlásila tématem týdne, jsem si konečně zalistovala ve slovnících a encyklopediích - výsledkem byl můj předchozí příspěvek na toto téma - Krásná iluze.
Těch filmů ve stylu "japanimation" jsem na rozdíl od těch dvou-tří generací mladších ode mne neviděla mnoho, spíše málo, a nechtěla jsem se pouštět do rozboru "mentality" (tvůrců?) japonských kreslených filmů - to by mohly právě ty mladší generace, ale vidím, že se nevyhnu alespoň částečnému a nepřímému srovnání, ze kterého zcela přirozeně vyplynou některé rozdíly v "mentalitě" japonských "anime" a českých ... "anima"(?).
Už od útlého věku jsem totiž mohla sledovat produkci našeho studia Bratří v triku a s kreslenými postavičkami a loutkami naší animátorské elity jsem dospívala, proto neuškodí, když se o této části naší kulturní historie dozví také mladí přívrženci té soudobé (cizí) tvorby přímo od "očitého svědka" - skalního diváka českých animovaných filmů.FFF
Počátky této kapitoly filmové historie jsou svázané s koncem 20. let 20. století a  projektem Elekta-Journal, v jehož rámci se Hermína Týrlová se svým manželem Karlem Dodalem (manželství vydrželo čtyři roky) pokoušeli prorazit v oblasti animované reklamy. Před druhou světovou válkou rovněž Tomáš Baťa přispěl k rozvoji animovaného filmu tím, že ve Zlíně založil "továrnu" na kreslené filmy. V jeho ateliérech po válce našlo své stálé sídlo studio "Bratři v triku", které původně vzniklo v Praze a na dvě desítky let je vedl  Jiří Trnka.
FERDA
Hermína Týrlová a Karel Zeman pak zde vytvářeli své první animované filmy. Brzy se začalo hovořit o "české škole animovaného filmu" nebo také o "zázraku české animace". Jiří Trnka dostal přívlastek "Disney Východu", Karla Zemana pokládali za "českého Mélièse" a o paní Týrlové se psalo jako o "první dámě animace". Může být ještě lepší hodnocení?
Jelikož jsem s jejich tvorbou vyrůstala a ty nádherné a hluboké zážitky z jejich filmů nevymizely ani dodnes, napadlo mne srovnat nebo lépe dát do kontrastu japonské "anime" a českou animovanou tvorbu, která  přímo chytala diváky za srdce - proto jsem ji nazvala "anima" čili duše.
K dílům, které svým charakterem i lidskostí se vrývaly do mysli a srdcí diváků, patří "Ferda Mravenec", kterého už v roce 1943 natočila Hermína Týrlová. Její obsáhlá tvorba má na šest desítek titulů, z nichž doporučuji shlédnout alespoň filmy "Vzpoura hraček", "Zlatovláska", také "Devět kuřátek",PANE..............."Pasáček vepřů", "Psí nebe"… Ani jeden z nich nezklamal mé očekávání vysoké kvality!
Loutkové filmy tvořil také Břetislav Pojar, který se proslavil svou technikou "poloplastické loutky" a kromě spousty jiných filmů také mnoha "povídkami" z cyklu "Pojďte, pane, budeme si hrát". Jeho motto se dnes jeví jako nejvýstižnější charakteristika tvorby celé "školy":
"Snažím se dětské filmy dělat tak trochu jako ledovec. Z něho je vidět sotva jedna desetina a dalších devět je pod vodou… Ale kdo chce, ten ho vidí celý. Je to vždycky šťastná výjimka, když se moje filmy pro děti líbí i dospělým, protože snad jediný Chaplin dokázal zaujmout všemi svými filmy jak prostého diváka, tak i festivalové publikum."
PR
Světoznámá je tvorba Karla Zemana, který se tematicky rozmáchl od pohádek přes historii, současnost až po svět fantazie. Zajímavé i originální na jeho tvorbě bylo to, že kombinoval loutky s herci. Uvedu filmy, které jsem sama viděla (a opravdu žasla!) a které jsou jenom nepatrnou částí jeho rozsáhlé a náročné tvorby (kolem třiceti titulů) - "Vánoční
PRAVĚK
sen", to byla poezie sama o sobě, dále několikadílný cyklus o "Panu Prokoukovi", kouzelný "Král Vávra", pak "Cesta do pravěku a "Vynález zkázy", ty vznikly v letech 1955 a1958 (!), kdy moderní počítačová technika byla ještě v plenkách (vždyť osmibitové počítače se prosadily až v osmdesátých letech, tj, čtvrt století poté), dále "Baron Prášil", "Pohádky tisíce a jedné noci"….
Také tvorba Jiřího Trnky, o němž se říká, že odpočívá na "českém filmovém nebi" a který od konce druhé světové války svými loutkovými filmy nabízel potěšení malým i velkým, patří k těm nezapomenutelným. Nejenže byl spoluzakladatelem studia "Bratři v triku", ve kterém se soustředili přední doboví tvůrci animovanýchTRNKAfilmů; jeho "Dobrý voják Švejk", "Staré pověsti české", "Sen noci svatojánské" a mnoho dalších, jsou dokladem toho, proč dostal přezdívku "Disney východu", proč si z předních festivalů odnášel významná ocenění a nakonec proč mu byla udělena pocta, u nás nejvýznamnější - národní umělec.TRNKA
Český animovaný film, to jsou především unikáty klasicky animovaných loutkových i těch kreslených filmů, vzácných svou originalitou. Byly o životě a ze života, nevyumělkované a pravdivé! A že mnohé z nich sloužily také jako didaktické pomůcky, to je díky mravnímu krédu, které svým divákům přinášely. Jsou to klenoty, které se ve filmovém světě dneška točí už velmi málo. Možná by nebylo obtížné  představit si, co by takoví velmistři animace dokázali vytvořit, kdyby měli k dispozici tu současnou techniku...!
Ze soudobé tvorby uvedu alespoň "Maxipes Fík", "Víla Amálka",  "Příběhy včelích medvídků", "Pat a Mat …a je to!" Oblíbené "Krkonošské pohádky" jsou originální studiovou pohádkou s hlavní postavou Krakonošem….
PAT...
Zde nelze uvádět seznam českých (ani těch nejlepších) animovaných filmů (nemožné!) ani seznam tvůrců, starších nebo těch současných, ale musím nahlas vyslovit politování, že soudobá programová "strategie" českých televizních stanic, soukromých, ale zejména veřejnoprávních (!), o této tvorbě "mlčí"! Postavily se k ní zády, jakoby nikdy neexistovala. Vždyť také ona=televize vychovává a, jak vidět, vychovává ke znalostem "anime" všeho druhu (brutální, porno…), ale tu českou "anima",která se dokázala dotýkat nejen myslí, ale i srdcí a duší, a tím vychovávat!, tu "zamlčuje"…  ... v dnešní době zřejmě není rentabilní...PÚANE
KRT


AM

Dá se s tím něco dělat?
?????????????????????
Tak pojďme alespoň do archivů filmoték a videopůjčoven!
STV
Ukázky byly ztaženy z "obrázky.google".

KRÁSNÁ JE TA ILUZE...

3. srpna 2010 v 19:12 | Klevka |  TÉMA TÝDNE
(Téma týdne - ANIME)
anime a manga

Tak, nejdříve malá hříčka se slovy - cizími.

Pod heslem ANIME najdeme ve slovníku cizích slov tuto definici: "označení
animovaných filmů natočených japonským stylem MANGA".
Tematicky s ním souvisí slovo animace. Znění slova je však animace, ne
animece, proto bychom měli zapátrat i po významu slova anima.
ANIMA - duše; ve scholastice se tímto termínem označuje první životní princip, který oživuje tělo; podle C.G.Junga také obraz ženy v nevědomí muže.

Tudíž ANIMACE
 >> 
oživování, oživení; vyvolání iluze pohybu postupným zachycením statických obrázků jdoucích za sebou, animování.

Jak to tedy je?

Anime (アニメ) je zkrácená výslovnost slova "animace" v japonštině, tedy [anime], přesná transkripce výslovnosti je [´ænə,mei] nebo podle angličtiny [´ænə,mə], což nás logicky přivede k tomu, že "anime" má původ v Japonsku.
Ve světě za hranicemi Japonska "anime" tedy znamená obecně "japonskou animaci". Nejstarší japonské animace pocházejí z roku 1917 a v následných několika desetiletích bylo vyrobeno mnoho původních kreslených filmů či grotesek. Charakteristické rysy a styl kresby postav a pozadí získal japonský animovaný film v 60. letech zejména díky pracím Osamu Tezuka, ve světě se proslavil až počátkem 80. let.
Závěr:
Anime je dnes označení animovaných filmů a seriálů, které jsou kresleny japonským stylem manga. Jelikož pochází z Japonska, je zde také nejrozšířenější.      Oči ve stylu anime
oko

Charakteristické rysy

Anime pokrývá širokou škálu žánrů a témat, od akčních seriálů přes detektivky až po psychologická dramata. Má také mnoho žánrových podkategorií, jejichž náplní může být akce, dobrodružství, příběhy pro děti, komedie, drama, erotika (hentai), fantasy, magie, horror či Sci-fi anime.
Většina anime je kombinací několika žánrů, stejně jako témat. Pořad se může na první pohled jevit jako dílo s jednoduchou zápletkou, ale jeho součástí může být daleko hlubší dějová linie nebo vývoj postav. Například u akčních anime není neobvyklé, že se dotýkají takových témat jako romance, humor či společenská kritika. Stejně tak některé romance jdou ruku v ruce s akčními prvky nebo násilím. Anime je širokou paletou uměleckých stylů lišicích se v podstatě od umělce k umělci nebo studio od studia. Jejich typickými rysy jsou většinou velké, kulaté, roztomilé oči, propracované hudební kulisy a postavy stylizované v rozmanitých scénách a příbězích, zaměřené na širší publikum.
anime
Anime se obecně dělí na TV seriály, OAV (Original Animated Video) seriály a filmy. Obvykle se vysílá v televizi, distribuuje na DVD nebo publikuje jako videohry. Anime bývá často ovlivněno nebo přímo inspirováno japonskými komiksy manga, nebo občas naopak samo takové komiksy inspiruje. Občas bývá také adaptováno do podoby hraných filmů.
Anime produkuje řada japonských animátorských studií, mezi kterými je nejznámější studio Ghibli nebo Gainax. Mezi nejznámější představitele anime určeného pro děti patří v Česku například seriál Pokémon nebo film Cesta do fantazie. Z hlediska západní kultury, podle níž kreslené filmy patří dětem, je docela překvapivé, že řada japonských animovaných filmů je zaměřena spíše na dospělé diváky. Dospělí fanoušci tohoto žánru pokládají za reprezentativní např. tituly jako Hrob světlušek, Ghost in the Shell, Neon Genesis Evangelion, Princezna Monoke aj. 
                                                                                                                   
Akcí zaměřených převážně na anime a mangu je u nás stále poskromnu a to i přes fakt, že jejich popularita navzdory zatvrzelému ignorování ze strany televizí neustále roste.
Letošní Advík 2010, který se konal v Praze 28.7. - 2.8. 2010 o tom určitě přesvědčil - ale my to stihneme až příště!
Advíku je letos pět let a už v takhle mladém věku si adoptoval sestřičku. Svým návštěvníkům dokáže přiblížit krásy bezbřehého oceánu japonské animované tvorby, umění a kultury. Umožní nám pohledět i do nejzapadlejších koutů Japonska, uchvátit se mangou nebo si zatančit na japonském letním festivalu Matsuri. Společně s F-Expo a "pořádnou" fantastikou dokáže každého uvrhnout do víru toho nejbláznivějšího víkendu, jaký si lze představit. A nechybí na něm samozřejmě moře přednášek, hory soutěží, mraky workshopů, nebe plné "eventů" a překvapení, mezi nimiž neschází ani koncert kapely nebo přehlídka…
(Text byl sestaven s pomocí angl. a něm. wikipedie)