ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ...

Září 2010

VÍRA - NADĚJE - LÁSKA

24. září 2010 v 14:16 | KLEVKA |  TÉMA TÝDNE
TÉMA TÝDNE "NADĚJE"

Nedávno správa blogu vyhlásila tématem týdne "víru". Bylo obtížné o ní psát bez dalších souvislostí, konkrétněji bez souvislostí s dalšími (křesťanskými) ctnostmi, jež jsou naděje a láska.
A tak nyní, díky novému tématu, jímž je "naděje", se na ně můžeme podívat v těsné, bezprostřední souvislosti.
Jestliže víra je pevný názor, že se něco uskuteční v souladu s naší představou, neboli pevné přesvědčení o pravdivosti či reálnosti něčeho, čemu důvěřujeme nebo alespoň v to doufáme, pak naděje je přesvědčení, vnitřní orientace spojená s pozitivním očekáváním, že něco, co si přejeme, se v budoucnosti naplní, i když o tom nemáme reálnou jistotu.
Může se jednat o nějakou konkrétní událost, ale také o nějaký (základní) stav či situaci, jako je například pokračující zdravotní a finanční zabezpečení. Naděje se zaměřuje na emocionální a činorodé orientování lidí na budoucnost. A tak téměř všichni doufáme, že dobro zvítězí nad zlem, že místo válek nastane mír, že se zlepší ekonomická situace světa, že nám naše zdraví vydrží nebo se alespoň nezhorší…
V jazykovém vyjádření jde o neutrální pojem, přesto, jestliže v něco doufáme, dáváme tím najevo, že naše naděje je oprávněná. Tak například věta "má nadějné vyhlídky na to místo" znamená, že vládne obecná (pozitivní) jistota o tom, že dotyčný získá požadované společenské nebo pracovní postavení. Také spojení "ta žena je v naději" znamená v některých jazycích pozitivní konstatování, že dotyčná očekává dítě, že je těhotná. Rovněž v situaci, kdy například lidské snažení nevede k žádoucímu výsledku, často použijeme spojení "ještě je naděje" nebo "naděje umírá poslední", což vyjadřuje naše očekávání konečného pozitivního řešení.
V tomto smyslu je pozitivní i postoj lidí k dočasnosti jejich existence na této zemi…
Naděje však může být doprovázená strachem a obavami, že požadované nenastane. Tehdy je jejím opakem zoufalství, beznaděj, rezignace nebo deprese.
Jestliže slovo použijeme v množném čísle, dáváme tím najevo svou skepsi, například "neměl by sis dělat si plané naděje…"

Naděje je rovněž filozofickým principem, obdobně jako víra.
Zajímavé je, jak Friedrich Nietzsche dává "naději" do souvislosti s Pandořinou skřínkou. Napsal:
"Zeus totiž chtěl, aby žádný člověk, i když jej budou trápit mnohá další muka, svůj život nezahazoval, ale aby jej žil dál, a nechal se trápit novým zlem, vždy a znovu. A tak dává lidem naději, která je ve skutečnosti největším zlem ze všech zel, protože útrapy lidí prodlužuje..."
"Naděje" má svůj odraz i v křesťanské víře - je klíčovým slovem, jehož původcem je srdce. Zdrojem naděje je Písmo svaté a
její zásadní význam v katolické církvi je věčný život. Spasení se opírá o naději…
V dopisu 1. Petr 3:15 se dočteme: "… Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte…"

A na závěr několik citátů:

Dum spiro, spero
- Mám naději, dokud dýchám… (Dokud dýchám, doufám…)
Naděje umírá poslední.
Doufám v to, co nevidím! (Podle Římanům 08:24)
Naděje umírá poslední, ale nakonec i ona zemře.
Naděje pomáhá od smutku
. (Naděje pomáhá vymítit smutek).
Kdo se živí nadějí, toho krmí chudoba. (Jestli někdo jezdí na naději, jeho kočím je chudoba)
Naděje je prvním krokem na cestě ke zklamání!
Naděje je něco pro lidi, kteří nejsou dostatečně informováni. (Podle Heinera Müllera)
Naděje je fňukání o milost. (Podle Helmuta Kraussera)
Kdo slyšel poselství Velikonoc, ten již nemůže chodit po světě s tragickou tváří a žít fádní existenci člověka, který nemá naději. (Podle Karla Bartha)

Schází už jen ta poslední z oné trojice ctností - LÁSKA. Pokud láska bude motivovat jednání, k němuž se upíráme s vírou a nadějí, lidstvo může očekávat svou budoucnost s velkým optimizmem

UTOPIE NEBO REALITA?

13. září 2010 v 22:49 | časopis Medium |  SPIRITUALITA

(Budoucnost Evropy - pokračování)

Obvykle čtenáře nejvíce přitahují proroctví na nejbližší léta, která bývají vykreslována dosti černě. Není tomu jinak ani v případě prorockého rukopisu z knihovny palmových listů, nyní ve vlastnictví Thomase Rittera. Tuto skutečnosti uvádí v kapitolách "Konec legrace", "Konec turbokapitalismu" a "Matka země se brání". Ponechme však pesimistické vize stranou a podívejme se na "Svět za padesát let" (název další kapitoly), z níž uvádíme tuto ukázku:
"Bezprostředně po katastrofě předchozího období začnou ti, kteří přežijí s úklidovými a sanačními pracemi. Bude nutné odstranit hory mrtvol lidí a zdechlin zvířat, aby nevypukly nové epidemie. Také hospodářství se začne znovu vzpamatovávat…
Klimatické změny ve střední Evropě budou trvalého charakteru. Průměrná roční teplota zůstane vysoká a sněžit bude v zimě již jenom v horských oblastech. Pro zemědělství to bude změna výhodná, úroda bude bohatší, výnosy se zvýší. Hospodářská obnova proběhne poměrně rychle…
V té době se v Evropě začne formovat nová společnost. Bude založená na osobní svobodě jednotlivce, která ovšem bude spjata s potřebami společnosti a bude se jimi muset řídit. Lidé totiž budou poučeni nedávnými událostmi a uvědomí si, že sledování čistě sobeckých pohnutek může ohrozit i samu existenci celého společenství.
Tato nová společnost se bude rozprostírat od vln Atlantiku až po východní pobřeží Asie, jednotlivé oblasti si však zachovají své individuální zvláštnosti. O všech regionálních záležitostech bude rozhodovat místní samospráva, aniž by musela čekat na povolení nějaké vzdálené autority. Nová ústava bude zaručovat všem obyvatelům Euroasijské unie bezpečnost navenek a suverenitu uvnitř.
Hospodářskou základnou nové společnosti bude bezúrokový finanční systém, který bude vyzkoušen a pak natrvalo zaveden v roce 2048. Rozkvět nové společnosti bude podpořen i používáním alternativního zdroje energie (známý již počátkem 20. století). Ona energie nepoškozuje životní prostředí tak, jak je zatěžovaly dříve používané energetické zdroje. Bude také k dispozici prakticky v neomezené míře a její používání bude zdarma. Půda a vodní zdroje se nebudou nacházet v soukromém vlastnictví. Prosadí se totiž poznatek, že nikdo si nemůže činit majetnické nároky na něco, co tu bylo už dávno před tím a bude tu i dlouho po něm. Nadále však bude mít každý člověk právo mít ve vlastnictví dům, který si koupil nebo postavil.
Po roce 2049 dojdou lidé k poznání, že ve vesmíru nejsou sami. Při likvidaci a nápravě škod způsobených přírodními katastrofami budou v Evropě a na Blízkém východě nalezeny artefakty, u kterých se jednoznačně prokáže jejich mimozemský původ. Tento objev bude mít dalekosáhlý dopad na náboženské a filozofické systémy.
Období od roku 2049 se ponese ve znamení počátku nového, spirituálně orientovaného věku, nadcházející satya jugy.
Autor knihy "Proroctví o Evropě…" v jejím závěru uvádí, že osobně je zcela přesvědčen, že k popsaným událostem nemusí nutně dojít. Kronika Akaša, z níž čerpali autoři knihoven palmových listů, není nějakou "Zlatou knihou osudu", v níž je přesně a nezměnitelně zapsáno vše, co se stane. Spíše jde o jakousi virtuální paměť, do níž jsou průběžně ukládány věci a události, které jsou něčím iniciovány, ale také někým měněny.
Uvedená kronika tedy nepopisuje nevyhnutelný chod událostí. Jak Thomas Ritter dále říká, můžeme s ní aktivně pracovat, což dokládají i jeho osobní zkušenosti s knihovnami palmových listů. Tyto starobylé texty, podobně jako kronika Akaša mají pomoci především tím, že odhalují příčiny, jež mají kořeny v minulosti, působí však v přítomnosti, nebo by se mohly projevit v budoucnosti. Znalost jejich předpovědí nám umožňuje tuto budoucnost spoluutvářet.
Kdo nezná minulost a nechápe přítomnost, nemůže formovat budoucnost.
Zdroj:časopis MEDIUM č. 5/2008

PALMOVÉ LISTY A BUDOUCNOST EVROPY

13. září 2010 v 22:40 | časopis Medium |  SPIRITUALITA

BUDOUCNOST EVROPY NA PALMOVÝCH LISTECH

Pod tímto názvem jsem na internetových stránkách našla článek, jehož obsah všechny ty, kteří jsou v očekávání naplnění mayských proroctví pro rok 2012, určitě budou zajímat.
Vyjímám:
"Indické knihovny palmových listů už dnes nejsou neznámou oblastí. Také u nás již o nich vyšlo mnoho článků i knih. Ojedinělou prací je však kniha německého badatele Thomase Rittera, kniha u nás vydaná s názvem "PROROCTVÍ O EVROPĚ z knihoven palmových listů".
Podle legendy vznikly knihovny palmových listů před více než 5 000 lety a jsou dílem sedmi svatých rišiů. Ti prý sepsali životopisy asi 80 000 lidí, kteří se v budoucnosti přijdou zeptat na svůj osud. Asi deset procent těchto životopisů se má vztahovat na osoby, které nepocházejí z Indie. V průběhu staletí bylo pořízeno několik opisů původního textu, takže dnes by mělo existovat 12 knihoven palmových listů, které se nacházejí na různých místech indického subkontinentu.
Při jedné z cest do Indie navštívil Thomas Ritter také město Karnakatu a v ní knihovnu palmových listů Gunjura Sachidánandy. Knihovna i tento vykladač jsou pod ochranou rišiho Bhagavana Šrí Šuka Mahariši. Gunjur Sachidánanda na otázku o účelu knihoven palmových listů řekl:
"Palmové listy obsahují nejen popis jednotlivých osudů, ale i poukazy na to, jak se bude utvářet budoucnost lidstva. Bylo by však nejen zbytečné, ale přímo škodlivé seznamovat s nimi všechny lidi. Mnozí hovoří o věcech kolem nás, které je nutné změnit. Neuvědomují si přitom, že změny ve vnějším světě mohou mít trvalý charakter jen v případě, že se změní i nitro lidí, jejich srdce a duše. Je zbytečné mluvit o svobodě, když jsme v zajetí hmoty. Je lživé hlásat mír, pokud jej lze nastolit pouze silou zbraní. Je charakteristickým rysem lidí žijících v době kálí jugy, železného věku, že se ztotožňují s objekty vnějšího světa. Kdyby každý člověk věnoval svému duchovnímu vývoji tolik času, kolik ho vyplýtvá na kritizování chyb druhých a na uspokojování svých hmotných potřeb, bylo by mezi námi mnohem víc osvícených lidí.
Poselstvím těch, kdo vytvořili tuto knihovnu, je nesobecká láska, protože problémy dnešního lidstva jsou důsledkem egoistických přání - ať již mají osobní, sociální, rasový, nacionální nebo náboženský charakter."
Jak dále vykladač uvádí, řišiové stále existují. Bhagavan Šrí Šuka Mahariši je v těchto dnech mezi námi, je přítomen v energetické formě a je také přítomen pokaždé, když je poskytován výklad z palmových listů. Rišiové nejsou lidé a čas plynoucí v tomto světě pro ně nehraje žádnou roli.
V současné epoše, zvané Kálí juga, lidé věří, že dokážou své osudy řídit sami, bez pomoci jiných světů. Avšak palmové listy říkají, že v letech 1987 až 2002 (podle západního kalendáře) se na zemi vrátí osmnáct osvícených mistrů v lidské podobě, aby lidstvu pomohli při nadcházející transformaci planety. Rišiové využívají své duchovní schopnosti k tomu, aby četli v Kronice Akaša. Akaša je čistá energie schopná přechovávat informace. Čím silnější jsou emoce doprovázející určitý zážitek nebo životní situaci, tím výraznější je trvalá stopa, kterou v kronice Akaša zanechává ve formě informace.
* * *
V rozsáhlých archivech knihoven palmových listů existují rovněž svazky týkající se minulosti (karmy) i budoucnosti jednotlivých kmenů i národů nejen Indie. Nejsou však vůbec nebo téměř vůbec používány, protože si na ně nikdo ani nevzpomene a vykladači se nijak nesnaží na ně upozorňovat vnější svět - svůj úkol spatřují v přechovávání starého vědění, ne v jeho šíření a osvětě. Autor uvedené knihy však dospěl k přesvědčení, že je jeho úkolem v tomto životě, aby se pokusil tyto informace zpřístupnit co největšímu počtu lidí. Pochopil, že je to jeho povinnost proto, že se mu dostalo té mimořádné cti a mohl takové vzácné prorocké rukopisy získat.
V roce 2001 byl Thomas Ritter upozorněn na rukopis vícesvazkového díla, jakési encyklopedie yothir védy, věšteckého umění. Svazek pojednává o budoucnosti národů a celých kontinentů. Svazek zakoupil a pak nastala náročná práce jeho překladu ze starotamilštiny. V souvislosti se současným vývojem Evropy a západního světa vůbec se totiž jedná o velmi významný text. Kromě mnoha jiných v něm byla podrobně popsána a zhodnocena tragedie 11. září 2001 v New Yorku a Washingtonu. V závěru této pasáže je například doslovně uvedeno:
"…Ve skutečnosti vládce napadeného státu bude předem vědět o útocích, na jejichž přípravě se budou podílet i lidé z jeho okolí. Ze zločinu nebudou mít užitek jím obvinění spiklenci, ale jen on sám, protože jeho lid bude v té době pochybovat o tom, zda se k moci dostal legální cestou. Po zkázonosném útoku se však touto otázkou již nebude nikdo zabývat. Zločin tak splní svůj účel. Vládce západní mocnosti bude mít příležitost rozpoutat ještě několik válek, jejich účelem bude prosazení vlastních mocenských zájmů. Tyto války budou vedeny ve jménu míru, bezpečnosti a svobody, ve skutečnosti však jde útočníkům jen o území a suroviny."
Další událostí, zaznamenanou v prorockém textu, je obrovské zemětřesení v Asii, k němuž došlo 26. prosince 2004 v blízkosti Sumatry. Píše se:
"V posledním měsíci roku 2004 podle západního kalendáře bude oblast jihovýchodní Asie postižena obrovskou přírodní katastrofou. Pod mořským dnem západně od ostrova Sumatra dojde k silnému zemětřesení, takovému, jaké nemá pamětníka. Toto zemětřesení vyvolá obrovské záplavové vlny, které zpustoší rozsáhlé pobřeží oblasti Sumatry, Thajska, Bangladéše, Indie, Srí Landy, Malediv a dokonce i východní Afriky. Zahyne více než dvakrát sto tisíc lidí, mezi nimi i mnoho cizinců, mimo jiné také z Evropy…"
Pro rok 2005 obsahují staroindické texty další významnou předpověď, která se již naplnila: "Týden po nejvyšším náboženském svátku jedné ze dvou hlavních křesťanských církví (míněny Velikonoce) zemře nejvyšší představitel této církve, který stál v jejím čele více než dvacet let." Papež Jan Pavel II. skutečně zemřel dne 2. dubna 2005, týden po velikonočních svátcích…
(Pokračování v dalším příspěvku "UTOPIE NEBO REALITA?)
Zdroj: časopis MEDIUM 5/2008

POPRVÉ....

10. září 2010 v 21:00 | Klevka |  TÉMA TÝDNE
POPRVÉ… Kolikrát jsem už ve svém pokročilém životě zažila něco poprvé, to nelze spočítat a tudíž ani si to pamatovat, nicméně některé situace se odehrají nejen poprvé, ale i neopakovaně a originálně, proto si je pak pamatujeme celý život. A tak tomu bylo i tehdy, když jsem poprvé vkročila na půdu města, v němž žiji už přes 42 let…
hl. n.

"…Bezprostredne po augustovej okupácii sa naša mama  nezúčastňovala búrlivého života nášho mesta, ktorý sa v tých pohnutých dňoch presťahoval do ulíc, pretože pre každého obyvateľa znamenal bezprostredné nebezpečenstvo. Dianie sledovala radšej doma prilepená k rádiu a mňa s Petrom nabádala k ostražitosti a opatrnosti. Ani do záhrady v tých dňoch nechodila.
Keď počula, aká nebezpečná je situácia aj na železnici, reagovala na môj odchod do Ostravy stručnou vetou, ktorá nepripúšťala žiadnu reakciu, ani odpoveď:
"Nikam nepôjdeš!"
Ten bol totiž dohodnutý už na piatok, čo bolo vlastne na tretí deň po tej šokujúcej udalosti. Uznala som, že má pravdu, napriek tomu, že už som mala rozviazaný predchádzajúci pracovný pomer a podľa novej pracovnej zmluvy som mala presne stanovený deň nástupu na novom mieste.
Určite ani ja sama by som v tej dobe nebola našla odvahu k takému rozhodnému kroku - natrvalo odísť z  milovaného rodného mesta. Skutočne, a to i napriek tomu, že som nemala žiadnu predstavu, čo bude ďalej, a ani ma to v tej pohnutej chvíli akosi vôbec nezaujímalo.
A tak ten rýchlik odišiel v piatok do Ostravy bezo mňa.
V sobotu ráno ale zrazu zadrnčal zvonček na dverách. ??? Nečakali sme nikoho.... Šla som otvoriť a kto to nestál vo dverách?! Môj nastávajúci. S malým kufríkom v ruke tam stál unavený z nočnej cesty vlakom... Zaplavil ma pocit príjemného prekvapenia i akejsi úľavy... Žeby to prozreteľnosť s tou Ostravou myslela vážne?
" Tak, kde seš…?!" zaznelo vo dverách skoro vyčítavo. Nevedela som, čo povedať.
" …jdu si pro tebe!" zaznelo tak naliehavo, akoby sa chcel hneď tým ďalším vlakom vrátiť. Takže,  skutočne bolo rozhodnuté..., nemala som silu odporovať a mama už nepovedala nič.
Do Ostravy sme odcestovali až ďalší deň, teda v nedeľu, a v pondelok som mala nastúpiť do práce v úplne neznámom prostredí!
Do vlaku sme nasadali so zmiešanými pocitmi neistoty, ktorá nás na tejto ceste čakala.
Z okna vlaku sme uprene hľadeli na ubiehajúce mestá, mestečká, dediny, a tie nepriehliadnuteľné stopy, ktoré všade za sebou zanechávali tanky a obrnené vozy, na nás pôsobili veľmi deprimujúco.
A ja som si s hrôzou uvedomila, že práve v tejto strašnej dobe ma vlak
nenávratne kilometer za kilometrom odnášal z domova ďaleko na sever …
Vóbec som na sebe nedávala znať, s akým sebazaprením odchádzam z mesta, ktoré bolo odjakživa rivalom takej historicky významnej a kultúrnej metropole na Dunaji, akou bola Viedeň, do mesta ťažkej práce a čierneho od práce. Pre svojho miláčika som totiž bola vtedy ochotná podstúpiť akúkoľvek obeť.
Tiež pred očami svojej budúcej svokry a svokra, ale i v tom novom meste, do ktorého moja noha vtedy vstupovala prvý raz, som sa chcela uviesť čo najlepšie, a tak som i svojmu zovňajšku venovala zvýšenú starostlivosť....
Vlak zastavil v Ostrave už tretí raz, keď sa konečne ozvalo:

"Ostrava - hlavní nádraží! Na třetí kolej přijel rychlík z Bratislavy - Vystupujte!"

V Ostrave bolo práve po daždi, ale ešte trochu mrholilo a bolo pošmúrno. Vystúpili sme z vlaku a z ošumelého, nevľúdneho nástupišťa sme museli vystúpať po starých drevených schodoch na lávku, ktorá viedla ponad nástupište, a potom po ďalších, opäť drevených schodoch zísť opäť dolu, do staničnej haly. Lávka i schody boli napustené akousi čiernou impregnáciou a dážď spolu s popolčekom, ktorý v tonách spadal na Ostravu z jej komínov, na nich vytvorili nebezpečne šmykľavú zmes. Ja som však vo svojich bielo-modrých šatôčkach a bielych topánočkách vzrušene a s úsmevom na tvári kráčala po lávke a v duchu som sa už vopred zmierovala so všetkým, čo ma tu čaká... Chcela som urobiť naozaj ten najlepší dojem na všetkých, ktorí ma so zvedavosťou očakávali...
Vtom sa mi na hrane jedného schodu, presne v polovici schodov, podvrtol členok, spadla som a - už som sa "viezla"! Nielenže som tým zabrzdila ostatných zostupujúcich, ktorí so zaujatím sledovali nevšedné divadlo,... vďaka zemskej gravitácii som začala skĺzavať po  schodoch dolu, ani som nestačila vnímať bolesť v členku... Kĺzala som neovládateľne - našťastie svojím "pozadím" -  po tej čiernej kaši v mojich  bielo-modrých šatóčkach schod za schodom, až k prvej podeste. Nielen šaty, ale i topánky, kabelku a ruky som mala plné čiernych olejových šmúh, ba ani moja nalíčená tvár nezostala ušetrená.
Bolo mi do plaču...
Môj "doprovod" bral schody po dvoch, aby ma dohnal, a snažil sa mi pomôcť. Pomohol mi postaviť sa na nohy, no ja som sa šla prepadnúť od hanby. Až keď sme zošli úplne dolu, dokázala som sa cez slzy zasmiať svojmu skutočne neformálnemu a "okázalému" príchodu do Ostravy.
Očistili sme šaty i moju tvár z najhoršieho, potom si ma Pavel premeral pohľadom a so smiechom - trochu škodoradostným - povedal:
"Tak tě vítám v Ostravě!"
Až potom sme vyšli pred staničnú budovu, kde nás už čakali svokrovci pri pristavenej oktávii..."

oo

Hneď som tu!

4. září 2010 v 12:28 | Klevka |  TÉMA TÝDNE
Téma týdne - Bouřka

Následující vyprávění o události, k níž "došlo" v mém útlém dětství, bych mohla pojmenovat různě, ale myslím, že tematicky je neblíže právě tématu tohoto týdne, i když tehdy, kdy se skutečně stala, žádná bouřka nebyla...

"...Teta otvorila dvere z kuchyne na dvor. Ich domček stál len kúsok od mosta spájajúceho ich stranu širokej ulice s jej druhou časťou a s miestnym sadom za potokom. V týchto miestach bol vlastne riekou, ktorá sa volala Hutná - meno dostala podľa hutí, v ktorých sa kedysi  na dolnom konci ťažili rudy... Od protiľahlého trávnatého svahu sa k Hutnej zvažovalo voľné priestranstvo, ktoré slúžilo ako "parkovisko" pre vozy zastavujúce pred blízkym konzumom.
Teta sa zahľadela na ten prudký svah naproti, na ktorom už tráva dosť podrástla, ale musela si rukou zacloniť oči, pretože slnko jej svietilo priamo do tváre. Bol krásny júnový deň a na oblohe iba sem-tam obláčik. Veď po tých dažďoch už bolo na čase, čochvíľa sú prázdniny a prídu sestrine deti z Bratislavy! Tie sa vždy tešia na sená, našťastie toho roku ešte neboli, takže si ich užijú a vyšantia sa. Ale na tu lúku hore naproti ich nepustí, tam by si ľahko mohlo niektoré zlomiť nohu. Niet tam žiadneho kríka, len uprostred stojí ešte jedna stará plánka. Ujo Gregor už ju chcel vyťať, ale nedovolila to, nech tam je aspoň trocha tieňa...
Gregor už vonku čosi porábal a práve vyšiel z kôlne s kosou.
"Hneď som tu!" volal na tetu, keď mu predtým bola povedala, aby šiel "hore" pokosiť pre kozu trochu čerstvej trávy. Nabrala v šope zemiaky, ktoré bolo treba uvariť na obed, niečo rýchlo i pre husy a kačice, a vrátila sa do kuchyne. Do obeda sú ešte dve hodiny, času dosť.
Obed už bol dávno hotový, ale Gregor sa nevracal. Slnko stálo vysoko na nebi a dosť hrialo. Nervózne chodila z kuchyne na dvor, z dvora každú chvíľu vyzerala von na ulicu, ale neukázala sa jej žiadna povedomá postava. Dvor bolo treba pozametať a ešte to či ono urobiť, ale nedokázala sa zdržať pri žiadnej práci. Akési divné nutkanie ju nakoniec primälo vyjsť na ulicu, tak ako bola, v zástere, a pobrala sa cez most rovno ku konzumu, kde ešte postávali dvaja chlapi s fľaškovým pivom.
"Nevideli ste Gregora?" pýtala sa ich.
"Veď hej, šiel predsa kosiť tam hore," povedal starší z nich a pohodil hlavou smerom k stráni hore za obchodom.
"Ešte sa vám nevrátil?! Tak to ho choďte hľadať do šenku!" a veľavýznamne sa zasmial.
"Alebo ho parom vzal, keď zahrmelo..," volal  za ňou tajnostkársky ešte i ten starší z nich...
To je pravda, do šenku ho nikto nemusel nútiť. Ale..., čo to vlastne povedal Jano, ..."keď zahrmelo"?... Veď je modrá obloha, vidno iba sem tam obláčik... Medzitým došla k šenku a hneď vo dverách chvatom vyhŕkla:
"Nebol tu Gregor?!"
"Gregor?" spýtal sa výčapník a pozrel po hosťoch. "Nie," a všetci kývali hlavou, že nie, dnes veru nie.
Bezradne vyšla na ulicu. Pozerala vľavo, vpravo, nemohla sa rozhodnúť, kde ho hľadať, alebo čo vlastne robiť. Akousi nedobrou predtuchou jej začal stúpať tlak a naraz sa jej  rozochvelo celé telo. V tom ju zahliadla susedka z dolného konca a prišla k nej:
"Nelinka, čo sa robí, si taká bledá...", spýtala sa starostlivo.
"Aále, Gregora nieto..." a chcela odísť. Susedka ju však vzala za lakeť a povedala:
"Neplaš sa, choď domov, veď on príde... alebo radšej pôjdem s tebou, počkáme spolu...," a už vykročila smerom k Nelkinmu domu.
Teta však bola ako na ihlách. Doma bola ešte nepokojnejšia. Usadila susedu ku stolu, postavila pred ňu hrnček s bielou kávou, sama ale chodila najprv po kuchyni bezradne sem a tam, potom po dvore a naraz sa vychytila a ešte stále v zástere vybehla na ulicu - nepočula, ako suseda za ňou volá... bežala po moste a za konzumom hybaj! rovno hore do kopca, až tam, kde bola ich lúka. Niečo ju hnalo hore tak rýchlo, že sotva popadala dych, a už z diaľky videla tú plánku vo svahu, ktorá jediná tam za slnečného dňa vrhala tieň...
A v tom ho uvidela! Práve tam, pod tou plánkou, tam sedel skrčený, kosa vedľa neho, akoby odpočíval, ale ... keď prišla bližšie, zhrozila sa... skoro ho nepoznala! Z toho, čo vtedy z neho uvidela, jej najviac utkvela jeho tvár a čierne spálené chodidlá... a fľaška skutálená dolu...
Netrvalo dlho, keď za ňou pribehla i suseda. Je zbytočné líčiť, čo sa dialo potom, to si každý ľahko domyslí... Čoskoro bola na nohách celá dedina - šokovaná. Každý dával priechod svojím pocitom, každý chcel čo najoriginálnejšie zhodnotiť tú neobvyklú situáciu a každý tete radil... Niektorí sa dovolávali Boha a vraj to je tak, keď udrie blesk z čistého neba a po búrke ani stopa... povrávali tí múdrejší. Všetci ju však utešovali, že dobre, že to bolo tak rýchle, vraj akú peknú a rýchlu smrť mal, a že je to takto lepšie, než keby bol býval chorý...
Tete to veľmi nepomohlo, veď okrem neho tu nemala nikoho, a aj keď jej pár chlapov z dediny v prvých dňoch po nešťastí pomohlo s hospodárstvom, svoju novú situáciu musela beztak zvládnuť sama...
            Na pohrebe uja Gregora bola iba naša mama, ale mne táto udalosť utkvela v mysli tak silno, akoby som ju bola sama prežila... A rovnako si od tej doby pamätám to výstižné prirovnanie - sťa blesk z čistého neba - ..."
(Ilustrační foto nahoře je převzato z "google.obrázky" a snímek dole ze stránek "ordinace.cz")