ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ...

Říjen 2010

NAPIŠTE SI DIKTÁT

31. října 2010 v 20:16 | KLEVKA |  STUDUJEME ZA ŠKOLOU

Všem přispěvatelům tohoto a jiných blogů!

MILÍ KOLEGOVÉ, MILÉ KOLEGYNĚ,
dovoluji si toto oslovení, protože níže přiložený diktát jsem dnes napsala s jedinou chybou (o dvou velkých písmenech jsem chvíli uvažovala)! Čeština není mou mateřštinou, proto jsem na to pyšná, a také vzhledem k mému věku je to potěšující.
A tak jej doporučuji všem Vám, kteří ještě sedíte ve školních škamnech nebo jste v nich seděli ještě docela nedávno a chcete ostatním sdělovat své myšlenky písemnou formou, a to zcela veřejně, na veřejně přístupném médiu. Jestliže se vaše čeština stane vzorem pro ostatní, budete patřit mezi ty, jejichž PŘÍKLADY TÁHNOU!
Takže, o co jde? Na serveru
dostali skvělý nápad a zveřejnili diktát pro žáky 3.tříd základních škol.
To bude pro vás přeci hračka, není-liž pravda? Zkuste jej napsat a ověřte si, jak na tom jste vy - Češi. Proč?
Prostě budete mezi prvními, kteří se zaslouží o to, aby si naše čeština  uchovala svou krásu a půvab právě tím, že bude korektní a kultivovaná! A pokud se tak budeme chovat i k cizím jazykům (dnes je to zejména angličtina), uchováme nezaplatitelné duchovní hodnoty!

Ale pozor, i když autoři v úvodu uklidňují, že lze udělat až 60 chyb, za dvě chyby už dostanete trojku!

František s Josefem b...l... dobrým... přátel.... Jednou se rozhodl..., že spolu v...raz... na v...let. Josef jako dest...naci zvol...l ...ižní ...echy. František chvíli přem...šlel, ale nakonec ...volil. Cesta b...la neobv...klá, potkal... slep...še s dvěm... mláďat.... Když šl... přes pole, minul... velké otep... slám.... Po nějaké době se zastav...l... v dřevě...é restauraci ... ...ednorožce. Obsluhoval... zde dvě žv...kající ženy, které byl... velmi b...stré. Uvařil... hostům ob...d a během odpoledne jim přinesl... několik p...v. Když se František s Josefem v...potácel... ven, ocitl... se u v...sutého mostu. Bylo s...chravo, což jim s...tuaci ...těžovalo. František v...kročil jako první, Josef si nahlas ...těžoval, ale brz... Františka následoval. Most hrdi...ě překročil..., oba už ale z...val... únavou. Došl... k hotelu U ...erveného kůzlete, ob...dnal... si pokoj s dvěm... postelem.... Popřál... si dobrou noc a brz...čko usnul....

HODNĚ ZDARU!!!

Všech Svatých

31. října 2010 v 8:02 | KLEVKA |  TÉMA TÝDNE
HALLOWEENhh
má původ ve spojení "All Hallows´Eve", to dnes snad už ví každý, kdo se za těch uplynulých 20 let naučil pár anglických slovíček. Tedy "Předvečer Všech Svatých", jak se zase říká u nás.
Tento svátek má původ v starých keltských a anglosaských zvycích a vztahoval se k bohu mrtvých "Samhainovi", říši mrtvých a k duchům zemřelých. Později jej přejali katoličtí Irové, a vlna přistěhovalců jej kolem roku 1930 přinesla do USA. Tam se stal třetím nejoblíbenějším svátkem.
Ano, i my jsme odjakživa každoročně o této době uctívali zemřelé a připomínali jsme si duše zemřelých - "dušičky". Navštěvovali jsme hroby svých blízkých, zdobili je květinami a věnci a zapalovali svíčky. Ale místo vykrajování dýní, dětských večírků, duchařských příběhů a strašidelných historek, které jaksi nepasovaly do dobové ideologie, naše děti kreslily obrázky o budování socialismu a organizovaly se pro ně besídky, na kterých recitovaly básničky k VŘSR a o Leninovi. dd
 A v lepších případech se v předvečer VŘSR zorganizoval lampionový průvod, aby si naše děti také trochu užili "romantiku" rozsvícených lampiónů za podvečerního šera.
Celé je to však o tom, že kdysi jsme byli docela spokojeni s vlastními tradicemi, a ty, které nám byly vnucované (tehdy z východu), jako VŘSR nebo DĚDA MRÁZ, jsme s odporem odmítali…
A s jakou euforií jsme je po roce 1989 všechny odhodili, i ty naše, lidové , s nimiž je každý z nás srostlý víc, než se mu zdá (díky všem nadšencům za to, že je opět obnovují), a začali jsme přejímat ty západní - nejen s euforií, ale i bezmyšlenkovitě a nekriticky, a dobré bylo všechno, co znělo alespoň trochu anglicky, i když se to do naší kultury (a jazyka) jaksi nehodilo nebo tomu téměř nikdo nerozuměl… Člověk by si řekl, to přejde a že opět se tu budeme cítit jako doma... Ale ještě i dnes se setkáváme s velmi necitlivým "anglizováním" češtiny (viz někteří televizní moderátoři), a tak trpí uši nejen milovníků češtiny ale i odborníků na anglický jazyk.
A jelikož se na tomto blogu nedávno objevila témata STRACH, SMRT i HŘBITOV, zbývají už jen ty duchařské příběhy…
Já mám však raději tu naši tichou a důstojnou pietu a duchům dopřávám klid ve sférách, ve kterých se právě nacházejí. 

hh
  (Ilustrace z "google.obrázky")

Fantasta v plenkách

24. října 2010 v 20:05 | KLEVKA |  TÉMA TÝDNE
FANTASY jako téma týdne tohoto blogu mladých bylo zřejmě podníceno spíše milovníky té "fantasy", kterou mladé a mladší i nejmladší generace důvěrně znají z počítačových her, snad okrajově i z filmů science fiction. Její původ je nejen z hlediska etymologie slova ve fantazii, která provází lidstvo od jeho kolébky, kdy člověk, svým omezeným chápáním nebyl s to vysvětlit si například některé přírodní úkazy a jevy, a tak v pocitu bezmoci začal vymýšlet různé historky, z nichž pak vznikaly útvary známé jako mýty, báje, legendy, pohádky…
Do světa fantazie se lidé utíkali také v dobách, kdy realita byla "neúnosná" a na světlo se mohla dostat jen v podobě různých "fantaskních" obrazů, jako její alegorie. To měl asi na mysli Jean Paul Gaultier svým výrokem "Fantazie je jediná zbraň v boji proti skutečnosti".
Francisco Goya zase řekl:
"Fantazie opuštěná rozumem plodí nemožné stvůry. Spojená s ním je matkou všech umění a zdrojem jejích zázraků"
. Kdo zná jeho dílo, dobře ví, jak se tento názor uplatnil v jeho tvorbě.
Při této příležitosti si nemohu nevzpomenout na nedávný kratičký okamžik, který ve mně zanechal hluboký dojem a spoustu otázek.
Bylo to letos, prvního září, kdy spousta školáků zasedla opět ve školních lavicích, mezi nimi i prvňáčkové, kteří mohli poprvé srovnat svou dětskou iluzi o škole, na kterou se většina z nich určitě těšila, s realitou té opravdové školy. Jedna televize hned tentýž večer vysílala šot, nazvěme jej jakousi kratičkou reportáží o dojmech prvňáčků z té úplně první hodiny, kterou strávili v opravdové škole, a která může na dlouho poznamenat jejich vztah ke škole. Mezi několika "staršími" žáčky mělo dojít na školní chodbě k nějaké potyčce, kterou musel řešit a také vyřešil jeden z učitelů. Redaktor se poté před budovou školy ptal prvňáčků, kteří byli svědky té šarvátky, co říkají na to, jak pan učitel spor vyřešil. Holčičky přikyvovaly hlavami, že ano, že jim hezky domluvil…, kluci většinou mlčeli. Kamera se mezitím zastavila na chlapečkovi, jehož oči těkaly z jednoho spolužáka na druhého a v kterých bylo cosi neklidného, co "dychtilo" dostat se ven…
 Nakonec si jej všiml i redaktor, oslovil ho a klučík vyhrkl:
"No, to kdyby tam byl XY (zřejmě akční hrdina některé počítačové hry), ten by vzal svůj … (nějakou zbraň) a všechny by tam postřílel!" Jeho dech byl zrychlený vzrušením a nebylo možné si nevšimnout, jak vnitřně celou akci prožíval … To, co řekl, prýštilo z jeho srdíčka velice upřímně, byla jsem přesvědčená, že tomu věří jako jedině možnému - a správnému - řešení… Na jménu hrdiny či zbraně nyní opravdu nezáleží, jde o to, že tento šestiletý hošík byl přesvědčen, že měl či našel řešení, které by byl asi i sám v dané situaci použil, a snad dokonce sebe sama viděl v roli toho hrdiny. Hrdiny, který přijde z jeho světa fantazie řešit situaci reálného světa... přijde ze světa, v němž se vítězství nedosahuje převahou ducha, ale v němž dominuje síla… Mysl toho dítěte, "odkojeného" akčními počítačovými hrami, teď asi bude mít co dělat, aby tu svou počítačovou "realitu" sladil s novou realitou všedních dnů. Jak bude tento chlapeček uvažovat za deset - patnáct let, bude snad chtít realitu života přizpůsobit té své počítačové "realitě"?
Ne, vůči snění nemám námitky, i člověk minulosti snil, jinak by se nebyl mohl pozvednout ke hvězdám a nebyl by vymyslel tolik krásného v literatuře, hudbě, výtvarném umění… Snil o dobru, kráse, věčnosti, ale ne o násilí nebo ničení. (Pokud ano, pak to byl člověk nemocného ducha, ano, i takoví ovlivňovali dějiny lidstva…)
Jestliže jsme kdysi při poslouchání pohádek byli oblažováni kouzlem vítězícího dobra nad zlem, proč tomu není tak i v tom počítačovém světě… Nemluvě o tom, že dovednosti školní mládeže ovládat joystick daleko převyšují jejich dovednosti psát a číst, čímž mám na mysli schopnost koncipovat nějaký vlastní text (o pravopisu pomlčíme) a nezájem o poklady národní a světové beletrie. A co to je za dovednost počítat pomocí kalkulačky malou násobilku?
Pro připomínku ještě trochu "historie" o tom, jaký byl účel zavádění počítačů do škol:
rychlý rozvoj vědy zejména v druhé polovině dvacátého století ukázal nutnost odbourání encyklopedických vědomostí žáků, proto bylo zapotřebí najít způsob, jak jim tu stále narůstající sumu vědomostí zpřístupnit či usnadnit jejich zvládání. A tak nová koncepce školství se zaměřila na zavádění počítačové techniky do škol a výuku počítačových technologií. Jejím ideovým cílem bylo naučit školní mládež hledat informace a pak ji učit s těmito informacemi pracovat a zpracovávat je, tedy rozvíjet všechny stránky lidského intelektu …
Jak se tato idea naplnila, to snad vědí nejen učitelé středních a vysokých škol, a rozborem výsledků tohoto záměru by se daly sepsat tisíce stránek.
... a jestliže dnes už je docela konkrétně propočteno, za kolik let náš rodný jazyk bude čelit svému zániku, to už bohužel není žádná FANTASY
f
(Použité obrázky z "google.obrázky") 

H Ř B I T O V - VĚČNÉ TÉMA

17. října 2010 v 14:50 | KLEVKA |  TÉMA TÝDNE
(Téma týdne - Hřbitov)
h
Úmrtí blízké osoby znamená tragickou událost v životě každého člověka. Přináší s sebou nejen bolest, ztrátu, ale navíc i celou řadu starostí spojených s pohřbem, které vygenerovala moderní společnost…
A tak je toto téma pro většinu z nás smutné a hřbitov je místem vyvolávajícím hluboký smutek za osobou, která pro nás znamenala štěstí, oporu, domov…
Jsou lidé, kteří hřbitov vyhledávají pro jeho klidnou atmosféru jako místo svých procházek, pro některé je místem, kde mohou nerušeně snít, sami, nebo i ve dvou, tam nacházejí klid a odpočinek od shonu všedních dnů…
Já jsem hřbitovy nikdy nevyhledávala, protože ve mně vyvolávají smutek, bázeň, pokoru a nemohu se ubránit myšlenkám o marnosti našeho pachtění zde na Zemi, vždyť jednou bude hřbitov místem odpočinku pro každého z nás. Dlouho mne také zaměstnávala otázka, zda je to opravdu naše poslední, definitivní místo, kam po smrti uloží to tělo bez života, a po nás pak - kromě pár vzpomínek našich nejbližších - nezůstane NIC…?
            Nyní se mi však v souvislosti s tématem hřbitova vybavil byl můj milovaný pejsek a nedá  mi, abych se nepodělila o jednu zkušenost z ne příliš dávné minulosti…
Vlastnila jsem chatu, která byla v blízkosti hřbitova, pouze nějakých 250 - 300 metrů od něj.
Při našem pobytu na chatě jsem se snažila nezabývat se jeho blízkostí a nepřipouštět si ty deprimující myšlenky, a to ani tehdy, když jsme cestou na nákup do vesnického obchodu museli pokaždé projít kolem hřbitova. Naše trpasličí jezevčice však chodila všude s námi, a kdykoliv jsme se přiblížili k onomu hřbitovu, naše Zuzina se asi 15 metrů před hřbitovem najednou zastavila a zůstala stát. Pohled upřela na mne a čekala. Ne a ne dál, zdráhala se pokračovat v cestě, nepomohlo žádné přemlouvání… Když jsem spěchala, nezbylo nic jiného, než ji prostě vzít do náruče a jít dál. Toto se opakovalo pokaždé, když jsme byli v blízkosti nějakého hřbitova. Její nezvyklé chování si všimli i mí známí a tak jsme se nevyhnuli debatám o tom, co zde tento citlivý pejsek vnímal, co mu bránilo či znemožnilo se k hřbitovu jenom přiblížit… bylo to zřejmě něco, co zůstalo nám, lidským bytostem, a našim nedokonalým smyslům zapovězené, nepřístupné…
------
S úctou ke smrti a s mystérii spojenými s pohřbíváním zemřelých se setkáváme už u pradávných přírodních národů a v  souvislosti s narozením a smrtí se během dlouhého vývoje lidské společnosti rozvinulo nesmírné bohatství pověr, obřadů a zpěvů u všech národů…
Naši předkové si odjakživa předávali například zkušenost, že mrtvého nemají pohřbívat ihned po jeho skonu, ale nejdříve na čtvrtý den po jeho skonání, což je zakotveno také v současném zákonodárství. Určitě nejen z důvodů piety…
Proč tedy?
Co se děje s námi po fyzické smrti? Jsme opravdu jenom organickou hmotou podléhající neúprosným přírodním zákonům přeměny hmoty z jedné formy na druhou? A co duch, který v tom fyzickém těle myslel, jednal, tvořil…? A co duše, která v tom fyzickém těle dýchala, milovala a nenáviděla, radovala se i smutnila…
Anebo přeci existuje "život po životě"?
Dnes už není problém získat přístup k dříve zapovězené literatuře o věcech "mezi nebem a zemí". Pokud se takovým informacím nebudeme bránit a bez předsudků otevřeme své vědomí nadsmyslovým zkušenostem těch, kteří už mají " vědění" (které se nedá nabýt studiem, pouze vlastním duchovním zráním), snad získáme alespoň jakési tušení o tom, co se děje po přechodu z pozemského života do smrti, a pochopíme, že ze smrti nemusíme mít strach, když ji budeme pojímat jako odložení svrchního oděvu bytosti, která pouze odchází do další formy a etapy svého vývoje…
           V tomto ohledu je velmi zajímavé vyprávění Silvie Wallimanové, která byla obdařená jasnovidnými schopnostmi a dala je do služby lidem, kteří hledali duchovní pomoc při řešení svých problémů nebo problémů svých bližních. Ve své knížce Poznání světla přibližuje čtenářům své poznatky a zkušenosti z náročné práce jasnovidných "terapií". Na ni pak navazuje dílkem Život po životě, ve kterém se dozvídáme opravdu úžasné věci nejen o samotném umírání, ale i o tom, co všechno se po smrti člověka děje a jak to vlastně všechno "funguje" - odhaluje nám zde "posmrtné" světy a zákonitosti, které jsou naším pozemským rozumem opravdu jen těžko uchopitelné…
Velmi citlivě připravuje čtenáře na to, že i když "…následujícím řádkům zcela neporozumí a nepřijme je plně, přece se jen … vše uloží v jeho vyšším vědomí, odkud to přijde jako pomoc v poslední hodině…", a dokonce průběžně svůj text prokládá meditacemi pro snazší zvládnutí toho nelehkého úkolu.
Podrobně popisuje "vrstevnaté" složení našeho "těla" a jeho energetická centra, protože kromě fyzického těla vlastníme i jemnohomotná těla..., že astrální tělo je nositelem našeho ducha a duše a po smrti fyzického těla žije a vyvíjí se dál v astrální oblasti… a také vysvětluje, proč máme stále věnovat pozornost kvalitě svých myšlenek a jakou mají sílu, mluví o kronice světové paměti Akaša, která je jakousi jemnohmotnou knihovnou vesmíru, do níž se vrývají všechny informace týkající se minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti…
V kapitolách o umírání a o smrti vysvětluje, co všechno se děje v posledních hodinách před skonem i po něm, jak jsou naši duchovní pomocníci už připraveni provést naše "přepólování do jiné dimenze"…, a radí, abychom se na smrt připravili, což "neznamená na ni stále myslet, ale pomocí duchovní cesty se s ní seznámit a bez bázně procházet k novému zrození".
Také například píše o tom, co si asi nikdo z pozůstalých neuvědomuje a co by někoho dokonce mohlo pohoršit:

"…duše z astrálního světa mi nesčetněkrát šeptaly, že smutek pozůstalých je nemůže spasit, ani jim nijak pomoci… Myšlenky smutku protékají astrálním tělem zemřelého jako negativní energie a brání jeho postupu. Energie smutku je jako magnetický proud, který astrální tělo zemřelého přitahuje stále zpět do pozemských sfér… a narušuje jeho další svobodný vývoj…"

Lidé spjati s tímto pozemským a hmotným světem z obavy ze smrti se snaží překazit přirozený průběh smrti (oddělení astrálního a duchovního těla od toho fyzického) a u takových obvykle dochází k "smrtelnému zápasu" (opakované částečné vymisťování astrálního těla), dokud není jejich jemnohmotné tělo posléze přeci jen (násilím) uvolněno… "Takto zrozená astrální bytost mnohdy zůstává dlouhý čas v atmosféře Země, protože ve své slepotě nezahlédla ten most do světla, který je součástí přirozené cesty na onen svět.... A jelikož si takové bytosti nedovedou představit jiný svět než ten pozemský, může se stát, že se vmísí do vibračního pole nějakého labilního člověka nebo se dokonce zmocní nějakého fyzického těla…"

Autorčino vyprávění nám přinejmenším umožní uvědomit si , že opravdu máme "respektovat duchovní zákony, které platí pro všechny stejně a působí na nás - ať chceme nebo ne - skrze naši intuici a že nejsou závislé na žádné ideologii, na žádném světonázoru, protože ten jsme si vymysleli jen my, pozemšťané…"

… a tak závěrem s trochou nadsázky konstatuji, že hřbitovy jsou vlastně "skládkami" organického materiálu, který po zkompostování může ještě posloužit jiným, snad lepším účelům…
hr
(Ilustrační fota z "google.obrázky")

PODZIM

4. října 2010 v 20:18 | KLEVKA, JENNEM |  TÉMA TÝDNE
PODZ

P O D Z I M

Podzim - jaká to škála pestrých barev a odstínů, které někdy ani nedokážeme pojmenovat a jaké dosud nenamíchal ještě asi žádný umělec...,
doba, kdy panorama smíšených lesů nabízí nepopsatelně nádherné palety barev a tónů...,
doba, kdy listí padající houpavě a pomaloučku ze stromů se polehoučku pokládá na zelený koberec pozdně letní trávy, která pomalu ztrácí svěží barvu, až ji nakonec pokryje celou...,
a když v městském sadu nám zlehoučka padá na ramena jeden list za druhým a vítr je pak roztančí kolem naší hlavy do piruet, které nevykroutí žádný tanečník...,
... ale také doba, kdy po dešti ty vrstvy listí na městském chodníku připraví často nečekanou klouzačku, a pak se ta poezie podzimu rázem mění na melancholii a realitu blížící se zimy…
Jaká to škála nálad, od radovánek prosluněného dne, kdy letní koupaliště ještě jednou ožijí radostným dětským dováděním, přes nálady poklidného a laskavého babího léta až po ten sychravý podzim, kdy zima leze pod nehty i pod kůži a který nejlépe vystihuje rčení "do té sloty by člověk ani psa nevyhnal"…
Podzim - doba sklizně plodů země i naší práce…
doba, kdy celá příroda vydává své plody a připravuje se na zimní spánek…
doba sklizně bohaté nebo chudé, podle toho, jak jsme se během roku vynasnažili zužitkovat to, co nám život nabídl...
tedy doba proměnlivého počasí i bilancování...
Užívejme si všech jeho nálad, protože je přesně takový, jaký je celý lidský život - proměnlivý a krásný.
Podzim podléhá vlivu archanděla Michaela. Podzim je tedy čas, ve kterém je z nebeského andělského hlediska na naší planetě vše v nejvyšší možné a dosažitelné harmonii a rovnováze, včetně dne a noci…

Původně připojený obrázek, který vytvořily dvě moudré duše, nám chtěl připomenout ještě něco víc - že o vše, co v životě získáme, se máme podělit s bližními…Ale jelikož se "ztrácel" musel být nahrazen jiným...z "GOOGLE.OBRÁZKY"
PPP

MANIA nebo TALENT?

2. října 2010 v 18:31 | KLEVKA |  TÉMA TÝDNE
(Téma týdne TALENTMANIA)

"HLEDÁME TALENT" nebo "MÁME TALENT",


Skvělá to myšlenka, či myšlenky, protože obojí zapůsobilo jako magnet na všechny ty zneuznané človíčky v naší bývalé Československé republice, kteří měli pocit, že až dosud nebyl jejich talent uznán nebo objeven, anebo se jejich dosavadní životní cesty ubíraly jaksi jiným směrem - a jsou pro to nyní
ochotni třeba i nasadit si prasečí hlavu.
Škoda, že se obě televizní akce sešly v jedné době a že se také časově téměř prolínají, protože po té spoustě ukázek a "performancí" se zcela ztrácí přehled o tom, z kteréže vzájemně si konkurující televize vzešel ten nebo onen skvělý talent….
A není divu, vždyť vidina vystupování v komerční televizi v USA vyvolala témeř davovou psychózu, kterou zřejmě předvídal autor názvu tohoto projektu a s opravdu s velkou dávkou jemnocitu ji  označil  jako  "talentmanii".
A to velmi příznačně, vždyť slovo "mania" pocházející z řeckého μανία znamená "šílenství" a jeho význam se odvozuje také od slovesa nebo přídavných jmen να είναι τρελός, εξαγριώνοντας έξαλλος znamenajících "být blázen", "vzteklý", "zuřivý".
Rovněž v slovníku cizích slov zjistíme, že to může být druhá část složených slov mající význam "značné, chorobné zaujetí", tedy -mania /např. talentmania,
... maniak, pyroman/iak …), dále "mánie" jakožto vášeň, chorobná touha, náklonnost, chorobné jednostranné zaujetí), poté mánie bez psychotických příznaků (např. zvýšená aktivita nebo tělesný neklid, riskující chování,zvýšené sebehodnocení, ztráta sociálních zábran) a o té další se nebudeme zmiňovat, protože tam už spadají pojmy jako halucinace, bludy…
Je známé, že mánie i hypománie byly spojovány rovněž s tvořivostí a uměleckým talentem některých velkých umělců minulosti, a myslím, že i mnoho současníků, a to nemusí být zrovna umělci, není daleko od nereálného vnímání skutečnosti zejména pod vlivem drog nebo jiných substancí majících vliv na jejich mysl a vnímání...
Ačkoli ty pořady nesleduji pravidelně, ba dá se říct jen velmi málo a sporadicky, přestodržím palce těm mladým talentům, kteří svou cestu životem teprve hledají nebo jsou na jejím začátku, a právě tato akce jim může hodně pomoci najít ji nebo se prosadit. A ti zneuznaní "seniortalenti" ať se na ně raději jenom dívají a sentimentálně vzpomínají…
ALE TA ČEŠTINA...
Kdo se podívá do slovníku, zjistí, že tak často používané slovo "casting" znamená několik odvozenin českých slov "obsazení" a "odlévání" a také "omítka"…, a kdo si přečte webovou stránku TALENTMANIE, dočte se že "na castingy docházelo"…, "na castingoch prevládajú…", "jeho castingové vystoupení…", "z castingu postoupily…", kamže to tedy docházely či odkud postoupily…? Co si má o tom, chudák obyčejný smrtelník, zato znalý češtiny myslet? Že by čeština opravdu byla tak chudá?
Když k tomu přidáme "napínavý battle" nebo "showbyznys", "dog dancing", "hybrids crew", "alou na web", a ukončíme odkazem na komentář podepsaný "Marek Mojmír Měchura", který se nerozpakuje použít ani vulgární výraz pro hodnocení konkurentů, vnucuje se otázka:
Co to vlastně "przníme"?
Angličtinu nebo češtinu či obojí současně a kulturu obzvláště…?






(Ilustrační fota použita z "google.obrázky")
PS:
A 3.10. jsme se z úst moderátora dozvěděli, že "...naše krú nám instalovala tady na stejdži plošinu...".... a "takové "stendink ovejšn" tu ještě nikdo neměl..."