ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ...

H Ř B I T O V - VĚČNÉ TÉMA

17. října 2010 v 14:50 | KLEVKA |  TÉMA TÝDNE
(Téma týdne - Hřbitov)
h
Úmrtí blízké osoby znamená tragickou událost v životě každého člověka. Přináší s sebou nejen bolest, ztrátu, ale navíc i celou řadu starostí spojených s pohřbem, které vygenerovala moderní společnost…
A tak je toto téma pro většinu z nás smutné a hřbitov je místem vyvolávajícím hluboký smutek za osobou, která pro nás znamenala štěstí, oporu, domov…
Jsou lidé, kteří hřbitov vyhledávají pro jeho klidnou atmosféru jako místo svých procházek, pro některé je místem, kde mohou nerušeně snít, sami, nebo i ve dvou, tam nacházejí klid a odpočinek od shonu všedních dnů…
Já jsem hřbitovy nikdy nevyhledávala, protože ve mně vyvolávají smutek, bázeň, pokoru a nemohu se ubránit myšlenkám o marnosti našeho pachtění zde na Zemi, vždyť jednou bude hřbitov místem odpočinku pro každého z nás. Dlouho mne také zaměstnávala otázka, zda je to opravdu naše poslední, definitivní místo, kam po smrti uloží to tělo bez života, a po nás pak - kromě pár vzpomínek našich nejbližších - nezůstane NIC…?
            Nyní se mi však v souvislosti s tématem hřbitova vybavil byl můj milovaný pejsek a nedá  mi, abych se nepodělila o jednu zkušenost z ne příliš dávné minulosti…
Vlastnila jsem chatu, která byla v blízkosti hřbitova, pouze nějakých 250 - 300 metrů od něj.
Při našem pobytu na chatě jsem se snažila nezabývat se jeho blízkostí a nepřipouštět si ty deprimující myšlenky, a to ani tehdy, když jsme cestou na nákup do vesnického obchodu museli pokaždé projít kolem hřbitova. Naše trpasličí jezevčice však chodila všude s námi, a kdykoliv jsme se přiblížili k onomu hřbitovu, naše Zuzina se asi 15 metrů před hřbitovem najednou zastavila a zůstala stát. Pohled upřela na mne a čekala. Ne a ne dál, zdráhala se pokračovat v cestě, nepomohlo žádné přemlouvání… Když jsem spěchala, nezbylo nic jiného, než ji prostě vzít do náruče a jít dál. Toto se opakovalo pokaždé, když jsme byli v blízkosti nějakého hřbitova. Její nezvyklé chování si všimli i mí známí a tak jsme se nevyhnuli debatám o tom, co zde tento citlivý pejsek vnímal, co mu bránilo či znemožnilo se k hřbitovu jenom přiblížit… bylo to zřejmě něco, co zůstalo nám, lidským bytostem, a našim nedokonalým smyslům zapovězené, nepřístupné…
------
S úctou ke smrti a s mystérii spojenými s pohřbíváním zemřelých se setkáváme už u pradávných přírodních národů a v  souvislosti s narozením a smrtí se během dlouhého vývoje lidské společnosti rozvinulo nesmírné bohatství pověr, obřadů a zpěvů u všech národů…
Naši předkové si odjakživa předávali například zkušenost, že mrtvého nemají pohřbívat ihned po jeho skonu, ale nejdříve na čtvrtý den po jeho skonání, což je zakotveno také v současném zákonodárství. Určitě nejen z důvodů piety…
Proč tedy?
Co se děje s námi po fyzické smrti? Jsme opravdu jenom organickou hmotou podléhající neúprosným přírodním zákonům přeměny hmoty z jedné formy na druhou? A co duch, který v tom fyzickém těle myslel, jednal, tvořil…? A co duše, která v tom fyzickém těle dýchala, milovala a nenáviděla, radovala se i smutnila…
Anebo přeci existuje "život po životě"?
Dnes už není problém získat přístup k dříve zapovězené literatuře o věcech "mezi nebem a zemí". Pokud se takovým informacím nebudeme bránit a bez předsudků otevřeme své vědomí nadsmyslovým zkušenostem těch, kteří už mají " vědění" (které se nedá nabýt studiem, pouze vlastním duchovním zráním), snad získáme alespoň jakési tušení o tom, co se děje po přechodu z pozemského života do smrti, a pochopíme, že ze smrti nemusíme mít strach, když ji budeme pojímat jako odložení svrchního oděvu bytosti, která pouze odchází do další formy a etapy svého vývoje…
           V tomto ohledu je velmi zajímavé vyprávění Silvie Wallimanové, která byla obdařená jasnovidnými schopnostmi a dala je do služby lidem, kteří hledali duchovní pomoc při řešení svých problémů nebo problémů svých bližních. Ve své knížce Poznání světla přibližuje čtenářům své poznatky a zkušenosti z náročné práce jasnovidných "terapií". Na ni pak navazuje dílkem Život po životě, ve kterém se dozvídáme opravdu úžasné věci nejen o samotném umírání, ale i o tom, co všechno se po smrti člověka děje a jak to vlastně všechno "funguje" - odhaluje nám zde "posmrtné" světy a zákonitosti, které jsou naším pozemským rozumem opravdu jen těžko uchopitelné…
Velmi citlivě připravuje čtenáře na to, že i když "…následujícím řádkům zcela neporozumí a nepřijme je plně, přece se jen … vše uloží v jeho vyšším vědomí, odkud to přijde jako pomoc v poslední hodině…", a dokonce průběžně svůj text prokládá meditacemi pro snazší zvládnutí toho nelehkého úkolu.
Podrobně popisuje "vrstevnaté" složení našeho "těla" a jeho energetická centra, protože kromě fyzického těla vlastníme i jemnohomotná těla..., že astrální tělo je nositelem našeho ducha a duše a po smrti fyzického těla žije a vyvíjí se dál v astrální oblasti… a také vysvětluje, proč máme stále věnovat pozornost kvalitě svých myšlenek a jakou mají sílu, mluví o kronice světové paměti Akaša, která je jakousi jemnohmotnou knihovnou vesmíru, do níž se vrývají všechny informace týkající se minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti…
V kapitolách o umírání a o smrti vysvětluje, co všechno se děje v posledních hodinách před skonem i po něm, jak jsou naši duchovní pomocníci už připraveni provést naše "přepólování do jiné dimenze"…, a radí, abychom se na smrt připravili, což "neznamená na ni stále myslet, ale pomocí duchovní cesty se s ní seznámit a bez bázně procházet k novému zrození".
Také například píše o tom, co si asi nikdo z pozůstalých neuvědomuje a co by někoho dokonce mohlo pohoršit:

"…duše z astrálního světa mi nesčetněkrát šeptaly, že smutek pozůstalých je nemůže spasit, ani jim nijak pomoci… Myšlenky smutku protékají astrálním tělem zemřelého jako negativní energie a brání jeho postupu. Energie smutku je jako magnetický proud, který astrální tělo zemřelého přitahuje stále zpět do pozemských sfér… a narušuje jeho další svobodný vývoj…"

Lidé spjati s tímto pozemským a hmotným světem z obavy ze smrti se snaží překazit přirozený průběh smrti (oddělení astrálního a duchovního těla od toho fyzického) a u takových obvykle dochází k "smrtelnému zápasu" (opakované částečné vymisťování astrálního těla), dokud není jejich jemnohmotné tělo posléze přeci jen (násilím) uvolněno… "Takto zrozená astrální bytost mnohdy zůstává dlouhý čas v atmosféře Země, protože ve své slepotě nezahlédla ten most do světla, který je součástí přirozené cesty na onen svět.... A jelikož si takové bytosti nedovedou představit jiný svět než ten pozemský, může se stát, že se vmísí do vibračního pole nějakého labilního člověka nebo se dokonce zmocní nějakého fyzického těla…"

Autorčino vyprávění nám přinejmenším umožní uvědomit si , že opravdu máme "respektovat duchovní zákony, které platí pro všechny stejně a působí na nás - ať chceme nebo ne - skrze naši intuici a že nejsou závislé na žádné ideologii, na žádném světonázoru, protože ten jsme si vymysleli jen my, pozemšťané…"

… a tak závěrem s trochou nadsázky konstatuji, že hřbitovy jsou vlastně "skládkami" organického materiálu, který po zkompostování může ještě posloužit jiným, snad lepším účelům…
hr
(Ilustrační fota z "google.obrázky")
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 teepek teepek | Web | 17. října 2010 v 14:50 | Reagovat

Z hřbitovů mám strach

2 Sue Sue | Web | 17. října 2010 v 14:56 | Reagovat

Hm... zaujímavý článok ja mám cintoríny celkom rada :)

3 killer-izzy killer-izzy | Web | 17. října 2010 v 14:56 | Reagovat

Ahojky, potřebuji pomoct :) Přihlásila jsem brášku do soutěže o nejkrásnější miminko :)) tady > http://prozeny.blesk.cz/zlaticka2010/profil/4270#vote můžeš dát až 15 hlasů :)) moc by jsi mi pomohla :)) děkuji předem moc !!

4 Leňule Leňule | Web | 17. října 2010 v 15:03 | Reagovat

Máš krásnej blog,škoda že ten článek je tak dlouhý,určitě je velmi zajímavý celý,já si přečetla pouze pár vět... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama