ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ...

Listopad 2010

MALÝ PRINC

30. listopadu 2010 v 22:45 | KLEVKA |  TÉMA TÝDNE
mp
Od jara do podzimu loňského roku hýbala klidnými vodami čtenářské obce u nás dosud ojedinělá akce České televize nazvaná Kniha mého srdce.
Výsledky ankety byly do jisté míry překvapivé. Nejenom tím, že mezi nejlepšími se ocitla autorka 19. století Božena Němcová se svou Babičkou, kterou předstihl už jenom Saturnin Zdeňka Jirotky, a v pořadí třetím titulem byla knížka Malý Princ francouzského autora Antoine de Saint-Exupéryho. Zaslouženě.

Kdo nezná "Malého prince", toho srdce je ošizeno. Protože na světě je mnoho knih, učených, nádherných i moudrých, ale žádná vás nechytí za srdce tak jako tato útlá knížka. Dýchne na vás tolik nevyřčené krásy, nevinnosti a něhy jako žádná jiná! Říkám "vás" - tedy všechny, mladé i staré, děti i rodiče… Bývá označována jako moderní pohádka, v níž sice nebojuje přímo dobro se zlem, ale jasně pocítíte, co to je lidskost, přátelství i láska.
Nejdříve se kouzelným způsobem seznámíme s autorem a vypravěčem, který toto dílko doprovází vlastními kresbami. Jako šestiletý klučina vytvoří svou první kresbu a pokaždé, když ji těm "velkým" ukáže a zeptá se, zda z ní nemají strach, odpoví mu: "Proč bychom se měli bát klobouku?" Přitom nikdo z nich nepochopil, že jeho kresbička znázorňuje, jak obrovský had právě spolykal slona!
mp
Po čase, už jako dospělý, jenž jako zkušební letec havaruje se svým letadlem a nouzově přistane na Saharské poušti, se náhodně setká s malým Princem. Ten jej prosí: "Nakresli mi beránka…" A vypravěč kreslí jeden obrázek za druhým. Princ však není spokojen ani s jedním z nich, a tak mu nakonec nakreslí bedýnku a řekne: "Toho beránka, kterého chceš, si můžeš dát do této bedny." Princi se tento nápad líbí a začne si dělat starosti, jak bude beránka krmit.... 
Letec se od něj postupně dozvídá, že Princ nepochází ze Země, ale z malého asteroidu, který není větší, než dům. Ten asteroid prý objevil jeden turecký astronom, ale jelikož chodil oblečený do svého tradičního kroje, nikdo jej nebral vážně. Když se však poté na astronomické konferenci objevil v obleku a kravatě a zopakoval přítomným své objevné výroky, najednou ho všichni respektovali.
Na své planetě se Princ zabýval především vymetáním svých dvou činných sopek a vytrháváním afrických chlebovníků, baobabů, aby svým bujným růstem nezaplavily celou planetu a nezničily ji. "Vše je otázka disciplíny," říká Princ, "když dokončím svou ranní toaletu, musím přeci pečovat také o toaletu planety".
Jednou na jeho planetě vyrostla květina, vyhnala poupata, srovnala si okvětní lístečky a rozvinula se právě ve chvíli, když vycházelo slunce. Malému Princi se zalíbila, pečoval o ni, ale ona jej velice brzo začala sužovat svou marnivostí, ačkoli ho také milovala - "…na květinu se musíš dívat a vdechovat její vůni…"
Princ posléze ze své planety odešel a vydal se hledat přátele na jiných asteroidech toho regionu. Postupně jich navštíví šest a potkává na nich řadu lidí, kteří se ohradili vlastní samotou: potkává krále, který vládne ve fiktivní krajině a Prince pokládá jenom za jednoho ze svých poddaných. Potkává pijana, který pije, aby zapomněl na svou závislost na alkoholu, obchodníka, který stále počítá "své" hvězdy, domýšlivce, který chce být stále obdivován, svědomitého lampáře, kterému časté otáčení jeho planetky nedopřeje klid, a také zeměpisce, jenž popíše obrovské stohy papíru, ale podle Prince nejsou o věcech, důležitých pro život; ten však mu poradí, aby navštívil planetu Zemi, protože "má dobrou pověst". Princ se vydává na cestu, a přitom vzpomíná na svou růži…
A tak Princ přichází na sedmou planetu, kterou je Země. "Země není ledajaká planeta, … protože tam od vynálezu elektřiny mají … celou armádu lampářů…!" Dlouho zde nikoho nepotká, až se seznámí s hadem! Ten ho poučí, že ač nemá nohy, "koho se dotknu, toho vrátím zemi, z níž vyšel, … ale ty jsi čistý, ty asi pocházíš z nějaké hvězdy… no jednou, když budeš velmi tesknit po své planetě, ti mohu být nápomocen…"
Poté přešel africkou poušť, potkává další květinu i ozvěnu, najde růžovou zahradu a nakonec se setká s liškou, která ho prosí, aby si ji ochočil. Vysvětlí Princi, že "…poznáme jenom ty věci, které si ochočíme", a prozradí mu tajemství: "Jenom srdcem lze dobře vidět. To, co je důležité, zůstává očím neviditelné." A ještě: "Celý svůj život máš zodpovědnost za to, co sis přisvojil."
Během Princova vyprávění najednou dojde k tomu, čeho se letec už dlouho obával - vypili všechnu vodu, nezbyla ani kapka, a tak začnou společně hledat studnu. Když ji najdou, Princi se začne stýskat po jeho asteroidu i po květině. Začne hledat způsob, jak by se dostal domů a nakonec se rozhodne: "Toto tělo si tam nemohu vzít. Je příliš těžké. … Nesmíme být smutní kvůli starým skořápkám…"
S hadem si domluví dobu, kdy se setkají u studny. Tam jej had uštkne, Princ nehlučně padne do písku a příští ráno jej tam letec už nenajde. Mezitím se mu však povedlo opravit letadlo, a tak se také vrací do svého světa…
Autor na samém závěru píše:
"… a pak se rolničky změní všechny na slzy! … To je veliké tajemství…
Pro vás, kteří toho malého Prince také milujete, jakož i pro mne, už nic na světě nemůže zůstat nedotčené, jestliže někde, člověk neví kde, snad beránek, kterého neznáme, sežere růži nebo také nesežere… Dívejte se na oblohu. Ptejte se: Sežral beránek růži nebo ne? Ano nebo ne? A uvidíte, jak se všechno mění…
Ale nikdo z velkých lidí snad nikdy nepochopí, že to má tak velký význam!
… A když náhodou půjdete kolem (toho místa v poušti), nespěchejte dál, snažně vás prosím… počkejte chvíli, přesně pod tou hvězdou! Když k vám pak přistoupí dítě, když se bude smát, když bude mít zlaté vlásky, když neodpoví, jak se ho ptají, tak určitě uhodnete, kdo to je. Pak buďte tak laskavi a nenechávejte mne už ve smutku: rychle mi napište, když opět přijde…"

Kniha vyšla v roce 1943 v USA a rok poté mizí její autor v oblacích při svém posledním průzkumném letu… Záhadně a nenávratně.
A co vás tedy při čtení chytne za srdce? Snad ta dětinská prostota nebo samozřejmá čistota plynoucí z milujícího srdce…? Čtěte a neolitujete!
mp
Ilustrační obrázky převzaty z "google.obrázky".

O. M. Aïvanhov: Myšlenky na tento den - listopad

27. listopadu 2010 v 23:33 | O.M. Aivanhov |  SPIRITUALITA

O významu "denní myšlenky" Aivanhov říká:
"Průběh celého dne je dán už předem tím, jaký směr dáte svým myšlenkám hned zrána. Neboť ompodle toho, zda jste bdělí a ostražití nebo ne, si svou cestu uvolňujete nebo naopak si ji zahradíte všemožnými neprospěšnými nebo i škodlivými věcmi. Žák zasvěcovací vědy ví, jak je zapotřebí den začít, aby byl plodný a naplněn Boží milostí a aby pak zase on sám dokázal tuto milost rozdávat všude kolem a všem tvorům. Ví, že už od časného rána se musí upnout na základní myšlenku, kolem níž se během celého dne budou točit i všechny ostatní myšlenky. Pokud si pro každý den stanovíte jeho konkrétní směřování, jeho konkrétní cíl a ideál, o který budete usilovat, pak se podle něj srovnají a uspořádají i všechny vaše aktivity a přispějí tak k uskutečnění tohoto ideálu. A i kdyby na vás dorážely cizí, negativní myšlenky a pocity, budou odvráceny a dány do služeb božského světa; i ony se pak budou muset vydat směrem, pro který jste se rozhodli vy. Tímto způsobem díky té základní myšlence, kterou jste už brzo ráno pojali do své mysli, budete moci vepsat tento den do velké knihy života.
A jelikož všechno se zaznamenává, … pokuste se takto dobře prožít alespoň jeden den, neboť právě tento den ovlivní i ty následující; on je povzbudí, bude jejich našeptávačem a bude je přesvědčovat, aby byly stejné jako on, vyrovnaný, spořádaný, harmonický."
Denní myšlenky budou průběžně dopňovány...

30. LISTOPAD 2010
Většina lidí má o lásce tak omezenou představu, že když nějaký muž potká ženu, zapomenou na celý svět a už pro ně neexistuje nic jiného. Ještě se nenaučili prožívat svou lásku jinak, dokonaleji; ta jejich je ochuzená a zakrnělá. Není to ta božská láska, která prýští navenek a v níž všichni pookřejí. Opravdová láska přeci zahrnuje všechny tvory jako celek, aniž by je nějak omezovala nebo zapustila kořeny jenom u jednoho jediného individua. Proto se v budoucnu budou muset muži i ženy naučit pojímat lásku obsáhleji, vzdát se přivlastňování a žárlivosti. Muž by měl mít radost, když uvidí, že jeho žena otevírá své srdce i světu, a rovněž ženu by měla těšit šlechetnost a štědrost srdce jejího muže. To jim vůbec nebrání v tom, aby byli jeden druhému věrní. Jestliže se pak dvě takto vyspělé bytosti rozhodnou pro sňatek, znamená to, že si dali už od samého počátku vzájemnou svobodu. Každý tvor je rád, když může čistou láskou milovat všechna stvoření. Žena bude rozumět svému muži, muž bude chápat svou ženu a oba se společně pozvednou a půjdou vstříc nebesům, protože jejich život bude opravdový a ničím neomezovaný.

29. LISTOPAD 2010
Jelikož rostliny jsou srostlé půdou, musí snášet vedro, chlad, vítr i bouři. Takové svízelné podmínky jsou zajisté obtížné, přesto rostliny rostou a kvetou. A jaké mají nádherné barvy a jak krásně voní! Spirituální, duchovní člověk, viděno symbolicky, je rovněž vystaven takovým nesnadným podmínkám jako rostliny. A přesto jsou právě takové podmínky žádoucí a přijatelnější než ty, které si vybírá "lenoch", aby mohl zůstat pod ochranou své "stodoly". Samozřejmě ve stodole nejsou semena vystavena žádné nepohodě počasí, zato na ně zde číhá mnohem větší nebezpečí: mohou zplesnivět, mohou je sežrat myši nebo červy a především to, že nebudou ničemu prospěšné. Přitom ten nejhorší úděl je v tom, když nejsme nijak a nikomu užiteční. Když bude člověk zasazen do podmínek duchovního života, narazí sice na překážky, ale přinejmenším se dostane na správnou cestu: bude růst, bude chráněn a bude kreativní.

28. LISTOPAD 2010
Pokaždé, když nějaký chemik v laboratoři vzájemně zkombinuje kovy a minerály, vznikne sloučenina; pomocí specifických procesů může tuto jejich vazbu opět rozvolnit a sloučeninu rozpustí. Nicméně alchymisté říkají, že znají takový minerál a takový kov, které jeden druhého pohltí a vzájemným sloučením vytvoří základní substanci, z níž se pak extrahuje kámen mudrců. Tuto látku už pak nelze rozpustit; jejich sloučení je nezvratné. Tuto teorii pochopíme tehdy, když ji převedeme na jinou oblast. Dítě, které přijde na svět, je výsledkem setkání otce a matky. Existuje nyní nějaká možnost, jak to dítě "rozpustit", chceme-li na jedné straně opět najít jeho otce a na druhé jeho matku? To je nemožné. Toto dítě je novou bytostí, jež vznikla takovým spojením, které už nelze rozpustit ani zrušit, pokud se chceme dostat opět k jeho rodičům. A tak také kámen mudrců je dítětem, které se zrodilo z mystického spojení.

27. LISTOPAD 2010
Pravdy, vyjádřené v bibli, byly zažité výjimečnými duchy. Pokud jim chceme porozumět, musíme se snažit následovat je až do těch oblastí, do nichž se sami dokázali pozvednout. To tedy znamená, že se musíme vžít či vmyslet do jejich způsobu pohledu. Abychom například dokázali interpretovat Ježíšova podobenství, nepostačí nám analýza textu; k tomu jsou zapotřebí jiné znalosti, a sice znalosti symboliky, tj. vědění, které lze nabýt pouze pěstováním schopností duše a ducha. Posvátným textům porozumíme jenom tehdy, jestliže se nám povede oscilovat na stejné vlnové délce jako jejich autoři. Jinak nám jejich jazyk, jejich skutečný jazyk zůstane cizí. Musíme cítit to, co cítili oni, a zažívat, co zažívali oni, což znamená, že se musíme pozvednout až na úroveň jejich vědomí, až poté se nám rozsvítí světlo. Ale tuto vysokou úroveň vědomí dosáhneme až tehdy, když zlepšíme způsob svého života a když se vůči zákonům duchovního světa budeme chovat pozorněji a budeme je respektovat.

26. LISTOPAD 2010
Mnoho povolání je obtížných a vyžaduje dlouholetou přípravu; ale nejtěžším povoláním je vést lidi cestou božského světla a Boží slávy. Příprava na takové povolání vyžaduje několik inkarnací, ba dokonce bychom na ně měli být přímo stvořeni. Kolik je však lidí, kteří si namlouvají, že jsou schopni ty druhé vést. A tak si otevřou "krám", aby přilákali žáky, a domnívají se, že jim předají nějaké učení. Ale jaké? Veškerá nedokonalost, všechny nedostatky, které v sobě nosí a proti nimž ještě nikdy nic nepodnikli, se nyní odrážejí v jejich radách, pokynech i v tom, jaký směr jim ukážou. Tímto způsobem vedou své žáky na bludné cesty plné úskalí, místo aby jim ukázali ty srázné stezky, které je zavedou do vznešených výšek, a často jsou na konci sami strženi do propastných hlubin.

25. LISTOPAD 2010
Jak můžeme poznat Boha, jestliže omezené nedokáže poznat neomezené? V žádném případě ne našimi pěti smysly. Boha poznáme, až vstoupíme do jeho nekonečnosti, když s ním splyneme a staneme se jeho součástí.
Dokud je kapka vody oddělená od oceánu, nemá možnost ho poznat; když se ale vrátí do oceánu, už ji od něj nelze oddělit, sama se nyní stala oceánem a nyní jej zná. Dokud člověk zůstává jako ta oddělená kapka, nemůže pochopit velikost a nekonečnost Boha. Pozná Ho tehdy, když se stane Jím, protože se s Ním identifikoval. Do té doby však i se svým vědomím zůstává mimo Boha a i nadále si bude klást otázky o svém životě.

24. LISTOPAD 2010
Zasvěcenci se během starověkých slavností mystérií zúčastňovali posvátných tanců v chrámech, předváděných panenskými dívkami, které svůj život zasvětily čistotě a nesměly se ukazovat obyčejným lidem. Ale žáci, kteří byli pro své slabosti z chrámů vykázáni, chtěli je napodobit, a tak sami otevírali školy, v nichž zasvěcovali do údajně velkých mystérií symbolizovaných odhalenou Isis. Není-li někdo dost vznešený pro nebeskou krásu, uspokojí se s její hrubou nápodobeninou. Proto je v dnešní době tolik diváků, kteří se hrnou do kabaretů, aby při striptýzu přihlíželi, jak se obnažuje Isis… Jenomže to jsou studenti z minulých dob, kteří neobstáli při skutečných zasvěcovacích zkouškách a nyní se na ně připravují na takových prostopášných místech. Tam všichni obhájí své diplomy
s vyznamenáním, protože taková "Isis" se odhalí mnohem snadněji než velká bohyně starověkého chrámu! Nicméně, to je škoda, neboť ten, kdo se nechá opanovat skutečnou krásou, může se pozvednout až k Božímu trůnu.



Omraam Mikhaël Aïvanhov

27. listopadu 2010 v 23:32 | podle "en.wikipedie.org." |  SPIRITUALITA

om
Omram Mikhaël Aïvanhov (30.1.1900 v Serbzi, Makedonie - 25.12.1986 Fréjus, Francie) byl bulharským filozofem, pedagogem, alchymistou, astrologem, mystikem, spirituálním mistrem. Byl žákem Petra Danova (Beinsa Duono), zakladatele Univerzálního Bílého Bratrstva.
Jeho filozofie učí, že každý, bez ohledu na rasu, náboženství, sociální postavení, intelektuální schopnosti a hmotné prostředky je schopen podílet se na realizaci nového období bratrstva a míru na zemi. K tomu může dojít prostřednictvím osobní transformace každého jednotlivce a jeho růstem do dokonalosti a harmonie s božským světem. Nejde mu o téma, ale o to, jak člověk může lépe utvářet svůj život zde na zemi. V kolektivním vyjádření ukazuje realizaci Ježíšovy představy Božího království a jeho příchodu na zem.
Aivanhovovo učení vychází ze starých principů iniciační vědy. Popisuje zákony univerza, které řídí nejen vesmír, ale i lidskou bytost, makrokosmos a mikrokosmos a také regulují procesy výměny, ke které mezi nimi neustále dochází.
Toto vědění v průběhu staletí doznávalo různé formy. Jedná se o "věčnou moudrost" nacházející se i v různých náboženstvích, které si ji přizpůsobovaly v souladu s duchem dané doby a s aktuální úrovní duchovního vývoje lidí.
Kořeny Aivanhovova učení jsou z větší části v křesťanské cestě, ale z ezoterického aspektu v něm nacházíme vnitřní učení Ježíšovo.
Na stránkách
lze načerpat další informace o životě a práci tohoto velkého mistra, také  se lze připojit ke  každodenním společným meditacím, modlitbám a společným cvičením a v oddíle Tagesgedanken(denní myšlenky) najít duchovní radu i námět na meditace.
A právě z tohoto oddílu si dovolujeme v této rubrice zprostředkovávat vám denní inspiraci…

PS: Lze také navštívit oficiální (rovněž velice inspirativní) stránky Bílého bratrstva na následující adrese, protože mají několik jazykových verzí - kromě jiných v bulharštině, ruštině a polštině:

UŽ JSTE TO VIDĚLI, SLYŠELI, CÍTILI…?

24. listopadu 2010 v 15:12 | KLEVKA |  TÉMA TÝDNE

Téma týdne DÉJÀ-VU
Ano, mnozí z nás už určitě zažili takový vjem či dojem něčeho důvěrně známého, a možná ne jednou, nebo měli například pocit, že toho člověka jsme už někde viděli či potkali, ten zvuk už kdysi slyšeli, anebo že tento (třeba hřejivý) pocit jsme už také zažili…
Jedni říkají, že to je záležitost projevující se u lidí nemocných, trpících poruchami paměti, jiní zase tvrdí, že to si duše vybavuje nějaký dávný zážitek, který právě díky nějakému podnětu vyplouvá z jejích hlubin. Že ty hlubiny jsou pro běžného smrtelníka netušené a že k tomu může docházet i u lidí "zdravých", to lze velmi zjednodušeně přirovnat k situaci, kdy někdo léta, spíše od svého dětství žije v cizí zemi, v níž se už zcela naturalizoval a její jazyk přijal za svůj v domnění, že na ten rodný už úplně zapomněl, avšak po návratu do té rodné domoviny slova v rodné řeči začnou z těch hlubin (paměti či vědomí) najednou vyplouvat napovrch, až se stanou gejzírem, a hle, rodný jazyk (a nejenom ten) vůbec není zapomenut! ... vím, o čem mluvím...
Vědci tvrdí, že za takový podivuhodně důvěrný pocit jsou zodpovědné "oddělovací" paměťově procesy. Britským vědcům se totiž v laboratorních podmínkách podařilo uměle vytvořit pocity déjà-vu", a tak poodhalit jejich tajemství. Jsou vyvolány jedním ze dvou procesů v mozku, které hrají roli i u normální paměti. Pokud tento proces probíhá samostatně, může vyvolat typický pocit, že něco zcela neznámého jsme už jednou někdy viděli.
Chceme-li rozpoznat nějaký objet, musí bezprostředně za sebou probíhat dva procesy - mozek nejprve v paměti vyhledává, zda daný objekt nebo scéna či situace je už někde uložena. Pak jiná část mozku identifikuje objekt jako známý a spojí jej s pocitem něčeho důvěrně známého. Vědci kolem Akiry O´Connora se pokusili experimentálně oddělit tyto dva procesy. Za tím účelem hypnotizovali zkušební osoby a ukázali jim slova v červeném a zeleném rámečku. Účastníkům experimentu sdělili, že u slov v červeném rámečku budou mít pocit, že je už odněkud znají. Přitom ve skutečnosti jim byla známá slova v zeleném rámečku. A když jim po hypnóze byla ukázána nová slova v červeném i zeleném rámečku, 10 z 18 účastníků experimentu mluvilo o zvláštním pocitu něčeho důvěrně známého, když jim byla ukázána slova v červeném rámečku. Pět zkoumaných osob dokonce mluvilo o stejném pocitu jako při déjà-vu.
Experiment ukazuje, že při rozpoznávání skutečně hrají roli dva oddělené procesy a že je možné spouštět průběh druhého z nich i bez přítomnosti toho prvního, což kromě jiného umožňuje lépe poznat lidskou paměť. Podle O´Connora až 97% lidí už mělo nějakou zkušenost s pocitem déjà-vu. U pacientů trpících epileptickými záchvaty, jejichž příčina je v spánkovém laloku mozku, se takové zážitky objevují velice často.
Zajímavé je, jak je tento pocit déjà-vu podává jeden z největších velikánů ducha a literatury - J. W. Goethe. Ve své knize "Dichtung und Wahrheit - Báseň a pravda" (1. díl, 11. kniha) popisuje svůj zážitek, jak se jednou jako mladý muž vracel koňmo z jedné v jeho životě docela  mimořádné akce. Projížděl krajinou a najednou na chvíli viděl sám sebe přijíždět z protisměru, avšak už jako staršího muže a v jiném oděvu. O několik let později zcela náhodně projížděl toutéž krajinou a najednou se mu vybavil tento zážitek, přitom si uvědomil, že na sobě má  přesně stejné šaty jako v tom vnitřním obraze, který viděl před lety…
Ať je to  s tím déjà-vu jakkoli, nebylo by krásné vědět, že ten muž či ta žena, který/á vstoupil/la do Vašeho života jako "láska na první pohled" (a na kterou jste čekali třeba do svých šedesáti! ) je to vaše "déjà-vu", tedy Vaší láskou z "minulého života", a přitom požíváte docela normální duševní zdraví?!
JJ

MÉ DRUHÉ JÁ

13. listopadu 2010 v 15:30 | KLEVKA |  TÉMA TÝDNE
(Téma týdne - PŘÁTELSTVÍ)
pr
Lidská bytost není jen souhrnem buněk, svalů, kostí a orgánů; člověk je především souhrnem společenských vztahů, které jej utvářejí, umožňují mu žít a realizovat se. Člověk má přirozenou potřebu sdružovat se s ostatními, nechat se jimi ovlivňovat a sám je ovlivňovat, prostě být součástí nějakého celku. Bez společnosti by byl jedním z nejméně životaschopných tvorů v přírodě. Podstata člověka je tedy sociální - žije svůj život prostřednictvím společnosti, ve společnosti a pro společnost.
Jejím základem je taková skupina, v níž člověk reprodukuje sám sebe, tedy rodina, pak vznikají skupiny, v nichž člověk reprodukuje své životní podmínky (rod, kmen) a nakonec se tvoří skupiny sociální, profesní, zájmové, náboženské, národnostní a mnoho dalších.
I v naší moderní době je lidský jedinec už od prvního okamžiku svého života obklopen lidmi - matka a zdravotní personál, nejbližší rodina a příbuzní, pak vrstevníci v jeslích a mateřské školce, spolužáci, kolegové, nadřízení a podřízení… Lidé vstupují do jeho života nejprve jaksi bezděčně a nevyhnutelně, no pokud jsou to lidé, které si vybírá sám a na základě vlastního rozhodnutí, říká se tomu přátelství.
Nádherné téma!
A kolik má podob!
Připadá mi nevyčerpatelné jako sám život každého z nás, do kterého tito - nám příznivě naklonění - lidé vstupují a do jisté míry jej i ovlivňují, protože pokaždé v něm zanechají svou stopu, a tak, jak řekl Woodrow Wilson,
"přátelství je jediným tmelem, který kdy bude držet svět pohromadě".
Přátelství vznikají zpravidla na základě nějaké hlubší sympatie nebo společného zájmu a jejich hodnotu posuzujeme podle toho, kolik vlastních emocí do takového vztahu vložíme.
Na "přátele" se pak upínáme, vpouštíme je do svého života, jakoby z něj nikdy neměli odejít, otevíráme jim své "třinácté komnaty" a jaksi automaticky počítáme s jejich empatií, tolerancí, diskrétností a věrností. A jestli takový "přítel je člověk, který přichází tehdy, když už všichni odešli", a díky němu se naplní rčení "v nouzi poznáš přítele", můžeme mluvit o opravdovém štěstí. Ale musíme je opatrovat jako vzácný šperk, pak nám takové hodnotné přátelství zůstane na celý život…
           Přesto bychom (podle Dušana Radoviče)si měli uvědomit, že "jelikož přátelé nás kazí, přimhuřují nad námi oči a odpouštějí nám, k  úspěchu v životě potřebujeme také několik dobrých nepřátel." A určitě se najdou i přátelé, kteří nás soudí, proto bychom měli mít na paměti, že "pokud budeme my soudit své přátelé, oni nás pozorují se stejnou božskou a nadřazenou nestranností". A tak rada Leonarda Da Vinciho "Chval přítele veřejně, ale kárej ho mezi čtyřma očima", nám bude určitě k užitku.
                     "Opravdové přátelství je ještě vzácnější než opravdová láska",
řekl zkušený Francois de la Rochefoucauld.
To znamená, že přátelství patří do kategorie mezilidských vztahů, do kterých vkládáme své nejosobnější city, a proto jsou velice citlivé na každý mráček na obloze, na každý poryv větru, a tak i rozchody s přáteli nás bolí, některé více, některé méně. Některá přátelství jsou jen letmá a tak mohu časem odeznít ve smyslu rčení "sejde s očí, sejde z mysli", ale rozpad těch opravdových, resp. odchod přítele bolí stejně jako odchod blízkého člena rodiny, protože "přátelé jsou příbuzní, které si člověk vybírá sám".
           I když nás přátelé (jakéhokoli druhu a z jakéhokoli důvodu) zklamou, pomluví, obrátí se k nám zády, přesto vzpomínky na přátelství přežívají dlouho -
každé z nich v nás totiž zanechá hlubokou, nevymazatelnou stopu, protože každé z nich mělo v našem životě svůj význam a smysl, každé obohatilo naše zkušenosti a o něčem nás poučilo...

          Měla jsem mnoho přátel - v pubertě spíše kluků-kamarádů, i mnoho kamarádek, a zjistila jsem, že ta přátelství s kluky byla někdy hodnotnější, pokud jsem fyzicky nevyspěla natolik, že kluci nedokázali na mne pohlížet už jenom jako kamarádi. A ta dívčí buď tedy podlehla "erozi času", nebo zůstala funkční jenom na dálku, ale už nejsou tak intenzivní.
A z těch dlouhých (zdálo by se nerozlučných) přátelství, jedno skončilo dokonce po 36 letech... To se pak dlouho ptáte "proč", protože nechte uvěřit, že "právě toto přátelství" mohla rozvrátit prostá lidská slabost, jakých má každý z nás opravdu hodně…
Takový rozchod opravdu dlouho bolí, zejména když jste jej nezavinili, přesto když do mého života vstoupí - a oni vstupují - noví lidé, nemohu jinak, než je přijmout do svého srdce, a tak dnes mám přátele mladé, mladší i o 35 let, i starší, třeba o 15 - 20 let, a všichni se vzájemně a stále něčím obohacujeme…

Nezištné přátelství je možné jen mezi lidmi stejné příjmové skupiny.
Paul Getty

Mám přátele! - musím si říct s údivem. A se stejným údivem - čím jsem si je zasloužil?
Josef Čapek

Člověk je nešťasten, když jej oklamali, nebo zradili přátelé, ale často velmi spokojený, když se klame nebo zrazuje sám.
Francois de la Rochefoucauld

pr

ŽALOBABA

10. listopadu 2010 v 23:53 TÉMA TÝDNE
(Téma týdne - PŘÁTELSTVÍ)

Na toto téma se toho dá napsat mnoho, protože přátelství různého druhu navazujeme s lidmi snad už od kolébky, a tak každý z nás má s tímto druhem mezilidského vztahu své vlastní zkušenosti i představy o jeho hodnotě. Jednu takovou zkušenost z mládí jsem popsala v příspěvku "Najlepšia kamarádka" a nyní přidávám tu úlně první.
Že jsou i přátelství vypočítavá, že jsou "přátelé", kteří si nasadí masku přátelství a přitom tiše závidí, jsou nepřející nebo dokonce intrikují, to člověk bohužel pozná, až se vztah díky tomu rozpadne, a to zpravidla za cenu velkého zklamání jednoho z nich. Toto je jeden příklad za všechny z mého "útlého" mládí:

Ze vzpomínkové knížky:

"... Často spomínam na svoje priateľstvá, a to možno preto, že nechcem, aby sa stratili v priepasti zabudnutia, pretože každé mi dalo nejakú skúsenosť...
... Od malička som to mala najbližšie k Terke Richterovej.
Stačilo zbehnúť po točitých schodoch tri poschodia dolu a zaklopať na prvé dvere pri vchode zo dvora.
" Boskávam! Môže ísť Terka von?"
Dvere mi otvorila korpulentná žena, oblečená vždy ako typická cigánka z vidieka, pripadala mi vtedy omnoho staršia ako naša mama. Doma hovorili po maďarsky, ale so mnou sa snažili hovoriť aspoň lámanou slovenčinou.
" Ná, sévas, Éva! Terka, gyere ide!"
Terka prišla ku dverám, čosi si povedali po maďarsky, až potom vyšla von za mnou.
Chodili sme spolu do jednej triedy, a keďže s ňou nikto nechcel sedieť, posadili vedľa nej mňa - už v druhej triede. V škole prospievala len tak-tak, a tak som jej pri vyučovaní pomáhala, ako sa dalo. Na žiadosť jej matky som potom chodievala dlho aj k nim domov, aby som jej pomáhala písať úlohy, najmä slovenčinu a matematiku.
…A Terka, vlastne moja prvá kamarátka z detstva, s ktorou som sa odmalička hrávala nielen na dvore s bábikami a na piesku s formičkami, ktorú som potom denne a nezištne doučovala, mi pripravila aj prvé veľké sklamanie v živote.
Boli sme vtedy siedmačky.
Niekedy začiatkom júna dejepisárka vzala našu triedu na celodennú vlastivednú exkurziu mimo Bratislavu. Na výlete neboli všetci. Niekoľko dievčat - boli sme dievčenská trieda - zostalo v škole a učili sa vo vedľajšej triede. A tie nám ešte popoludní povedali, že Rapsoš, "matikár", ohlásil na ďalší deň záverečnú písomku z matiky.
Na druhý deň sa to roznieslo po triede, čo niektoré dievčatá, hlavne tie, ktoré na tom neboli z matematiky veľmi dobre, odmietli ako "prepadovku", a že je to nespravodlivé, keď spolužiaci (aj tí z vedľajšej triedy), ktorí včera boli v škole, to vedeli a mohli sa pripraviť a my nie! A tak niektorá z nich prišla behom vyučovania s nápadom, že zo šiestej hodiny matematiky všetci ujdeme a vrátime sa až na siedmu, to bola fyzika - posledná hodina a fyzikárke by sme to nemohli urobiť, pretože sme ju mali radi! Niektoré z nás síce váhali, veľmi sa im nechcelo, mne tiež nie, ale keď som videla, že Terka patrila medzi najaktívnejšie organizátorky úteku, napriek tomu že na výlete nebola, nechcela som to kaziť a pridala som sa.
A tak sme "zdrhli" zo školy. Prvý raz!
Cez prestávku sme nepozorovane vyšli zo školy a rýchlo sme sa snažili dostať z rušných ulíc von z mesta - nebolo to vtedy ďaleko. Pomaly sme šli romantickými uličkami od Podhradia smerom k Lafranconi, dole pod nami sa vinula šedo-hnedá stuha Dunaja a keďže asi každá z nás bola platonicky zamilovaná do nejakého "idola", začali sme spievať sentimentálne "šlágre" o láske..., čoskoro sme ale zistili, že šesť spolužiačok nebolo medzi nami, že nás "zradilo", a to nám pomohlo vytriezvieť . Rozhodli sme sa ihneď vrátiť. Blížili sme sa už ku škole a pomaly nás premáhal strach z myšlienky na následky našej hlúposti... Pred školou sme už zahliadli, ako niektorí z našich rodičov vchádzajú do budovy... Ako to?
A čo to vidím? Terka, tá najlepšia kamarátka, akú som vtedy mala, práve viedla moju mamu do budovy školy a niečo jej naliehavo vysvetľovala... Nechcela som veriť vlastným očiam!!! Tak tých šesť "zradcov" už stačilo obísť všetky domácnosti a priviesť našich rodičov do školy, aby si nás, "blicérov", prevzali a doma potrestali.
Je to možné??? Terka, a tak falošná?!
Cítila som sa, ako keby sa mi zrútil svet… Ale nič sa neje tak horúce, ako sa uvarí. Následky nášho úteku zo školy neboli až tak vážne, pretože vlastne šlo o jedinú hodinu. Najdôležitejšie bolo, že moja mama sa vtedy celej príhode iba zasmiala a doma ma veselo pritiahla ku korytu plnému bielizne, ktorú vyvárala práve vtedy, keď za ňou prišla Terka s tou "zvesťou" o mojom úteku...
Ale - to bol koniec môjho prvého kamarátstva."

DOSPĚLOST

8. listopadu 2010 v 15:09 | KLEVKA |  TÉMA TÝDNE

Co je to dospělost?
Tuto otázku jsem si položila snad po x-té, když správa blogu vyhlásila "dospělost" tématem 44. týdne.
Podle různých studií je za lidskou dospělost pokládán takový stav organizmu, který lze označit za "zralý" a věková hranice tohoto vývojového stadia, kdy se mladý jedinec stává mužem nebo ženou, se pohybuje mezi 16 až 21 lety.
Je faktem, že mnohé kultury starověku dosazovali do svého čela i mladé (= fyzicky i mentálně nevyspělé) jedince, dokonce děti - proslulý faraón Tutanchamon nastoupil na trůn v devíti letech… Nicméně "dospělost" by měla označovat takový stav lidského jedince, kdy je schopen převzít svůj život do vlastních rukou, tedy sám se živit a organizovat svůj další život… Jelikož člověka jako ucelenou, řádně vyvinutou lidskou bytost dotváří i jeho mentální schopnosti, dalo by se očekávat, že do pojmu "dospělost" moderní společnost zahrne i úroveň jeho schopnosti myslet racionálně, a to už není tak jednoznačné.
            O své vlastní dospělosti je přesvědčen snad každý "tínejdžer", jakmile dostane občanský průkaz, nebo každý student, který právě obdržel své maturitní vysvědčení, a už nemluvě o adolescentovi, který právě hodil svůj první volební lístek do urny… A co teprve mladé páry, které zakládají rodiny z velké lásky a jsou přesvědčené, že plod jejich lásky je důkazem jejich dospělosti… Brzo se však ukáže, že se ještě neobejdou bez pomoci a rady rodičů nebo jiných "dospělejších" osob v jejich okolí.
Ti moudřejší pochopí, že život je moc složitý na to, aby v něm vystačili s tím, co dosud stačili načerpat z moudrosti předků a že se ještě musí naučit něco víc, že se musí učit dál a … hodně. A třeba také zjistí, že život není jenom o naučených vědomostech, že v něm ledaskdy ztroskotá i člověk s dvěma akademickými tituly a že tedy nezáleží jenom na sumě knižních znalostí…, že zaleží na vyspělosti jejich osobnosti - individuality
Život každému z nás nabízí příklady "zralých" mladých lidí, ale i třeba padesátiletých snílků, kteří nedokážou být oporou svým blízkým, protože sami ještě stále něco hledají…
O čem tedy je dospělost?
Dost obtížné odpovědět.
Je to přístupu k lidem, k práci, k životnímu prostředí, je to uvědomění své vlastní zodpovědnosti, je to o mezilidských vztazích a životních postojích obecně… zkrátka UMĚNÍ stát oběma nohama na zemi a bez velkých ztrát čelit všem problémům, které se nám postaví do cesty náš vlastní život, a …pochopit, že každá zkušenost - i ta sebe nepříznivější - nás chce o něčem poučit...
Na závěr, s laskavým dovolením autora, přikládám jednu přílohu, která mi přišla e-mailem:



DD