ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ...

ŽIJEME JENOM JEDNOU?

3. března 2011 v 18:19 | Klevka |  SPIRITUALITA
Historiografie jakožto vědecká disciplína mapuje cestu lidstva od jeho prvopočátku až do dnešních dnů. Je pamětí lidstva, jeho kronikou, aby vědělo, odkud přišlo, jak žili jeho předkové v dávné i nedávné minulosti, jaký odkaz a v jaké podobě předali současné generaci… Přesto ta paměť ještě neobsáhla pradávné dějiny naší země, které zůstávají zahalené mlhou nevědomosti nebo dohadů, zda zde před námi opravdu byly vyspělé civilizace, které zničily sebe sama díky vlastní pýše nebo díky vlastní nevědomosti o své cestě a svém určení…
Stejně má i každý obyvatel této planety svou osobní historii, ale ta je rovněž omezená jenom na tento jeden jediný život, který právě žijeme … Někteří filozofové, ale i psychologové (či psychiatři) však už v minulosti vyslovili tvrzení, že naše podvědomí či nevědomí ukrývá toho před námi a o nás mnohem víc, než co ví naše současné vědomí. To by znamenalo, že tento současný život není jediný…
O kočce se říká, že má sedm či devět životů, což je samozřejmě metafora, protože její mrštné tělíčko se dokáže zotavit i po vážně vyhlížejících nehodách. A co člověk? Žijeme opravdu jenom jednou, jak nám tvrdí katolická věrouka? Je to skutečně tak, že PŘED naším narozením nebylo vůbec nic a POTÉ bude zase jenom nicota? K čemu tedy veškeré snažení, k čemu celý ten duchovní i materiální pokrok, kterým lidstvo prošlo od pravěku, a výdobytky moderní civilizace…? Tato otázka zaměstnává snad každého, snad každý se už zamýšlel nad smyslem svého života, každý, kdo k životu potřebuje něco jiného než jenom materiální statky, protože současný materiální svět, ani jeho vědecké výdobytky, ba ani technické vymoženosti nedokážou uspokojit potřeby jeho duše.
Někdy nás k takovému zamyšlení přinutí určité životní okolnosti nebo problémy, ne zcela běžné, jejichž existenci si mnohdy nedovedeme vysvětlit. Jde o jedinečné neopakovatelné (duchovní nebo mimosmyslové) zkušenosti či zážitky, o kterých nechceme s nikým mluvit, nebo o nichž se stydíme mluvit s ostatními, abychom se neztrapnili, aby nás ti druzí, na kterých nám často dost záleží, nepovažovali za nenormální, za blázny nebo vyšinuté, anebo abychom nezačali být "podezíráni" z nějakého podivínství…, a tak tyto záležitosti ukrýváme do svých třináctých komnat. U nás se totiž docela nesmyslně "tabuizovala" duchovní, nemateriální témata, která tak dostala punc buď náboženského fanatismu nebo sektářství či podivínství.
A přesto každý z nás intuitivně cítí, že jeho život není nesmyslný ani samoúčelný, a naše "životní" intuice nás nutí zanechat zde nějakou stopu - děti, majetek, výsledky práce… (viz také téma týdne - SMYSL ŽIVOTA nebo SMRT apod.)
Když se mi nedávno do rukou dostala knížka Anny Farianové PUTOVÁNÍ PO ČTRNÁCTI ŽIVOTECH, ihned jsem po ní sáhla.
Z hlediska tématu jde totiž opravdu o výjimečný počin. Je to knížka, která má jako ústřední motto mravní zásadu:
VEZMI SI, CO CHCEŠ - A ZAPLAŤ ZA TO, ŘÍKÁ BŮH.
Sama autorka píše v úvodu o své motivaci napsat takovou knížku následující:
"Jistá tragická událost v mém osobním životě mě přivedla k touze ohlédnout se zpět, do dob a událostí dávno minulých životů, které má dušička prožívala. V roce 1993 při návštěvě Jeruzaléma jsem poprvé zažila poznání, které mnou otřáslo - v tomto městě jsem našla základy domu, o kterém jsem s jistotou cítila, že byl můj, a prožila pocity, které v tomto životě neznám - narazila jsem na svůj předchozí život. Z tohoto města jsem si odnášela vědomí, že je mému srdci nesmírně drahé, a zároveň velmi silný vjem, že to, co jsem v něm prožila, je začátkem toho, co vrcholí a končí v mé současné existenci. V dalších letech se mi vybavily poznatky, které svědčily o možnosti několika dalších životů…"
S terapií minulými životy (past life therapy), která se začala ve světě šířit v osmdesátých letech 20. století, jsme se už mohli seznámit například díky takovému věhlasnému psychoterapeutovi, jakým byl Raymond Moody, jehož knížky zná u nás asi každý. On i ostatní autoři však dosud zprostředkovávali poznatky z terapie "putováním do hlubin mysli" jenom z hlediska terapeuta, tedy zprostředkovaně, kdežto nyní autorka našla odvahu podělit se s lidmi o své vlastní, navýsost osobní zážitky a zkušenosti při terapii "putováním svými vlastními minulými životy". A to byla skutečně odvaha, protože se nebála odhalit své soukromí, ať bylo jakékoli - třeba v podobě atraktivní, ale kruté ženy-židovky či osamělého tibetského mnicha nebo eskymáckého děvčátka či římského legionáře …
Příběhy jednotlivých osob jsou "orámovány" komentářem Duše, která se po smrti svého těla, které má pokaždé jinou podobu, pohlaví, barvu kůže, tedy po smrti fyzické osoby, která pokaždé měla jiný světonázor i společenské postavení a jejíž každá inkarnace proběhne na jiném místě světa, právě vrací do Modrého světa k ostatním duším čekajícím na svou reinkarnaci a hodnotí právě prožitý život na Zemi. Tento život je zhodnocen i nejvyšším Poradcem duší - Nejvyšší bytostí nebo Bohem, který s ní rozmlouvá a na konkrétním životě vysvětluje význam a smysl její karmy. Je tedy jakýmsi "posledním soudem", podle nějž je stanoven průběh každé další inkarnace:
"...tvé rozhodnutí a z něj vyplývající čin ovlivní tvůj duchovní vývoj a charakter tvých budoucích životů na planetě Zemi, …ale tvá duše musí vstoupit na svět nezatížená tímto vědomím …"
Při čtení této knížky se však vydáváte všanc také vy sami - jako čtenář vydáváte všanc svou důvěru, zda uvěříte tomu, že její zážitky jsou skutečnou realitou té které osoby i doby, v níž žila… Ale i pokud nabudete přesvědčení, že jde jenom o hru fantazie, její fantazie je vytříbená stejně jako její vyprávění a vtáhne vás do děje, který pak budete prožívat společně s ní…
V jedné části autorčina úvodu jsem našla tato slova, která vnímám jako memento oslovující nás všechny zejména v současné době poznamenané tak moc lidskou nesnášenlivostí:
"…Jedno jasné poznání: jak nesmyslný je rasizmus, přehlížení jednoho druhým, náboženské spory a dokonce války… vždycky jsem to byla já, podléhající tradičním požadavkům kmene, rodiny, státu, i všem předsudkům a vírám s tím spojeným.
Kdyby každý z nás uvěřil, že není na tomto světě poprvé, i když právě prožívá jedinečný a zcela neopakovatelný život, pochopil by ubohost a nesmyslnost svých negativních vlastností a snažil by se posilnit ty pozitivní. Také by si uvědomil, že nic na světě se neztrácí a za vše se platí - za dobré i za zlé. A snad by se řídil slovy - NEČIŃ JINÉMU TAK, JAK NECHCEŠ, ABY ON ČINIL TOBĚ."
Všimněte si také, že ten Modrý svět je světem "…pohodovým, bezstarostným, naplněným bezbřehým klidem a všeobjímající láskou, láskou duchovní, která je mnohem silnější než nejkrásnější láska fyzická…"
Ano, nevyrovná se jí ani láska dítěte k matce nebo matky k dítěti, ani láska milenecká, nevyrovná se jí ani láska povznášející duši, kterou pociťujeme na nějakém posvátném místě…
Taková láska nám může být daná jenom shůry, je to láska, která člověka povznáší i fyzicky, je skutečně VŠEobjímající a její nesmírnost nedokáže vyjádřit žádný pozemský jazyk…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama