ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ...

Červen 2011

NENÍ SERIÁL JAKO SERIÁL

30. června 2011 v 18:26 | KLEVKA |  TÉMA TÝDNE

Psát o televizních seriálech je časově poněkud náročné, protože za dobu od vzniku televize jich bylo natočeno a odvysíláno už nesčíslně mnoho… Proto si připomeňme jenom československou, resp. českou historii seriálové tvorby.
Ta začíná začátkem šedesátých let minulého století. Televizní tvůrci ve snaze přitáhnout diváky k obrazovce televizních přijímačů museli je nejprve odlákat z filmových klubů od jejich oblíbených filmů a začali psát příběhy z aktuálního života, se kterými se mohla ztotožnit většina diváků anebo je alespoň akceptovat jako reálné.
První seriál, který se před víc než půlstoletím objevil na obrazovkách Československé televize, se dochoval jen ve zlomcích. Rodina Bláhova (podle šéfredaktora redakce zábavy, Zdeňka Bláhy), jejíž první díl nazvaný V novém bytě mohli diváci vidět 9. prosince 1959, se totiž vysílala živě. Ve své době to ale byl trhák - vysílání dalších deseti dílů Rodiny Bláhovy si vynutili sami diváci hned poté, co se v televizi objevily první díly. Autoři ani herci si přitom nejspíše nebyli vědomi toho, že ve studiu v Měšťanské besedě dělají něco převratného. Od čtvrtého dílu se pak mezi autory scénáře, který režíroval Jaroslav Dudek, objevilo jméno Jaroslava Dietla, který se stal nejslavnějším českým seriálovým autorem - to on přišel do televize s nápadem na vysílání "příběhů na pokračování" už v polovině 50. let krátce po absolvování FAMU.
"Tři týdny jsme zkoušeli ve Stavovském divadle, pak jsme se na tři dny přestěhovali do Měšťanské besedy před kamery, kde už byly postavené kulisy, a teprve pak se šlo vysílat," popsal výrobu prvního seriálu Ladislav Trojan.
Vzpomeňme také na Tři chlapi v Chalupě scenáristy Jaroslava Dietla. Seriál vyprávěl o životě tří venkovských mužů ze tří generací venkovské rodiny Potůčků ve vesnici Ouplavice. Jednalo se o druhý československý televizní seriál, který byl vysílán živě a pro účely pozdějších repríz byl zaznamenáván. Z původních 18. dílů se do dnešních dob však dochovaly pouze tři. Poslední díl byl vysílán v roce 1963 a závěrečný 19. díl byl dotočen později pod názvem "Tři chlapi po roce" v roce 1964.
Díky jeho úspěšnému přijetí diváky následovaly další seriály, a třeba mnohé z nich byly psány na společenskou objednávku, tj. byly politicky motivované a dobově angažované, měly zaručenou diváckou přízeň - zejména ty rodinné nebo dětské. Připomeňme alespoň některé z těch mnoha: Arabela, Pan Tau, Bylo nás pět, Létající Čestmír, Návštěvníci, Cirkus Humberto, Byli dva písaři, Byl jednou jeden dům, Píseň pro Rudolfa III., My všichni školou povinní, Život na zámku, Sanitka a snad nepřekonatelná Nemocnice, ty zajišťovali televizi nejen komerční úspěch a
zvýšenou sledovanost, ale také divákům kvalitní zábavu v pohodlí vlastního obývacího pokoje (a ještě bez přerušování reklamami)!
Pak, po roce 1989, přišla doba nových komerčních televizních kanálů a s ní zahraniční, rozuměj americká, "mýdlová opera" (anglicky soap opera - ironické pojmenování díky častému prokládání jejich vysílání reklamami na čisticí a prací prostředky a podbarvení hudbou). Původně to je rozhlasový nebo televizný seriál s velkým počtem dílů, zabývající se převážně mezilidskými vztahy, které jsou v nich poněkud schematické. Příběhy jsou smyšlené, jednoduché, dramatické až melodramatické, většinou nerespektují plynutí času - jsou nekonečné, vysílají se, dokud neopadne zájem diváků. Jednotlivé díly na sebe téměř nenavazují, společné mají jen postavy nebo prostředí.
Příběhy o mezilidských vztazích byly určeny především pro ženy v domácnosti a na mateřské dovolené. O tom vypovídá i vysílací čas, protože "soap opery" jsou v programu televizních stanic většinou v dopoledních hodinách. V dnešní době je sledují převážně ženy, a to jakékoli věkové kategorie. Náročnějšími diváky jsou považovány za "červenou knihovnu", tedy pokleslý žánr. Mýdlové opery se však celosvětově ujaly. Hlavní produkce stále zůstává ve Spojených státech, ale populární jsou i v jiných částech světa (Mexiko, Argentina, Brazílie, Venezuela) ve formě tzv. telenovel.
Český televizní divák jim také propadl, a to díky té první, která se vysílala - byl to seriál Dallas, který je snad nejznámější "soap operou" světa… Za sebe musím přiznat, že asi po 10. dílu jsem usoudila, že čas dokážu trávit smysluplněji než sledováním této produkce. Ale to jsem byla ještě plná elánu a měla jsem spoustu jiných aktivit… No a dnes?
Ne, na ty zahraniční seriály či srdcervoucí telenovely nebo ty české typu Comeback se nedívám, ale dva seriály sleduji hned od začátku jejich vysílání - Ulici a Ordinaci. Nejprve mne motivovala zvědavost. Co mne u jejich sledování drží i nadále je skutečnost, že - i když se vše nevydaří na sto procent - zejména autorský kolektiv Ulice dokáže postihnout realitu rodinných a společenských vztahů svých hrdinů, nebojí se ukázat na charakterová pokřivení některých postav, ale nezalekl se ani aktuálních a ožehavých společenských témat, jakým byl například stalking, loňské volby, mafiánství, úplatkářství, práce obecních zastupitelů a jiných… Jen to nepokazte, vážení!
A seriál Ordinace? Na takovém zdravotnickém zařízení, jakým je současná seriálová nemocnice, a u takových lékařů, jací tam ordinují, bych se ráda nechala kdykoli vyšetřit i ošetřit (protože k těm mým reálným, ač s vážnými nemocemi, odmítám chodit už druhý rok…)
… Ale vážně - jakkoli ideálně či utopicky tato seriálová nemocnice působí v dnešní době, kdy pro lékaře, kteří se stali více úředníky a "manažery", je pacient spíše předmětem druhořadého významu, myslím, že právě tak ukazuje, jak by mělo v praxi vypadat naplňování Hypokratovy přísahy a humánní zdravotnictví v demokratické společnosti. A poslední díl seriálu, tak ten byl opravdovou "bombou" - zcela v duchu mého článku "Krize a Zacheus" (viz "aktuální články" nebo kategorie "úvahy o dnešku")…, přestože dr. Hanák řekl: "Pane řediteli, vy nejste ředitel, ale dramatik!" jako reakci na
ředitelovo vstřícné, ba humánní gesto, když po záchraně své vnučky lékařům a ostatním zaměstnancům nemocnice sdělil, že nemocnici neprodá!!!!
Páni manažeři, co vy na to? Jak byste se zachovali vy?

(FOTO - GOOGLE.CZ)

SVÁTEK PETRA-PAVLA

28. června 2011 v 12:09 | EBA |  SPIRITUALITA



29. červen byl v naší rodině odjakživa svátkem rodinným připomínajícím vánoce, protože tehdy se u nás scházeli dva Pavlové a čtyři Petrové i se svými rodinami, aby si ten den jaksepatří užili…

Tento svátek je výročním dnem připomínajícím dva z nejvýznamnějších Ježíšových učedníků, Petra a Pavla, nicméně nyní si připomeneme Petra, jenž byl zakladatelem a hlavou rané církve.

Peter - nový začátek pro člověka, jenž selhal.

Šimon Petr, Pavlem z Tarzu nazýván také Kephas, má mezi Ježíšovými učedníky výjimečné postavení. Byl jedním z prvních, který se pro svou zbožnost vzdal své skvělé kariéry rybáře v Kafarnaum, kde měl vlastní dům i rodinu, když ho Ježíš povolal stát se prvním z 12 apoštolů - Ježíšových učedníků:
"… uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí." Ihned opustili sítě a šli za ním." (Marek 1, 16-18)
Byl prvním, který Ježíše skutečně poznal, když řekl:
"Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: "Ty jsi Mesiáš."
(Marek 8, 29)
A byl také prvním z apoštolů - mužů, komu se Ježíš po svém zmrtvýchvstání ukázal.
Že Petr Ježíše miluje, tak chce postavit tři stánky, také se Ho pokouší odvrátit od té hrůzné cesty na kříž ("Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat"; Marek 8, 32) - ale sám dostává lekci:
"On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: "Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!" (Marek 8, 32-33)
Ježíš dochází často do Petrova domu, nejen proto, že léčil Petrovu tchýni; u něj se prostě scházejí s učedníky i dalšími a Šimon mu je naprosto oddaný:
"Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!" (Matouš 26, 33).
Peter byl mužem pevného charakteru, ale jeho temperament ho často přiváděl do prekérních situací ("Šimon Petr vytasil meč, který měl u sebe, zasáhl jednoho veleknězova sluhu a uťal mu ucho…"; Jan 18, 10)
A přesto, jedna vážnější, kritická situace dokáže přimět tohoto silného muže k tomu, že pochybí. Bylo to těsně před Ježíšovým ukřižováním. Petr si byl jistý, že zůstane Ježíšovi věrný až do smrti. Petr dokonce třikrát zapírá, že se s Ježíšem zná. Až když kohout při úsvitu zakokrhá, padnou mu klapky z očí - pochopil, že svého pána vlastně zradil. Zcela, jako Ježíš předpověděl (Matouš 26, 34-35). - Petr zapírá Ježíše, svého učitele a nejbližšího důvěrníka a přivodí si pád!
" Petr seděl venku v nádvoří. … jedna služka a řekla: "I ty jsi byl s tím Galilejským…!" Ale on přede všemi zapřel: "Nevím, co mluvíš." Vyšel k bráně, ale uviděla ho jiná a řekla těm, kdo tam byli: "Tenhle byl s tím Nazaretským Ježíšem." On znovu zapřel s přísahou: "Neznám toho člověka." Ale zakrátko přistoupili ti, kdo tam stáli, a řekli Petrovi: "Jistě i ty jsi z nich, vždyť i tvé nářečí tě prozrazuje!" Tu se začal zaklínat a zapřísahat: "Neznám toho člověka." Vtom zakokrhal kohout; tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: 'Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.' Vyšel ven a hořce se rozplakal." (Matouš 26, 69-75)
Slaboch? Zbabělec? Zlomený vlastním selháním se Petr stáhne do ústraní a hořce naříká.
Ježíš však nevidí jenom Petrovo selhání, ale především jeho upřímnou lítost. Po svém vzkříšení se proto k němu znovu obrátí, pokouší se ho povzbudit a zopakuje mu poslání, kterým jej pověřil. Petr zapřel Ježíše třikrát, proto ho nyní Ježíš přiměje, aby mu třikrát potvrdil, zda ho miluje:
"Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?" Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Pas mé beránky!" Zeptal se ho podruhé: "Šimone, synu Janův, miluješ mne?" Odpověděl: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Buď pastýřem mých ovcí!" Zeptal se ho potřetí: "Šimone, synu Janův, máš mne rád?" Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: "Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád."
"Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr (= skála); a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi."
(Matouš 16, 17-19)
A tak se Petr na Ježíšův pokyn také jako první postavil do čela rané církve.
Petr nebyl tedy žádným hrdinou víry, ale Bůh ani žádné hrdiny nepovolává. Není sporu, že pro Boha udělal velké věci, přesto však byl jenom člověkem z masa a kostí. Jeho selhání mu otevřelo oči: byl takovým, jakým byl jen proto, že ho Ježíš změnil. Byl vyvolen ke splnění poslání, ale sílu k tomu dostal od Boha.
Jak bychom se v takové situaci asi zachovali my, lidé dnešní doby…? Stejně, lépe, hůř…?
Taková je totiž většina z nás - máme víru, ale v rozhodné chvíli se ukáže naše slabost a selžeme. Nadlouho? Nebo dokážeme využít druhou šanci, kterou dostaneme?

Podle dochovaných letopisů dochází v první polovině 1. století k velkému pronásledování křesťanů Římany, zejména po požáru Říma, a rok 67 se traduje jako rok mučednické smrti Petra (i Pavla, ač římského občana!). Tehdy, jak praví legenda, Petr prohlásil, že si "nezaslouží stejnou smrt jako jeho Pán", a nechal se ukřižovat hlavou dolů (viz níže: Caravaggio "Ukřižování Petra", kolem 1600).

Takže v konečném důsledku byl přeci jen hrdinou víry…

(Ilustrační foto "wikipedia.de" - Petrova socha v Římě, encaustika, hrobka, ukřižování)

FRONLEICHNAM

23. června 2011 v 22:44 | KLEVKA |  EINE HANDVOLL DEUTSCH
Es war kurz nach dem 2. Weltkrieg und ich war noch ein Kind, so fünf-sechs Jahre alt, als meine Mutter sich einmal entschloss, an der Prozession des Fronleichnamsfestes in unserer großen Stadt teilzunehmen. Mir wurde ein langes weißes Brautjungfernkleid genäht (dann auch für die spätere erste Kommunion aufbewahrt), eine Kindertiara (mit Wachsblumen und synthetischen Perlen besetzt) und ein Blumenkörbchen gekauft… Ich war so aufgeregt vor Freude, dass ich schon einige Tage vor dem anstehenden Fest gar nicht schlafen konnte - die Prozession soll durch viele Straßen unserer Stad ziehen... Aber es fehlten noch Blumenblüten in das Körbchen, die wir - kleine Mädchen, die die Monstranz mit "Christus´ Leib" vorgingen - auf die Straßen streuen sollten, genau wie es damals vor vielen, vielen Jahren geschah, als Jesus nach Jerusalem kam …
Das Fronleichnamsfest ist ein Hochfest im Kirchenjahr der katholischen Kirche , mit dem die leibliche Gegewart Jesu Christi im Sakrament der Eucharistie gefeiert wird.
Die Bezeichnung Fronleichnam leitet sich vom mhd. vrône lîcham "des Herren Leib" (geistlichen oder weltlichen) ab. In der Liturgie heißt das Fest "Hochfest des Leibes und Blutes Christi", regional wird es auch "Prangertag" oder "Blutstag" genannt. Im Englischen und in anderen Sprachen trägt das Hochfest den Namen "Corpus Christi " (tschechisch "Boží tělo", englisch wörtlich "Body of Christ").
Fronleichnam wird am Donnerstag nach dem Dreifaltigkeitsfets begangen (am 60. Tag nach dem Ostersonntag ) und fällt somit frühestens auf den 21. Mai und spätestens auf den 24. Juni. Der Donnerstag als Festtermin steht in enger Verbindung zum Gründonnerstag und der damit verbundenen Einsetzung der Eucharistie durch Jesus Christus selbst. Wegen des stillen Charakters der Karwoche erlaubt der Gründonnerstag keine prunkvolle Entfaltung der Festlichkeit. Aus diesem Grund wurde das Fest Fronleichnam bei seiner Einführung auf den Donnerstag der zweiten Woche nach Pfingsten gelegt. In Ländern, in denen Fronleichnam kein gesetzlicher Feiertag ist, kann das Hochfest auch am darauffolgenden Sonntag gefeiert werden, z.B. in England.
Der wichtigste Teil des Fronleichnamsfestes ist die Heilige Messe, deren liturgische Texte sich auf das Geheimnis der Eucharistie beziehen. Vielerorts wird dieser Gottesdienst im Freien, etwa auf öffentlichen Plätzen gefeiert.
An die Heilige Messe schließt sich in der Regel die Prozession an, regional auch "Gottestracht" (von mhd. trahte, Substantiv zu tragen) genannt, bei der die Gläubigen die vom Priester oder Diakon getragene Monstranz mit dem "Allerheiligsten" (einer konsekrierten Hostie) in einem Festzug unter Gebet und Gesang durch die Straßen begleiten. Die Monstranz wird dabei von einem "Himmel" genannten Stoffbaldachin beschirmt. Mit einer Station an bis zu vier Außenaltären, bei denen jeweils ein Abschnitt aus dem Evangelium vorgetragen, Fürbitten gesprochen und der eucharistische Segen alle Himmelsrichtungen und über die Stadt erteilt werden, werden Elemente eines Flurumgangs aufgenommen. Die Prozession schließt meist in der Pfarrkirche mit dem "Tantum Ergo" und dem "Te Deum".
Die heutige Sinngebung der Prozession geht in der Regel vom Bild des "wandernden Gottesvolks" aus, dessen Mitte Christus, das "Brot des Lebens", ist. Die Verbindung von Prozession und Heiliger Messe wird stärker betont.
("… einst sollen doch wir alle auf dem Rückweg zu Vaters Haus im Himmel sein…")
"Kehrt euch zu mir, spricht der HERR Zebaot, so will ich mich zu euch kehren."
Sacharja 1,3
"Trachtet zuerst nach dem Reich Gottes und nach seiner Gerechtigkeit, so wird euch das alles zufallen."
Matthäus 6,33
In Deutschland ist Fronleichnam ein gestzlicher Feiertag in den Ländern Baden-Württemberg, Bayern, Hessen, Nordrhein-Westfalen, Rheinland-Pfalz und im Saarland sowie in einigen Gemeinden mit überwiegend katholischer Bevölkerung in den Ländern Sachsen (bestimmt durch die Fronleichnamsverordnung) und Thüringen (im gesamten Landkreis Eichsfeld und in den Eichsfelder Ortschaften des Unstrut-Hainich-Kreises und Teilen des Wartburgkreises). In den übrigen Ländern und Regionen gibt es Sonderregelungen, wie etwa Anspruch auf unbezahlte Freistellung und Unterrichtsbefreiung für katholische Arbeitnehmer und Schulkinder.
In der Schweiz ist Fronleichnam ein gesetzlicher Feiertag in den überwiegend katholisch bevölkerten Kantonen. In gan Österreich und Liechtenstein ist Fronleichnam ein gesetzlicher Feiertag.
(Nach Wikipedia.de)

ZNÁTE HISTORII?

18. června 2011 v 19:29 | Klevka |  STUDUJEME ZA ŠKOLOU
Historii světa píší vždy vítězové, proto je velmi důležité znát nezkreslenou pravdu o minulosti svého národa. Dějepisci nás odjakživa přesvědčovali, že jsme malým a bezvýznamným národem…
Je to skutečně tak?
Je faktem, že v 5. stol. do střední Evropy dorazily bojovné kmeny Čechů a Polanů, které později sehrály významnou roli při zadržování germánského náporu, ale mnohem početnější vlna slovanského osídlení proběhla však už před rokem 1000 př. n. l. Byl to mírumilovný lid, který zde vykácel pralesy, vysušil močály a proměnil je v úrodná pole a pastviny. Postavil množství osad, hradišť a sídlišť a většinovým národem zůstal i po příchodu Keltů a Germánů, které na svém území přátelsky přijal.
Jeho sídla se rozkládala od Alp až k Černému moři, od Baltu až po Jadran. Původním náboženstvím našich předků byl bráhmanismus, z něhož povstal slovanský panteon v čele s Perunem. Měli ve velké úctě stromy (lípy), studánky a prameny, věřili v existenci přírodních bytostí (víl, rusalek, skřítků). Po staletí se řídili příkazy náboženských textů, z nichž hlavním byl Ahinsa (nenásilí, neubližování), pročež byli častým cílem agrese výbojných národů. Prajazykem, kterým mluvili ještě ve své dávné vlasti (někde v dnešním Iránu) byl sanskrt. Sanskrtská věta "Kavajó dhané lubjanti" - "pěvci milují dary" jasně ukazuje na příbuznost se staroslovienštinou. Odtamtud je také symbol lva, který je v našem státním znaku dodnes.
V římských letopisech nacházíme četné záznamy o "Ethné megalá" (převeliký národ), který zastavil římskou expanzi za Dunaj. Nebyl sice centrálně řízen ani vojensky organizován, ale uměl se udatně bránit. Až pod narůstajícím tlakem Franků (Frank - ze staroslověnského wranken = vrahové) vytvořil centrálně řízené státní útvary Sámova říše a Velká Morava.
Za dob Velké Moravy a Sámovy říše jsme byli místní velmocí, která dokázala opakovaně
rozdrtit největší vojenskou sílu tehdejší Evropy - armády Franků u Wogastisburgu. Fakt, že křesťanští věrozvěstové Cyril a Metoděj se bez potíží dorozuměli s místními obyvateli, svědčí o rozsáhlosti slovanského osídlení. Dokonce arabští kupci, kteří stanuli v úžasu před sídlem krále Svatopluka, mluví o "Doposud nikdy nevídaném hradu".
Po více než 200 let náš národ nesl hlavní tíhu boje proti tureckému nebezpečí, smrtelně ohrožujícímu Evropu, a také je dokázal zastavit.
Za císaře Karla IV. a některých Přemyslovců patřilo české království mezi nejvýznamnější státy Evropy a často se na našem území rozhodovalo o jejích osudech.
Za husitských válek jsme dokázali zvítězit nad armádami celé Evropy a přes odpor všemocné katolické církvi jsme se stali první protestantskou zemí.
V 17. století jsme sice byli vinou své nesvornosti poraženi, elita národa vybita či přinucena k emigraci a naše země byla na tři století ovládnuta svými sousedy.
Ale pak opět jediné Československé legie dokázaly vzdorovat přesile bolševických armád a na několik let udržet značnou část ruského území. ... a v šedesátých letech 20. stol. jsme se jako jediní v Evropě pokusili najít "lidskou tvář " socialismu...
Co tedy víme o naší dávné historii?
Za Velké Moravy se v Panonii s dovolením jejích panovníků usídlovaly mongolské kočovné kmeny, které se zde naučily řemeslům, zemědělství i všemu ostatnímu. Když pak většina bojeschopných mužů hájila západní hranice říše před dalším nájezdem Franků, Maďaři vpadli svým hostitelům do zad… a na popel vypálili většinu sídel, hradišť, chrámů, tvrzí a dalších, což znamenalo její úplnou zkázu. Naši předkové totiž jako stavební materiál používali dřevo a cihly z nepálené hlíny. K zániku Velké Moravy ale přispěly také přírodní podmínky - povodně. Vojsko českého knížete poté obsadilo pouze malou část území zaniklé říše a její zbytek byl postupně poněmčen, pomaďarštěn, popolštěn, porumunštěn…
Kromě území dnešních států Velké Moravy se zachovala bývalá slovanská království na severozápad od našich hranic - Horní a Dolní Lužice; téměř polovina dnešního Rakouska patřila ve středověku k zemím Koruny české, i části Bavorska byly v té době ještě obývány Slovany; v dnešním Maďarsku i přes tvrdou maďarizaci existovaly až do 20. stol slovanské vesnice.
Mapa Velké Moravy jasně ukazuje, že společně se Slovinci, Slováky, Slezany (i polskými) jsme jedním ze zbytků kdysi velikého, vyspělého a bohatého národa. Po dlouhá staletí nám "cizáci" brali majetek, půdu, v moderní podobě se to děje i dnes. Našemu národu dokonce hrozí, že klesne ještě na nižší úroveň, než na jaké byli agresoři, kteří ho v minulosti o tolik připravili...
Po roce 1989 jsme se s důvěrou otevřeli světu.
Co přinesla "sametová revoluce"?
Dravé a bezohledné zahraniční firmy, banky i jednotlivci, jejichž hlavním cílem bylo urvat co nejvíc, se vrhli na naši zemi. Političtí vůdci nejenže v tom nikomu nebránili, dokonce to umožnili a sami při tom asistovali. Dokonce ještě připustili rozdělení nevelkého československého státu na dva ještě menší (nebo o to usilovali?) v době, kdy se dva větší německé sjednotily do ještě většího demokratického státu, což naše pozice ve sjednocující se Evropě významně oslabilo...
A co se děje dnes? Krade se "za denního světla"... a političtí vůdci si nepřiznávají žádnou zodpovědnost za nynější stav.
Žijeme v zemi, kde nám toho už moc nepatří. Stát, přestože v krátké době rozprodal většinu majetku, má obrovský dluh. Je nám předkládána úpadková kultura a vnucován konzumní styl života spojený s rychlým zadlužováním rodin. Lichva a prostituce začínají být prezentovány jako normální způsob podnikání. Vychytralost už má přednost před poctivostí, překupnictví před pracovitostí a nový občanský zákoník nelze uplatnit bez porady s placeným právníkem (?!)...
Kdo zastaví tento úpadek?
Duše národa volá o pomoc.
(Volně podle S.P.)

STÁVKA

16. června 2011 v 13:52 | Klevka |  ÚVAHY O DNEŠKU
Chtěla jsem také vyjádřit podporu stávkujícím odborářům, a tak jsem si otevřela stránky facebooku ČT 24.
Mladí lidé, mezi nimi několik středoškoláků, většinou odsuzovali stávku a někteří z nich špatně naučenými frázemi projevovali naprostou dezorientaci v českých dějinách 20. století - jejich rodin se zřejmě dosud nijak nedotýká nezaměstnanost ani zdražování či snižování životní úrovně jako důsledek dosavadního "hospodaření" našich vlád i arogantního postoje politiků k občanům-voličům, kteří je na jejich výsadní posty dosadili a z poctivě placených daní jim hradí docela slušný životní standard…
Tyto odsuzující komentáře procentuálně "válcovaly" komentáře lidí, kteří se pro stávku vyslovovali, což se pak ve vysílání prezentovalo jako "hlas lidu".
Proto zde chci tlumočit ty názory lidí, které snad nejen jim uspokojivě vysvětlí smysl stávky.
Názory prvního druhu:
Neuvěřitelné, jak se lidé nechají zblbnout několika nenažranými odborářskými bafuňáři, kteří se rozhodli jít řeckou cestou…
Vaše stávka nic neřeší a akorát omezuje ostatní občany a berete si je jako rukojmí. … tak přestaňte být sobci a mějte trochu sebereflexe! Navíc, heslo Stávkujeme i za vás je tak maximálně k smíchu…
A ty další:
Víte co nechápu. Hodně, ale opravdu hodně lidí nesouhlasí s nynější podobou reforem, ale nesouhlasí ani se stávkou. Jak tedy chtějí přinutit vládu, aby ty reformy pozměnila, když jedná sobecky a arogantně a odbory jí nezajímají?
Souhlasím se stávkou, konečně se někdo rozhoupal, přeci nemůžeme do nekonečna platit zlodějny naší vlády, co takhle hmotná odpovědnost? My tu vládu zaměstnáváme, my ji platíme, tak ať pracuje zodpovědně a ať za své dluhy zodpovídá.
Problém je, že tahle vláda dělá dluhy NÁM VŠEM. Co ale budete dělat, když budete muset splácet dluhy, které jste neudělali, a vidíte ty, kteří je udělali, jak je spokojeně dělají dál a smějí se vám, že jste "málo podnikaví a kreativní"? Za sousedy bych taky nešel, ale určitě bych si udělal pořádek v domě. A to je to, co se děje. Nebo už se aspoň chrastí koštětem. :)
Neuvěřitelné, jak se "obyčejní" občané nechají zmanipulovat médii a začnou odsuzovat odboráře, kteří hájí zájmy "obyčejných" občanů. Tak jako se "obyčejní" občané postavili proti doktorům, ze závisti, že se někdo odvážil postavit nenažrané vládní mafiánské diktatuře a říct si o mzdu, kterou si doopravdy zaslouží. Lidé se měli postavit za doktory a teď by se měli postavit za odboráře. Dříve měli velkou sílu české fabriky, které stávkovaly a hájily práva obyčejných lidí, ale fabriky byly rozprodány a rozdrobeny. Dnes převzali otěže odboráři v dopravě, a jaká byla reakce Václava Klause? Nahradit veřejnou dopravu soukromou. Což by znamenalo rozdrobení a zbavení se dalších lidí, kteří si mohou dovolit stávkovat a postavit se "zlým" mocipánům. Cílem vlády je potlačit a rozdrobit vůli a práva lidu a získat absolutní moc pod záštitou demokracie. Vláda by měla přestat manipulovat s lidmi a začít pro lidi pracovat, nebo odejít ke všem čertům. Takovou vládu nepotřebujeme, proč ji živit ze svých peněz? Nemusím snad zdůrazňovat, že se nám politici smějí z obrazovek přímo do "ksichtu". Ten úsměv znamená, " já jsem boss a vy jste nuly, já jsem Sch…..berg nebo Trautenberk a vy budete skákat, jak já budu pískat!" a já pevně doufám, že si to už lidé nenechají dlouho líbit.
Pane B., plně s vámi souhlasím, tato vláda, i všechny od roku 1989, by si zasloužila za jejich jednání vůči lidem této země potrestat. Nejlépe tak, že by měli projít soudním procesem v Bruselu, zabavit jim majetky a zavřít do kriminálu.
M. H. · 64 let
Je lhostejno, kdo a jak protestuje proti reformám. Protest je zcela na místě, protože se obrací proti lidem, kteří jsou odpovědni za stav státu (materiální i morální). Je to jako v podniku. Je-li vedení se sklonem podnik vysávat ve svůj prospěch, tak výsledkem je vždycky jen problém, ne-li krach. Největší pravdou je to, že právě vláda a administrativní aparát jsou odpovědní za způsob hospodaření a dosažené výsledky. Reformy nejsou nic platné, pokud se aplikují v nehospodárném systému s mafiánskými praktikami a o tom tyto protesty začínají být. Po dvaceti letech máme ve státě děsivou korupční atmosféru, neschopnou justici, nepružnou policii a chaos ve zdravotních a sociálních zajišťovacích instrumentech. Nemluvím o chaotickém školství a podobně.
Ještě štěstí, že zde odbory jsou, protože jinak by představitelům tohoto způsobu uplatňování "státní moci" nikdo nebyl schopen nastavit zrcadlo!!! Podezírání odborů z ryze levicového zaměření je pouze slabomyslná taktika, nebezpečná politická varianta, kterou hrají političtí vládní předáci a jejich pozadí.

LETNICE

13. června 2011 v 13:47 | Klevka |  SPIRITUALITA


"Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: "Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!"
(Skutky apoštolů 2, 1-11)
Stát se to dnes a být mezi těmi vyvolenými, zajásali by všichni tlumočníci, překladatelé, ale i ti, kteří se cizí jazyky teprve učí, nebo mají naučit…
Ale - nyní vážně.
Letnice - latinsky pentecostes, řecky πεντεκοστή (ἡμέρα) pente kosté (hémerá) padesátý den - Seslání Ducha Svatého neboli Svatodušní svát ky byly považovány za
jeden z nejdůležitějších křesťanských svátků vůbec. Slaví se 50 dnů po Velikonocích a 10 dnů po Nanebevstoupení Páně a pochází z židovského "svátku týdnů" (Šavu´ot), který se vztahoval k předání Zákona na Sinaji. V křesťanství se tradují od roku 130 jako (výše popsané) seslání Ducha svatého na apoštoly po Ježíšově zmrtvýchvstání. Bible označuje tuto událost jako "zázrak", který vykompenzoval babylonské zmatení jazyků, kterým Bůh potrestal pýchu a aroganci stavitelů babylonské věže.
Nyní apoštol Petr říká přítomným:

" Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh."
(Skutky apoštolů 2, 38-39)

Letnice jsou tedy náboženským svátkem označovaným také jako narozeniny církve a jsou ukončením velikonoční doby - v liturgii se vždy používal slavnostní římský oděv červené barvy, který byl barven purpurem.
V mnoha evropských zemích (všechny německy mluvící země, země Beneluxu, Francie, Itálie, Maďarsko, Švédsko aj.) jsou rovněž všeobecně uznávaným společenským svátkem a tudíž dnem pracovního volna, kdy ožívají mnohaleté lidové zvyky a tradice spojené s tímto dnem, zejména se svatodušní nocí. Dokonce mezi mladými lidmi v Německu a Rakousku je tradičním zvykem organizovat letniční tábory…

V českých zemích se letnice slavily od příchodu křesťanství, avšak ještě dlouho poté v lidové zbožnosti přetrvávaly pohanské obyčeje, které však pomalu přerůstaly i do nového náboženství. Dokládá to kronikář Kosmas, který v roce 1092 referuje o knížeti Břetislavu II., jak "ze země vyháněl čarodějníky, věštce a pohanské hadače". Podle Kosmy tento kníže vykořenil též "obyčeje pověrečné, které vesničané, posud polou pohané, o Letnicích v outerý nebo ve středu zachovávali, přinášejíce dárky ke studánkám, oběti zabíjeli a zlým duchům obětovali".

O Svatodušní neděli se zachovala tato rčení:
  • O svatém Duše choď ještě v kožiše.
  • Na Svatého Ducha nesvlékej kožicha
  • Po svatém Duchu nezbavuj se kožichu.
  • Déšť o letnicích - slunce na Boží tělo.
  • Na Svatého ducha bláto - bude laciné mláto.
  • Prší-li na Svatého Ducha, jsou klepána žita.
  • Prší-li o svatém Duše, bývá po něm málo suše.
  • Na Svatý Duch do vody buch!
  • Svatý Duch přinese plný pytel much.
Svatodušní pondělí se dochovalo v těchto pranostikách:
  • Pohoda na svatodušní pondělí slibuje úrodu.
  • Když prší v pondělí svatodušní, bude zkáza na sena.
Jedním z nejhezčích a snad nejznámějších zvyků je Jízda králů na Slovácku, která se dodržuje dodnes.
Zpěv vodního ptáka se šířil na Šumavě u německého obyvatelstva, protože původně se tradoval v Bavorsku v 17. století. Chlapci označili jednoho mezi sebou za vodn ího ptáka a poté chodili po vsi, zpívali, tropili vtípky a dostávali výslužku.
Na Slovensku má tento svátek název "turíce". Pochází ze slova "tur", který byl původním symbolem svátku spojeného se začátkem jarních prací. Staří Slované přinášeli ke studničkám dary a duchům obětovali domácí zvířata - i dnes se zachovává tradiční otvírání studánek, které musely být obřadně vyčištěny a upraveny, včetně symbolu obětování beránka. Domů nosili zelené ratolesti, které měly ochranné vlastnosti - měly za úkol přitahovat dobré sily a chránit příbytky před zlými silami, proto se často používala zelená barva. Dalším zvykem zaměřeným na ochranu proti zlým silám bylo práskání bičem na loukách i ve vesnicích a zakládání letničních ohňů.

OTČE NÁŠ

11. června 2011 v 19:27 | EBA |  SPIRITUALITA
OTČE NÁŠ
"Očenášjensinanebesích…"
????????????????
"Očenášjensinanebesích…"
-------------------
Otče-náš-jenž-jsi-na-nebesích,
říkám znovu
stále dokola
a možná desetkrát
Smysl nevnímám
myšlenky jdou jinam...
Pak to zkouším zase
"Očenáš…."
Má mysl pádí opět pryč,
ale Srdce -
BOŽE!
SRDCE ,
to je s TEBOU
ať spím či bdím,
v myšlenkách či v písni,
ať jdu cestou necestou -
s Tebou jsem stále!
Nacházím Tě všude,
povídám si s Tebou.
Jedno, zda v práci,
v lese či ve vaně,
česky nebo anglicky -
Ty mi vždy rozumíš.
Jedno, zda pleti bílé,
černé či žluté,
zda muž nebo žena,
ptáček v lese
či kámen na cestě -
Tvůj Duch dlí všude
a Tvá Láska
všechny objímá…
A tak dneska k Tobě
za nás hříšné
vroucně se tu přimlouvám:
Drahý Bože, Otče můj -
Spasiteli náš,
Ty, jenž na nás shlížíš shůry,
kam upínám svůj zrak,
kam povznáší mne mysl -
toužím Ti být stále blíž…
CTÍM
Tvé svaté jméno
jedinečné v celém kosmu
VĚŘÍM -
jednou pojmeš
všechny k sobě
do Lásky a Moudrosti.
ODDANÁ TVÉ VŮLI
čekám na Tvé znamení
co povede mne k CÍLI...
DĚKUJI
za dary jež denně máme
z Tvé štědré ruky
mnohdy víc než dost.
Skládám dlužné účty
před Tvou vlídnou tvář
a vše upřímně
LITUJI
PROSÍM
za nás,
nezvedené děti -
BUĎ
nám milostiv
a odpusť viny
HŘÍŠNÍKŮM,
co neslyší Tvé SLOVO,
ubližují bezmocným;
POLITIKŮM
co neplní své sliby,
SOUDCŮM,
co nectnosti kryjí záda,
BOHATÝM
co slepí jsou k chudobě,
BA I TĚM,
co vztáhnou ruku na bližního
a berou, co jim nepatří;
DĚTEM,
co zapřou otce, matku,
VŠEM,
co nechtějí odpouštět
a zneužijí LÁSKU…
a nejvíce těm
co zraňují ZEMI…
POKORNĚ PROSÍM -
ODPUSŤ VŠEM.
Ochraňuj nás, slabochy,
před všemi světa svody
a pokušením hříchu!
Už nechceme lhát,
zabíjet, ni krást -
CHCEME MILOVAT
Dál veď naše kroky
a přiveď nás k SOBĚ -
do SVĚTLA
NEBESKÉHO DOMOVA,
do své
MILOSRDNÉ LÁSKY
- za to říkám své upřímné
DĚKUJI
AMEN

KRIZE A ZACHEUS

11. června 2011 v 17:10 | Klevka |  ÚVAHY O DNEŠKU

Slovo krize pochází z řeckého krino, které znamená v češtině vybírat, posuzovat, měřit mezi dvěma opačnými variantami, kterými byly úspěch-neúspěch, právo-bezpráví, život-smrt. Z něj vzniklo později slovo krisis vyjadřující rozhodnou chvíli nebo dobu, samo rozhodnutí nebo nesnáze. V klasickém řeckém dramatu to byla část, v níž docházelo k závěrečnému rozporu protikladných sil. V současnosti se termín krize používá pro označení těžké, rozhodující chvíle, obtížnou situaci, tíseň nebo zmatek.
Ve světovém hospodářství nejsou krize neobvyklé a od roku 1929 lze jejich příčiny hledat předně v USA, které už dlouhá léta ovlivňují dění na kapitálových trzích celého světa.I tu současnou ekonomickou odstartovaly v r. 2007 problémy na hypotečním trhu USA, ta pak v roce 2008 přerostla v celosvětovou finanční krizi.
V ČR už v roce 2009 byla krizí zasažena pětina Čechů a v témže roce statistiky uváděly, že 3/5 Čechů očekávají přímý vliv krize na jejich osobu nebo domácnost. Předpokládall se její přímý dopad na nezaměstnanost, propouštění, zdražování a vyšší životní náklady. Výsledek - pokles životní úrovně spojený zejména s nedostatkem finančních prostředků…
Nicméně současná situace v celospolečenském dění ČR ukazuje, že už zdaleka nejde jenom o finance, že ekonomická krize dostala u nás velice specifický charakter a že její kořeny tkví mnohem hlouběji, což dnes přiznávají už i samotní aktéři "sametové revoluce"…
Jen stěží lze odhadnout, kolik občanů naší republiky je už - mírně řečeno - unaveno tím, co nám už drahnou dobu "předvádějí" politikové (zejména stranické a vládní špičky, na které je vidět nejlépe), a čeho všeho jsou schopni, aby dosáhli významné mocenské pozice či udrželi si ty už předtím dosažené, místo aby neprodleně řešili životně důležité problémy občanů a celé společnosti…
Jaké? Tak třeba jeden z nejkřiklavějších případů poslední doby - nehorázné (a mravně nepřijatelné) měsíční (roční) odměny pro ředitele Sazky, která pod jeho vedením zkolabovala … Také třeba aktivity fy DIAG HUMAN vymáhající na českém státu jenom na úrocích z prodlení miliardovou pokutu, která se každou vteřinou zvyšuje o desítky korun… Na druhé straně chytré hříčky s čísly mající za cíl "změkčit" daňovou reformu tak, že v konečném důsledku přeci jen z našich kapes vytáhne to, co v státní kase chybí díky dírám po tunelování ve velkém stylu...
Otázky typu "Jak to, že to je možné?", "Proč se s tím nic nedělá?!", "Jsou na tohle naše zákony krátké ???" jsou úplně zbytečné, jestliže politik svázaný (přímo - nepřímo) s korupcí neodstoupí nebo prohlásí "Už nebudu půjčovat peníze kamarádům!"

Britské listy nedávno zveřejnily text "2500 slov z roku 2011", v němž autor kromě jiného píše:
"… Naše společnost dospěla do stádia, kdy 1% nejbohatších lidí diktuje svou vůli 99% celé společnosti. To není demokracie! To je plutonomie - systém, v němž hospodářský růst a rozvoj celé ČR závisí na (dobré - nedobré) vůli malé skupinky lidí tzv. "Super Rich" - těch nejbohatších. To celé způsobuje známý jev, že ať občané ve volbách zvolí kteroukoliv politickou stranu, sestavování povolebních koalic spolehlivě vždy vymaže původní občanskou vůli a prosadí se vůle 1% nejbohatších. To se stalo i ve volbách v roce 2010…". (… a co Opoziční smlouva už v r. 1998 ?!)

Existuje východisko? Nabízím jedno - před téměř dvěma tisíci lety na ně přišel jeden z nejbohatších lidí Jericha ve staré Judeji:
" …Ježíš vešel do Jericha … Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; toužil uvidět Ježíše, … ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: "Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl a s radostí jej přijal. Všichni, kdo to viděli, reptali:
"On je hostem u hříšného člověka!"
Zacheus se zastavil a řekl Pánu:
"Polovinu svého jmění, Pane, dám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně."
Ježíš mu řekl: "Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo." …"
(Lukáš, 19, 1 - 10)

Kolik je u nás takových "zacheů", kteří si polepšovali přivlastněním něčeho, co jim nepatřilo, nebo inkasovali víc, než náleželo? Kolik je těch "malých", kteří si "pomohli " např. při revitalizaci panelových domů - ti však rozhodovali o zakázkách mnohem menšího rozsahu, než jsou ty státní. A co ti bohatí, bohatší a nejbohatší?!
Že by vrátili do systému alespoň část toho, co nezískali vlastní a poctivou prací, to je asi bláhové pomyšlení…, ale pokud by přesto chtěl někdo z nich jít ve šlépějích onoho Zachea a pomoci potřebným... ?
Ryba páchne od hlavy - začnou ti nahoře? ... třeba vrácením psacího pera…...........

PŮJČKA ČI KORUPCE

11. června 2011 v 14:52 | WIKIPEDIE |  ÚVAHY O DNEŠKU
MOTTO
"Už nebudu přátelům půjčovat peníze"

Korupce (latinsky corrumpere = kazit, oslabit, znetvořit, podplatit) je zneužití postavení nebo funkce v politice, veřejné správě, hospodářství, k osobnímu prospěchu.
Korupce postihuje politiku, hospodářství i společnost. Může být jak drobná nebo velká, organizovaná nebo neorganizovaná. Vyznačuje se podplácením, úplatky, vydíráním, zastrašováním, privilegii, neoprávněnými příjmy a jejich vyžadováním, udělováním přízně nebo protežováním.
Politická korupce nakonec vede ke kleptokracii - vládě zlodějů, loupežníků (doslovný překlad) - kdy už odpadá i předstírání poctivosti, upřímnosti před veřejností.
Ačkoliv korupce přispívá ke zločinnosti, např. k praní špinavých peněz, kuplířství nebo obchodu s drogami, tak se zdaleka neomezuje jenom na tyto (dnes) trestné aktivity. Pro porozumění toho, jak korupce vzniká, jak roste a co ji udržuje, je důležité ji od trestné činnosti oddělit. A pak vytvořit a uplatnit podmínky, pravidla a zákony, které umožní ji omezit a postihovat.
Podmínky podporující korupci
  • koncentrace politické moci a rozhodování (Nedemokratické centralistické, totalitní režimy, režimy vyznačující se vládou mocenských klanů)
  • apatická veřejnost, nezajímající se o politiku a veřejné věci, nebo veřejnost, která podléhá tomu či onomu "vůdci", veřejnost bez dostatečného vlivu na politiku
  • slabé právo, nedostatečná justice, která slouží jen mocným a vlivným k prosazování jejich zájmů, nedostatečná "vláda práva", anglicky rule of law
  • utajování informací, rozhodování, procesů a závislostí, nedostatek otevřenosti a transparentnosti
  • pro veřejnost uzavřené mocenské a politické kliky, které není možné kontrolovat
  • velké a nekontrolované částky financování veřejných, nebo soukromých, projektů
  • špatně placení úředníci a zaměstnanci veřejné správy
Důsledky korupce
  • oslabení správy veřejných věcí, politiky, vedoucí až k rozpadu státu
  • oslabení hospodářských výsledků, ekonomiky, vedoucí až k nemožnosti podnikat
  • růst chudoby a nezaměstnanosti
  • vznik a růst mafií, klientelistických sítí a netransparentně pracujících, zločinných lobby
  • rostoucí daně a zároveň rostoucí daňové úniky
  • rostoucí nedůvěra v politiku, ekonomiku, a k vlastním schopnostem, rezignace
  • úpadek schopných firem a ztráta mozků z průmyslu, obchodu, služeb i politiky
  • odchod těch schopných tam, kde se mohou (lépe) uplatnit - anglicky voting with one's feet, brain drain
Poznámka: podíl korupce, jako další "daně", je ve středně až více korupčních společnostech odhadován na 10-20 % hrubého domácího produktu (HDP).

Velká korupce (grand corruption, political corruption)

Bývá spojována s korupcí politických špiček a čelních představitelů veřejnosti a společenského života. Úplatky v těchto sférách dosahují značného rozsahu a bývají velmi dobře utajovány. Mají velký prospěch jak pro korumpujícího, tak pro korumpovaného.
Nejčastější podoby velké korupce:
  • zpronevěra veřejných zdrojů,
  • nehospodárné užívání veřejných zdrojů,
  • soukromý prospěch z privatizace,
  • zneužívání veřejné moci při udělování veřejných zakázek,
  • přidělování monopolních a kvazi-monopolních licencí,
  • klientelismus (neoficiální systém v politice založený na protekci a konexích), nepotismus (zvýhodňování, prosazování příbuzných z pozice svého postavení) a "prodej pozic",
  • zisk důležitých, běžně nedostupných informací, insider trading,
  • zločiny bílých límečků.