ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ...

Reinkarnace a rasismus?

6. října 2011 v 8:28 | Klevka |  ÚVAHY O DNEŠKU
Proč má toto zamyšlení tak podivný název?
Protože v únoru jsem chtěla napsat zamyšlení na téma týdne "rasismus"..., ale tehdy jsem je nedokončila, tudíž se k němu vracím dnes díky dění během posledních "horkých" týdnů v severozápadních Čechách... a zejména díky titulku na webu Aktuálně.cz, který zněl:
"Bitva ve Varnsdorfu: Lidé šli proti Romům, policie byla proti"

Chci se tedy s vámi podělit nejprve o svůj názor na téma
O LIDSKÉ SNÁŠENLIVOSTI
Snad všechny jazyky světa obsahují ta slova, která nemám ráda - egoismus, závist, nesnášenlivost, nenávist, rasismus, válka…
Rasizmus je totiž "ideologie", která třídí lidstvo do několika ras podle zděděných biologických vlastností a hierarchicky je seskupuje s tím, že absolutní špičku této hierarchie tvoří "bílá rasa".
Jako začínající čtenář beletrie jsem kdysi brala do rukou i takové tituly, jako byly romány Chaloupka strýčka Toma, Jih proti Severu neboli Odváto větrem a jiné, díky kterým jsem tento pojem spojovala jenom s problémem černé a bílé rasy v USA...
Sama jsem vyrůstala v prostředí multikulturného velkoměsta, které po 2. světové válce začínalo opět žít pokojně a v míru se všemi jeho národnostmi a v jehož parcích šantily vesele děti všech jeho národností - české, slovenské, maďarské, židovské i cikánské, všechny společně, a jejich hrám svorně přihlížely naše matky, které se na lavičkách věnovaly ručním pracím, všechny byly pyšné na své děti a jedna se učila porozumět nejen jazyku té druhé... (jen na němčinu byli lidé po válce alergičí).
Rasismus se projevil i v době evropského kolonialismu a praktikoval se až do konce druhé světové války - sloužil totiž jako účelové ospravedlňování koloniálních praktik evropských mocností v jiných částech světa. Nacismus pak "zdokonalil" tento "klasický koncept" jeho rozšířením na některé evropské národy a etnika, které se snažil doslova vyhladit…
Význam slova "rasismus" se ještě více zevšeobecnil po období populační exploze posledních desetiletí 20. století a v souvislostí se značnou migrací menšinových skupin do vyspělejších zemí, která zejména Evropě přinesla některé nové problémy, které se dosud učí vlády těchto zemí řešit...
Není mým úmyslem zabývat se nyní úvahami o tomto celosvětovém problému ani jeho rozborem, protože mi připadá nevyčerpatelný - člověk totiž si díky své slabosti vždy najde nějaký důvod, aby toho druhého nenáviděl a upíral mu stejná práva, jaká má on sám…






Co by se asi dělo v živočišné říši, kdyby si také osvojila lidské "manýry"?????

A jak s tím vším souvisí to druhé slovo - slovo "reinkarnace"?
Nedávno se mi do rukou dostala knížka Anny Farianové PUTOVÁNÍ PO ČTRNÁCTI ŽIVOTECH, po níž jsem ihned sáhla. Proč? Z hlediska její tematiky jde opravdu o výjimečný počin - je to knížka o karmě, reinkarnaci, tedy knížka, která má ústřední motto:
VEZMI SI, CO CHCEŠ - A ZAPLAŤ ZA TO, ŘÍKÁ BŮH.
V lineárním proudu času a dějin posledních dvou tisíciletí a v historicky docela přesné posloupnosti popisuje příběh jedné Duše, jak proměnlivými inkarnacemi shromažďuje pozemské zkušenosti. Je to vlastně část její dlouhé cesty, během níž splácí svůj dluh - karmu. Po každé inkarnaci si Duše odchází "odpočinout" do Modrého světa, kde ji její Průvodce dušemi vysvětluje splnění či nesplnění předchozího úkolu, rozebírá s ní chyby, kterých se dopustila, a před každou další inkarnací (jakýmsi "pozemským školením") ji opět seznamuje s novým úkolem...
Svůdná a lásku hledající židovka se v Jeruzalémě první poloviny 1. století našeho letopočtu (přibližně v době působení Ježíše) pro svou uraženou ješitnost dopustí zrádného činu, který velice a na dlouho zatíží její karmu. Pak ji sledujeme v osobě urostlého velitele dobyvačné jednotky, která se dopuští násilností na jakémsi domorodém kmeni v Evropě, poté jako pokornou (snad malajskou) ženu snědé pleti, která s bázní a mlčky plní svůj úkol matky a živitelky rodiny, také jako rybáře, jenž ač své moře velmi dobře zná, nakonec v něm zahyne... Předtím, než vstoupí do další inkarnace jako sirotek týraný macechou, je Duše s velkou vážností připravena na obtížnost nastávajicího úkolu, při němž dostává možnost rozpustit velkou část karmy, která ji tak zatěžuje. Tento sirotek se totiž ve snaze uniknout krutému údělu tajně připojí k potulnému žebravému mnichovi jako jeho souputník a uteče z "domova", nakonec je však pro svou víru upálen na hranici rozvášněnými vesničany... Dojemný je také příběh statečného eskymáckého dítěte, které je během jedné nezbytné jízdy na saních zasněženou a mrazivou krajinou kdesi na Severu odděleno od svého rodinných průvodců a stane se obětí vlka, který ji roztrhá...
Duše prochází dalšími, i poklidnějšími životy v různých končinách země, v různých pohlavích, rasách, naboženských vyznáních i povoláních a dál se učí. Její prozatím poslední místo inkarnace je současné Česko, odkud jako žena-turistka podnikne výlet zrovna do Jeruzaléma... Právě tam, u jednoho starého domu, vlastně u jeho zbytků, na ni dýchne pocit něčeho důvěrně velmi známého a Duše procitne ze zapomnění. Jejímu vědomí se pak začínají postupně odhalovat jednotlivé příběhy jako v dobrodružném, napínavém i dojemném filmu...
Fikce nebo realita?
Pod vlivem této knížky jsem už sice psala jakési zamyšlení v únorovém příspěvku (http://babileto.blog.cz/1102/jaky-smysl-ma-lidsky-zivot), ale následující citace z doslovu autorky je mementem všem lidem, kteří přese všechno ještě stále ve svých srdcích chovají nesnášenlivost vůči těm druhým kvůli barvě pleti, kvůli jinému světonázoru, či kvůli tomu, že jsou úspěšnější v práci, anebo proto, že mají vetší dům a dražší auto...

"…Jedno jasné poznání:
jak nesmyslný je rasizmus, přehlížení jednoho druhým, náboženské spory a dokonce války… Těch čtrnáct životů, které jsem poslední dva tisíce let prožila, se odehrávalo pokaždé v jiném čase v jiné zemi, má fyzická podoba měla různé barvy barvy pleti, ocitla jsem se na nejrůznějších místech společenského žebříčku, vyznávala různá náboženství a filozofie. Vždycky jsem to byla já, podléhající tradičním požadavkům kmene, rodiny, státu, i všem předsudkům a vírám s tím spojeným.
Kdyby každý z nás uvěřil, že není na tomto světě poprvé, i když právě prožívá jedinečný a zcela neopakovatelný život, pochopil by ubohost a nesmyslnost svých negativních vlastností a snažil by se posilnit ty pozitivní,. Také by si uvědomil, že nic na světe se neztrácí a za vše se platí - za dobré i za zlé. A snad by se řídil slovy -

"NEČIŃ JINÉMU TAK, JAK NECHCEŠ, ABY ON ČINIL TOBĚ"
Tato rada má mnoho podob i obdobných znění, znamená však jedno a totéž: věčně platný zákon karmy, zákon plynutí energií, jejich výměny. A tím se dostávám na začátek tohoto zamyšlení.
Tohle ať je také závěrečná rada těm, kteří snad mají pocit, že se jim ubližuje - aby se zamysleli sami nad sebou, zda oni sami tento zákon respektují nebo zda jej vždy respektovali...
K tomu ještě několik výmluvných citátů myslitelů, kteří lidstvu předali nejen své moudro, a to zejména na zamyšlení těm, kteří dosud nepochopili, co mají udělat, aby nebyli na obtíž svým bližním či dokonce celému společenství, v nemž žijí, a nevědí, že stále platí "práce šlechtí člověka" a že i obyčejná práce je stále ještě nejspolehlivější způsob, jak vydělat peníze...

Když chceš poznat člověka, podívej se na jeho práci.
Friedrich Schiller

Bohové dali člověku dvě ruce proto, aby je neobtěžoval s každou maličkostí.
Pythagoras

Cokoliv člověk získá snadno bez práce, mívá většinou pochybnou hodnotu.
Leonid Maximovič Leonov

Obrázky použity z "google".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama